Dovolená stálých zaměstnanců.
Nárok na dovolenou a její délka.
Omezení dovolené.

(1) Zaměstnanci, jehož pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku trval nepřetržitě alespoň 9 měsíců (čekací doba), náleží v roce 1949 (v dalším jen „kalendářní rok“), jestliže v tomto roce konal práci alespoň po 75 dnů, dovolená v délce 2 kalendářních týdnů, pokud pro něho neplatí výhodnější úprava délky dovolené podle odstavce 2 nebo 3.

(2) Dovolená se prodlužuje o jeden kalendářní týden zaměstnancům

a) mladším 18 roků,

c) jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku věku trvá u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku, po případě v témž oboru nebo v téže skupině povolání déle než 5 roků.

b) starším 50 roků, pokud se na ně nevztahuje ustanovení odstavce 3,

(3) Dovolená se prodlužuje o dva kalendářní týdny zaměstnancům, jejichž pracovní poměr po dosažení 18. roku věku trvá u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku, po případě v témž oboru nebo v téže skupině povolání déle než 15 roků.

(4) Do doby rozhodné pro délku dovolené podle odstavce 2 nebo 3 se započítává doba, po kterou zaměstnanec nemohl býti zaměstnán, protože konal vojenskou službu v československé nebo spojenecké armádě, a doba, po kterou nemohl býti za doby nesvobody zaměstnán z důvodu národnostního, rasového nebo politického útisku. Vláda může po slyšení jednotné odborové organisace stanovit nařízením další dobu, která se započítává do doby rozhodné pro prodloužení dovolené podle odstavce 2 nebo 3, ač zaměstnanec nebyl v pracovním poměru.

(1) U zaměstnance, který vstoupil do pracovního poměru před dokončeným 26. rokem věku, zkracuje se čekací doba (§ 2, odst. 1) na 5 měsíců, jestliže v roce 1949 úspěšně skončil návštěvu školy.

(2) Přerušení pracovního poměru kratší 6 týdnů, k němuž došlo se souhlasem zaměstnavatele, staví, ale nepřerušuje čekací dobu, pokud zaměstnanec nebyl zaměstnán u jiného zaměstnavatele.

(3) Zaměstnanci, který přešel do jiného závodu téhož podniku v rozporu s hospodářským plánem podniku, se nezapočte do doby rozhodné pro vznik nároku na dovolenou ani do doby rozhodné pro prodloužení dovolené (§ 2) trvání dřívějšího pracovního poměru v témž podniku nebo u předchozích zaměstnavatelů.

(4) Zaměstnanci, který přešel do jiného podniku v rozporu s jednotným hospodářským plánem, se nezapočte do doby rozhodné pro prodloužení dovolené (§ 2) trvání pracovního poměru u předchozích zaměstnavatelů.

(1) Nemohl-li zaměstnanec konati práce v kalendářním roce po více než 75 pracovních dnů pro důležitou příčinu týkající se jeho osoby, kterou nezpůsobil úmyslně nebo hrubou nedbalostí, zejména pro nemoc, úraz nebo vojenskou službu, krátí se mu dovolená za každých dalších 25 zameškaných pracovních dnů o jednu dvanáctinu.

(2) Za každý pracovní den (směnu), který zaměstnanec zameškal bez důležité příčiny (odstavec 1), se odečte od dovolené bez náhrady den. Zameškané pracovní doby, které jsou kratší než celý pracovní den, se sčítají.

(3) Rovněž se odečte od dovolené poměrná část dovolené (§ 10, odst. 3), kterou jiný zaměstnavatel zaměstnanci za kalendářní rok poskytl nebo za niž mu poskytl peněžitou náhradu.

(4) U zaměstnanců povinných návštěvou základní odborné školy má zameškání vyučování na této škole stejné následky jako zameškání pracovní doby.

(5) Odečtení podle odstavce 2 provede zaměstnavatel po slyšení zaměstnance a po projednání se závodním zastupitelstvem zaměstnanců.

(1) Zaměstnanci příslušejí po dobu dovolené všechny peněžité požitky, kromě náhrady hotových výloh, jako kdyby pracoval. Při tom se za základ výpočtu peněžitých požitků bere u zaměstnance s proměnlivými požitky průměrný týdenní výdělek za posledních 6 měsíců před nastoupením dovolené.

(2) Po dobu dovolené náleží zaměstnanci též veškeré naturální požitky, pokud jich může užívat. Za stravu a jiné naturální požitky s výjimkou bytu, světla a otopu, pokud těchto požitků nemůže užít, náleží mu náhrada v penězích. Výše této náhrady se řídí předpisy vydanými pro účely národního pojištění.

(3) Peněžité požitky a náhrada naturálních požitků připadající na dobu dovolené jsou splatné v obvyklých výplatních dnech. Požádá-li však o to zaměstnanec, musí tyto požitky býti vyplaceny při nastoupení dovolené, při čemž však nejsou dotčeny předpisy o srážení daně ze mzdy podle výplatních období.

