(1) Podnikatelem podle tohoto zákona jest každý, kdo provozuje samostatnou trvalou nebo občasnou výdělečnou činnost jakéhokoliv druhu; za podnikatele se zejména nepokládají osoby, které jsou pojištěny podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, a to co do činnosti, která jest podkladem pro tuto pojistnou povinnost. Za podnikatele se pokládají také osoby, uvedené v § 5, odst. 1, č. 3 a 10. Okolnost, že spolek nebo jiné sdružení omezuje výkony nebo dodávky na členstvo, neodnímá mu povahu podnikatele. Úmysl dosíci zisku není podmínkou.

(2) U osob právnických a u sdružení osob právnických nebo fysických se vždy předpokládá, že jejich výdělečná činnost jest trvalá nebo občasná. Osobami právnickými se tu i nadále rozumějí též znárodněné nebo národní podniky a jiné útvary, které mají postavení právnických osob.

(3) Výkon veřejné moci není výdělečnou činností. Nařízení ustanoví, co se rozumí výkonem veřejné moci.

(4) Za závod se pokládá takový oddíl podniku, který je technicky (uzavřeným pracovním pochodem) jednotným celkem, jehož činnost bývá též předmětem samostatných podniků a jehož pracovní výsledek jest předmětem trhu.