(1) Pravidelná pracovní doba se řídí všeobecně podle ustanovení zákona č. 91/1918 Sb. o 8 hodinové pracovní době ve znění té doby platném.

(2) Pokud nelze zákona č. 91/1918 Sb. o 8 hodinové pracovní době použiti, upraví pracovní dobu příslušný ústřední úřad zvláštními předpisy.

(3) Zahrnuje-li pravidelné služební použití dělníkovo nejméně 6 hodin pracovní pohotovosti v týdnu, může býti celková týdenní pracovní výměra o stejnou dobu prodloužena, zpravidla však nikoli nad 66 hodin v týdnu (včetně přestávek); v případech, kdy pracovní pohotovost záleží toliko v předepsané přítomnosti na služebním místě nebo ve vlastním bytě s povinností převzíti v případě potřeby potřebné a nutné služební úkony, může býti týdenní výměra služebního použití prodloužena až na 72 hodin v týdnu.

(4) Pro stanovení mzdových hodin, jež třeba zaplatiti, hodnotí se pracovní pohotovost 50% jako pracovní doba a podle toho se platí 50% mzdy, která by přišla v úvahu při plném pracovním výkonu za tutéž dobu. Činí-li týdenní výměra služebního použití nejméně 48 hodin, jest však zaplatiti nejméně mzdu za 48 hodin, jež by náležela dělníku bez pracovní pohotovosti, patřícímu do téže mzdové skupiny. Ve zvláštních případech může býti služebním řádem stanoveno nižší hodnocení a placení pracovní pohotovosti.

(5) Pravidelná pracovní doba má býti s ohledem na pracovní pohotovost v ní obsaženou prodlužována jen tehdy, jde-li o pracovní pohotovost pravidelně se opakující, nikoli jen o příležitostná krátká přerušení práce.