1. má každý stát pobřežní právo vyhraditi vlastní své vlajce dopravu cestujících a zboží, naloděných v přístavu, který je pod jeho svrchovaností neb pravomocí, a vyloděných v jiném přístavu, který je rovněž pod jeho svrchovaností nebo pravomocí. Stát, který nevyhradí své vlajce dopravu zboží výše zevrubně vytčenou, může nicméně odepříti státu, který je rovněž státem pobřežním a který si ji vyhražuje, poskytnutí výhod rovného nakládání, pokud jde o řečenou dopravu.
Plavební úmluva může na splavných cestách dotčených v článku 2 ponechati pobřežním státům jen právo vyhraditi si místní dopravu cestujících a zboží tuzemského nebo jemu na roveň postaveného. Ve všech případech však, kde již by byla bývala prohlášena rozsáhlejší svoboda plavební v některé dřívější úmluvě plavební, nebude tato svoboda zmenšena.

2. Když přirozeně splavná síť mezinárodního významu, jež neobsahuje cest dotčených v článku 2, neodděluje neb neprotéká leč dva státy, mají tyto státy právo vyhraditi společnou dohodou pro svou vlajku dopravu cestujících a zboží, naloděných v některém přístavu této sítě a vyloděných v jiném přístavu téže sítě, leč by se tato doprava dála mezi dvěma přístavy, které nejsou pod svrchovaností nebo pravomocí téhož státu, za plavby vykonané bez přeloďování na území některého z obou řečených států a s použitím moře neb některé vodní cesty mezinárodního významu, která k oné síti nenáleží.