A. Ustanovení všeobecná.

(1) Oběma státy dosud zachovávaná zásada stejného nakládání s příslušníky druhého státu jako s vlastními státními příslušníky, pokud jde o právo na sociální pojištění, se touto smlouvou potvrzuje a bude nadále zachovávána ve všech odvětvích sociálního pojištění, která tu již jsou, jakož i v odvětvích, která budou teprve zřízena v jednom nebo ve druhém státě. Tato zásada platí zejména i pro pojištění (zaopatření) pro případ nezaměstnanosti.

(2) Při provádění všech odvětví sociálního pojištění se použije - s výhradou ustanovení odst. 3 až 6 - právních předpisů státu, na jehož území se vykonává zaměstnání rozhodné pro pojištění.

(3) Na pojištění zaměstnanců diplomatických a konsulárních zastupitelstev a jiných úřadů veřejné správy (úřadů celních, pasových atd.) jednoho státu, které mají své sídlo v druhém státě, se použije právních předpisů vysílajícího státu, jsou-li tito zaměstnanci příslušníky tohoto státu. Totéž platí pro pojištění osob, zaměstnaných u úředníků jmenovaných úřadů. Vyžádá-li si to však zaměstnavatel, platí pro nemocenské pojištění (pojištění v nemoci a v mateřství), případně pro jiná odvětví sociálního pojištění, právní předpisy státu přijímajícího.

(4) Na pojištění:

a) zaměstnanců vyslaných podnikem (zaměstnavatelem), jenž má sídlo (bydliště) v jednom státě, k přechodnému výkonu zaměstnání na území druhého státu, které netrvá nepřetržitě déle než šest měsíců,

b) zaměstnanců přesahujících zemědělských nebo lesních podniků, majících své sídlo na území jednoho z obou státu, jsou-li zaměstnáni v části podniku ležící v druhém státě,

c) zaměstnanců podniků veřejné dopravy pozemní, říční i vzdušné jednoho státu, kteří jsou zaměstnáni přechodně nebo trvale v pohraničním území (čl. 2) státu druhého (na přípojových tratích, průběžných tratích, pohraničních nebo přechodových nádražích, v přístavech, při službě u vzdušných linek), se použije právních předpisů toho státu, v němž má sídlo správa podniku, jíž tito zaměstnanci podléhají ve svých osobních věcech.

(5) Zaměstnanci podniků veřejné dopravy (odst. 4) majících sídlo na území jednoho z obou států, jsou-li nepřetržitě zaměstnáni déle než šest měsíců na území druhého státu mimo pohraniční území, jsou pojištěni podle právních předpisů toho státu, na jehož území mají své trvalé bydliště.

(6) Nejvyšší správní úřady obou států mohou vzájemnou dohodou sjednati jiné výjimky nebo též smluviti, že výjimky uvedené v odst. 3 až 5 nebudou zachovávány buď vůbec nebo v určitých případech.

(7) Použití právních předpisů jednoho státu podle odst. 2 až 6 má za následek, že pro provádění sociálního pojištění jsou příslušni nositelé a soudy sociálního pojištění, jakož i správní úřady tohoto státu.

(8) Nastane-li u osob, na které se vztahují odstavce 4 až 6, potřeba léčebné péče v době jejich pobytu na území druhého státu, poskytne nositel nemocenského pojištění tohoto státu příslušný podle místa pobytu, uvedeným osobám léčebnou péči; výlohy hradí zavázaný nositel nemocenského pojištění prvého státu.

(1) Vzejde-li mezi nositeli či soudy sociálního pojištění nebo mezi správními úřady obou států spor o to, zda se má použíti práva jednoho nebo druhého státu, poskytne se - pokud nebude rozhodnuto podle čl. 23 - vhodná prozatímní péče.

(2) K poskytnutí zmíněné péče jsou povoláni v tomto pořadí

a) nositel pojištění, který v době vzniku pojistného případu skutečně prováděl pojištění,

b) nositel pojištění, u něhož byl nejprve ohlášen nárok ze sporného pojistného poměru.

(3) Byla-li potřebná prozatímní péče odepřena nebo poskytnuta v nedostatečné míře, uloží na podanou stížnost dozorčí úřad nositeli pojištění, aby poskytl prozatímní péči, a stanoví výměru dávek.

