(1) Církevním orgánům náleží o to pečovati, aby se českobratrským žákům evangelickým na veřejných školách dostávalo vyučování náboženství. Vyučování náboženství konati se musí na základě Písma svatého a podle knih církevně schválených.

(2) Pokud je na těchto školách vyučování náboženství povinně nebo nepovinně zavedeno, přísluší seniorovi, aby se schválením státních úřadů školních učinil potřebné opatření k vyučování tomu, po případě i spojením několika žákovských oddělení v jedno aneb sloučením žáků z několika sousedních škol na jedno místo vyučování.

(3) Za subsidiárního učitele náboženství může býti ustanoven jen ten, koho některý senior uznal za způsobilého k tomu, a na ústavech středních jen ti, kdož od synodní rady dostali vysvědčení kandidátů kazatelského úřadu po vědecké bohoslovecké zkoušce anebo zvláštní vysvědčení způsobilosti k tomuto vyučování.

(4) Způsobilost k subsidiárnímu vyučování žáků obecných a občanských škol prokáže se zkouškou před komisí seniorátní; způsobilost k ustanovení za stálého učitele náboženství (katechety), jakož i způsobilost k vyučování náboženství na střední škole, nemá-li uchazeč vysvědčení o vykonané zkoušce kandidátní, zkouškou před synodní radou nebo komisí od ní ustanovenou.

(5) Církevní dozor k vyučování náboženství má příslušný farář spolu se staršovstvem, na školách středních senior, a vrchní dozor synodní rada (synodní senior).