III. Důchodové (pensijní) pojištění.

(1) U osob, jež byly pojištěny postupně v obou státech v důchodovém (pensijním) pojištění nebo v náhradním zařízení tohoto pojištění, sečtou se doby příspěvkové a doby náhradní pro dosažení čekací doby, pro zachování nebo obživnutí čekatelství, pro přípustnost dobrovolného pokračování v pojištění a pro vznik pojistné povinnosti. Doby získané na podkladě téhož způsobu zaměstnání v obou státech se sečtou, je-li určité trvání takového zaměstnání podmínkou přiznání důchodu.

(2) Nastane-li pojistný případ, poskytují nositelé obou států důchod, na nějž je nárok podle vnitrostátních předpisů, přihlížejíce k odst. 1 tohoto článku. Pro vyměření důchodu vezmou se za základ vnitrostátní příspěvkové doby. Ze základní částky platí se však jen díl, který odpovídá poměru vnitrostátních dob k úhrnu příspěvkových dob v obou státech. Je-li výše důchodu závislá na délce pojištěné doby, aniž je stanovena základní částka, pokládá se za základní částku invalidní důchod, který by příslušel, kdyby byla dokonána jen čekací doba. Stejně jako základní částka dělí se i jiné části dávek, jejichž výměra nezávisí na délce pojištěné doby. Poskytují-li se však důchody pevnou sazbou nezávislou na délce pojištěné doby, pokládají se dvě třetiny důchodu bez přídavků za základní částku. Ustanovení o nejmenší výši důchodu neplatí pro dílčí důchody podle této úmluvy.

(3) Ke krácení podle předchozích ustanovení nedojde, nebylo-li získáno v jednom z obou států aspoň 12 započitatelných příspěvkových měsíců (52 příspěvkových týdnů); v takovém případě není nároku proti nositeli pojištění tohoto státu.

(4) Jestliže osoba postižená pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nedokonala ani s přihlédnutím k ustanovení odst. 1 čekací dobu v žádném z obou států, přísluší důchod jen od nositele pojištění, u něhož byla postižená osoba pojištěna v době vzniku pojistného případu.

(5) Pro posouzení nároku na pohřebné (úmrtné) platí ustanovení odst. 1, avšak nárok náleží pouze u posledního nositele pojištění, u něhož bylo získáno aspoň 12 příspěvkových měsíců (52 příspěvkových týdnů). Na ostatní jednorázové dávky se ustanovení tohoto článku nevztahují.

(6) Rozhodnutí nositele pojištění jednoho státu, že zde je invalidita všeobecná nebo invalidita z povolání, je závazné pro nositele pojištění státu druhého, shodují-li se věcně pojmy invalidity v obou státech.

(7) Ukáže-li se to potřebným, dohodnou se nejvyšší správní úřady obou států na způsobu provádění tohoto článku.

(1) Jestliže čekatelství, získané v pojištění v jednom státě, je zachováno v době vzniku pojistné povinnosti v druhém státě, zachovávají se čekatelství získaná v pojištění v obou státech, pokud čekatelství je zachováno s přihlédnutím k ustanovení čl. 14, odst. 1 aspoň v jednom státě.

(2) Čekatelství, získané v pojištění v jednom státě, se zachovává po dobu pobírání invalidního (starobního ) důchodu z pojištění důchodového (pensijního) ve státě druhém. Právní předpis jednoho státu, že pobíráním úrazového důchodu se zachovává čekatelství, získané v důchodovém (pensijním) pojištění, se vztahuje i na požitek úrazového důchodu z pojištění v druhém státě.

(3) Jestliže osoba pojištěná v jednom státě přesídlí na území státu druhého, může dobrovolně pokračovati - nepodléhá-li povinnému pojištění - buď v posledním pojištění, nebo v obdobném pojišťovacím odvětví státu druhého. Přípustnost a provádění dobrovolného pokračování v pojištění řídí se s přihlédnutím k ustanovení čl. 14, odst. 1 právními předpisy státu, u jehož nositele pojištění byla podána přihláška k dobrovolnému pokračování v pojištění.

a) podle vnitrostátních předpisů, jsou-li podmínky nároku splněny bez zřetele k ustanovení čl. 14, odst. 1 a čl. 15,

b) ve zkrácené výměře podle ustanovení čl. 14, odst. 2, jsou-li podmínky nároku splněny toliko s přihlédnutím k ustanovení čl. 14, odst. 1 a čl. 15.

(1) K ustanovením úmluvy, uzavřené jedním z obou států se státem třetím v oboru upraveném v čl. 14 této úmluvy, bude přihlíženo při provádění čl. 14 jako k vnitrostátním předpisům státu prvního, jsou-li v uvedených ustanoveních úmluvy státní příslušníci druhého státu postaveni na roveň příslušníkům státu prvního.

(2) Jestliže jeden z obou smluvních států přihlíží podle svých vnitrostátních předpisů k dobám pojištěným (náhradním), stráveným jeho občany na území třetího státu, jako k dobám stráveným na vlastním území, bude i druhý smluvní stát při použití ustanovení čl. 14 tyto doby klásti na roveň dobám stráveným na území prvního státu.