§ 1
Toto nařízení upravuje podmínky mimořádného poskytování starobního důchodu občanům, kteří byli za účinnosti tohoto nařízení uvolněni z dosavadního zaměstnání z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce.
§ 2
(1) Občan uvedený v § 1 má ode dne následujícího po dni uvolnění nárok na starobní důchod, jestliže
a) byl zaměstnán nejméně 25 roků,
b) do dovršení věku potřebného pro nárok na starobní důchod podle zákona o sociálním zabezpečení mu chybějí ke dni uvolnění nejvýše dva roky a
c) příslušný státní orgán mu nemůže zajistit vhodné zaměstnání.2)
(3) Pro výši starobního důchodu a pro nárok na starobní důchod se přičítá k době zaměstnání i doba ode dne následujícího po dni uvolnění do dne dovršení věku potřebného pro nárok na starobní důchod podle zákona o sociálním zabezpečení.
§ 3
Poživateli starobního důchodu přiznaného podle § 2 se do dovršení věku potřebného pro nárok na starobní důchod podle zákona o sociálním zabezpečení starobní důchod při dalším zaměstnání nezvyšuje.
§ 4
(1) Žádost o starobní důchod musí být doložena potvrzením příslušného státního orgánu o tom, že občanu nemůže zajistit zaměstnání uvedené v § 2 odst. 1 písm. c) a bylo-li tomuto občanu poskytováno hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, též o tom, kterým dnem zanikl nárok na hmotné zabezpečení.
(2) Starobní důchod přiznaný podle § 2 se nevyplácí po dobu, po kterou se občanu poskytovalo hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání.
§ 5
Účinnost
Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. července 1988.