(1) Za malozemědělce [§ 8, odst. 1, písm. a) a b) zákona] jest považovati vlastníky, pachtýře a uživatele nesoběstačných usedlostí (§ 12, odst. 1), jejichž hlavním zaměstnáním jest zemědělství a kteří jiné zaměstnání, pokud je vůbec provozují, provozují jen příležitostně; za malozemědělce se dále považují i krajané vracející se do vlasti, pokud hlavním jejich zaměstnáním bylo zemědělství.

(2) Rolnickým synům a dcerám starším 18 let [§ 8, odst. 1, písm. b) zákona], kteří pracují v zemědělství, možno přiděliti pozemkový majetek k vytvoření usedlostí, nelze-li podle rodinných poměrů očekávati, že budou míti možnost samostatně hospodařiti na usedlostech svých rodičů (díl I zákona ze dne 3. července 1947, č. 139 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy).

(3) Okolnost, že malozemědělec (odstavec 1) získal půdu jako náhradu za půdu vyvlastněnou pro účely veřejné [§ 8, odst. 1, písm. c) zákona], není na újmu přídělu podle ustanovení § 8, odst. 1, písm. a) zákona.

(4) Vlastníci zbytkových statků, převzatých podle § 6, odst. 3 zákona, mohou se ucházeti o příděl, jsou-li oprávněnými uchazeči podle § 1 přídělového zákona, po případě podle § 50a, odst. 2 zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 329 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový), ve znění zákona ze dne 13. července 1922, č. 220 Sb., nebylo-li z důvodu veřejného zájmu možno ponechati jim přiměřenou část zbytkového statku.

(5) Nerozvedené manžely jest považovati za jednoho uchazeče.