(4) Nositel pojištění, uznaný posléze za příslušného, nahradí nositeli pojištění, jenž poskytl prozatímní péči, náklady tím vzešlé, nejvýše však do částky (hodnoty dávek), k jejímuž poskytnutí je sám podle předpisů pro něj platných zavázán, a započítá oprávněnému peněžité částky, poskytnuté z důvodu prozatímní péče, do dávek, které má poskytovati.

(1) Co do dávek ze sociálního pojištění kladou se příslušníci druhého státu na roveň vlastním státním příslušníkům, pokud v této Úmluvě není nebo vzájemnou dohodou mezi nejvyššími správními úřady nebude stanoveno jinak.

(2) Je-li pobyt na území jednoho z obou států podmínkou pro poskytování dávek peněžitých nebo léčebných (včetně therapeutických, orthopedických a jiných pomůcek) z pojištění tohoto státu, považuje se, nestanoví-li tato úmluva jinak, pobyt na území druhého státu za pobyt na území státu, jehož nositelé jsou povinni poskytovati dávky.

(3) Občanům jednoho z obou států, bydlícím na území státu třetího, vyplácejí se dávky ve stejném rozsahu jako vlastním občanům státu, jehož nositel pojištění je povinen poskytovati dávky.

(4) Nároky ze sociálního pojištění jednoho státu, náležející příslušníkům tohoto státu na základě dob zaměstnání a dob jim na roveň postavených, strávených na území třetího státu, nebo na základě pracovních úrazů (nemocí z povolání), utrpěných na území třetího státu, nenáležejí příslušníkům státu druhého.

(1) Nositelé obou států zprošťují se svých peněžitých závazků ve měně svého státu.

(2) Nejvyšší správní úřady obou států mohou zvláštní dohodou v rámci obecných předpisů o platebním styku určiti způsob výplaty dávek, náležejících oprávněným z jednoho státu, kteří bydlí ve státě druhém.

(3) Nejvyšší správní úřady obou států mohou stanoviti vzájemnou dohodou, že nositel pojištění jednoho státu je oprávněn za souhlasu nositele pojištění druhého státu převzíti závazek tohoto nositele pojištění k poskytování dávek, odevzdá-li mu tento nositel příslušný úhradový kapitál. Dávka bude nadále poskytována podle předpisů, platných pro přejímajícího nositele pojištění, ve výši, která odpovídá jeho početním podkladům a odevzdanému úhradovému kapitálu.

(1) Žádosti, žaloby a jiná podání ve věci sociálního pojištění příslušníků jednoho státu, podané u nositelů nebo soudů sociálního pojištění, jakož i u správních úřadů druhého státu, nebudou odmítány z toho důvodu, že jsou napsány v úředním jazyku prvního státu.

(2) Návrhy, žaloby a opravné prostředky, které musí býti podány v určité lhůtě nositelům či soudům sociálního pojištění nebo správním úřadům jednoho z obou států, budou pokládány za včas podané, jestliže došly v předepsané lhůtě u nositele či soudu sociálního pojištění nebo u správního úřadu druhého státu. V těchto případech dlužno podání neprodleně zaslati buď nejvyššímu správnímu úřadu nebo přímo příslušnému nositeli pojištění, soudu či správnímu úřadu druhého státu.

(3) Doklady, potvrzení a jiné spisy, podávané podle této úmluvy, není třeba ověřovati úřady diplomatickými nebo konsulárními.

(4) Předpisy o osvobozeních nebo úlevách kolkových či poplatkových, týkající se provádění vlastního sociálního pojištění v jenom státě, platí stejně i při provádění sociálního pojištění druhého státu.

(1) Styk nositelů a soudů sociálního pojištění, jakož i správních úřadů obou států při provádění této úmluvy děje se přímo.

(2) Nositelé a soudy sociálního pojištění, jakož i správní úřady obou států poskytnou si v oboru sociálního pojištění vzájemnou pomoc v témž rozsahu, jakoby šlo o provádění vlastního sociálního pojištění.

(3) Pohledávky nositelů sociálního pojištění jednoho státu z nedoplatků na pojistném požívají v exekučním, konkursním a vyrovnacím řízení ve státě druhém týchž přednostních práv jako příslušné pohledávky nositelů pojištění druhého státu.