(1) Československým občanům bydlícím v cizině, kteří jsou státně spolehliví a oddáni lidově demokratickému zřízení Československé republiky a kteří se ocitli pro nemoc, invaliditu, stáří nebo beze své viny z jiného důvodu v nouzi, lze poskytnout sociální zaopatření podle tohoto nařízení (v dalším jen „sociální zaopatření“), nemůže-li býti o jejich nutné zaopatření postaráno jinak.