(1) Dá-li zaměstnanec sám před nastoupením dovolené výpověď, má nárok na poměrnou část dovolené.

(2) Dostane-li zaměstnanec před nastoupením dovolené výpověď nebo bude-li pracovní poměr rozvázán vzájemnou dohodou stran, má nárok na celou dovolenou, byl-li v kalendářním roce alespoň 6 měsíců v pracovním poměru. Trval-li pracovní poměr v kalendářním roce méně než 6 měsíců, přísluší mu poměrná část dovolené.

(3) Byl-li pracovní poměr zrušen před nastoupením dovolené bez výpovědi zaměstnavatelem bez důležitého důvodu nebo zaměstnancem z důležitého důvodu zaviněného zaměstnavatelem, náleží zaměstnanci náhrada v penězích za dobu dovolené, která by mu příslušela vzhledem k trvání pracovního poměru podle předcházejícího odstavce.

(4) Zaměstnanci nenáleží ani dovolená, ani náhrada v penězích, byl-li jeho pracovní poměr před nastoupením dovolené zrušen z důležitého důvodu jím zaviněného, nebo zrušil-li zaměstnanec pracovní poměr bez důležitého důvodu.

(5) Zruší-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel před nastoupením dovolené pracovní poměr bez výpovědi z důležitého důvodu druhou stranou nezaviněného, přísluší zaměstnanci náhrada za poměrnou část dovolené.

(6) Zruší-li zaměstnanec pracovní poměr po vyčerpání dovolené před uplynutím kalendářního roku, za který mu byla poskytnuta dovolená, bez výpovědi, nemaje k tomu důležitého důvodu, nebo je-li propuštěn z důležitého důvodu jím zaviněného, může zaměstnavatel požadovati náhradu v penězích za poměrnou část dovolené, připadající na zbývající část roku. Zaměstnanec je povinen dáti si započítati tuto částku při poslední výplatě peněžitých požitků.

(7) Poměrná část dovolené se stanoví tak, že se poskytne za každý měsíc trvání pracovního poměru jedna dvanáctina dovolené, jež by zaměstnanci příslušela podle § 3 po splnění podmínek uvedených v § 2, odst. 1 a 2.