(1) Národní banka může stanoviti, aby platy tuzemských dlužníků do ciziny byly konány složením hodnoty v tuzemské měně, buď u ní, nebo u některého jiného místa.

(2) Národní banka, provádějíc mezistátní ujednání o platebním styku, stanoví, jakým způsobem jest podle těchto ujednání vyrovnávati pohledávky a závazky v platebním styku mezi republikou Československou a smluvním státem. Devisoví tuzemci jsou povinni sjednati tento způsob vyrovnávání při všech právních jednáních, jimiž nabývají pohledávek, nebo jimiž jim vznikají závazky vůči cizině.

(3) Vláda může nařízením stanoviti povinnost ujednávati určitou lhůtu, ve které se úhrady mají uskutečniti.

(4) Závazek tuzemského dlužníka vůči cizozemskému věřiteli zaniká podle ustanovení mezistátních dohod o platebním styku. Neobsahuje-li tato žádného ustanovení, platí dohoda stran; není-li zde ani dohody stran, zaniká závazek složením dlužné částky podle odstavce 1, po případě odstavce 2.

(5) Národní banka vyplatí hodnotu poukazu z ciziny jen podle znění příkazu příslušného platebního místa v cizině.

(6) Na platy převáděné z ciziny do tuzemska a z tuzemska do ciziny nelze u Národní banky vésti exekuci.