(1) Nastoupení dovolené určuje se zřetelem na jednotný hospodářský plán zaměstnavatel po projednání se závodním zastupitelstvem zaměstnanců. Při tom přihlíží jak k potřebám provozu, tak k oprávněným požadavkům jednotlivých zaměstnanců. Dovolená ve vedlejším zaměstnání budiž podle možnosti poskytnuta zároveň s dovolenou v hlavním zaměstnání. Zaměstnavatel oznámí zaměstnanci den nastoupení dovolené zpravidla alespoň 14 dnů předem.

(2) Hromadná závodní dovolená je přípustná, je-li to z provozních důvodů nutné a slučitelné s veřejným zájmem. O tom, zda jsou tyto podmínky splněny, rozhodne ministerstvo sociální péče v dohodě s příslušným ministerstvem a po slyšení jednotné odborové organisace. Ministerstvo sociální péče může v dohodě s příslušnými ministerstvy a po slyšení jednotné odborové organisace přenést toto rozhodování u závodů menšího hospodářského významu vyhláškou v Úředním listě na krajské nebo okresní národní výbory.

(3) Zaměstnanci lze poskytnout dovolenou nebo její část za kalendářní rok také po jeho uplynutí, požádá-li o to nebo nemohl-li ji vyčerpat z důvodů naléhavé potřeby provozu nebo pro některou z příčin uvedených v § 6, odst. 1. V takových případech musí zaměstnanec nastoupit dovolenou tak, aby skončila nejpozději 31. března 1950. Nestane-li se tak, pozbývá zaměstnanec nárok na dovolenou bez újmy případného nároku podle § 12.

(1) Byl-li pracovní poměr před nastoupením dovolené předčasně zrušen zaměstnancem bez důležitého důvodu nebo zaměstnavatelem z důležitého důvodu zaviněného zaměstnancem, ztrácí zaměstnanec nárok na dovolenou.

(2) V ostatních případech skončení pracovního poměru před nastoupením dovolené náleží zaměstnanci poměrná část dovolené. Při tom musí být u zaměstnance splněny podmínky pro vznik nároku na dovolenou (§§ 2 a 3) a platí pro něho ustanovení o omezení dovolené (§§ 6 a 7).

(3) Poměrná část dovolené se stanoví tak, že se poskytne za každý měsíc trvání pracovního poměru v kalendářním roce jedna dvanáctina dovolené.

(1) Poskytování peněžité náhrady za nevyčerpanou dovolenou je kromě případů uvedených v odstavci 2 nebo 3 nepřípustné.

(2) Nemohl-li zaměstnanec vyčerpat dovolenou nebo její část ani do 31. března 1950 z příčin uvedených v § 6, odst. 1 nebo z příkazu zaměstnavatele odůvodněného naléhavou potřebou provozu, má nárok na peněžitou náhradu za dovolenou nebo za její nevyčerpanou část.

(3) Peněžitá náhrada za nevyčerpanou dovolenou nebo její část náleží zaměstnanci též, nemohl-li ji vyčerpat pro skončení pracovního poměru.

(4) Peněžitá náhrada za dovolenou se rovná peněžitým požitkům odpovídajícím době dovolené, kromě náhrady hotových výloh a odměny za práci přes čas, a peněžité náhradě za naturální požitky (§ 8, odst. 1 a 2).

(5) Peněžitá náhrada za dovolenou se nezapočítává do vyměřovacího základu podle předpisů o národním pojištění.

(1) Zaměstnancům, s nimiž byl pracovní poměr po 1. lednu 1947 rozvázán bez jejich zavinění podle předpisů o hospodárném zaměstnávání pracujících, o uvolnění postradatelných zaměstnanců nebo o návratu odborně vyškolených zaměstnanců do jejich povolání, započte se do doby rozhodné pro vznik nároku na dovolenou a pro prodloužení dovolené (§ 2) v novém zaměstnání trvání všech předchozích pracovních poměrů po dokončení 18. roku věku. Totéž platí pro zaměstnance, kteří po 1. lednu 1947 dobrovolně přešli z administrativního zaměstnání do zaměstnání výrobního nebo ze zaměstnání výrobního do jiného výrobního zaměstnání důležitějšího pro splnění jednotného hospodářského plánu, jakož i pro zaměstnance, kteří změnili po skončení okupace zaměstnání ve veřejném zájmu nebo na doporučení úředního lékaře.

(2) Zaměstnanci uvedení v odstavci 1 mají vůči svému dosavadnímu zaměstnavateli nárok na poměrnou část dovolené, jestliže byli v kalendářním roce zaměstnáni u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku alespoň 2 měsíce a jestliže neměli v tomto roce dovolenou. Poměrná část dovolené přísluší zaměstnanci, i když mu podle ustanovení §§ 1 a 2 nevznikl nárok na dovolenou.

(3) Neměl-li zaměstnanec, na něhož se vztahuje odstavec 1, v kalendářním roce plnou dovolenou v dosavadním pracovním poměru, vznikne mu u nového zaměstnavatele nárok na poměrnou část dovolené po nepřetržitém dvouměsíčním zaměstnání.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 platí obdobně pro dovolenou zaměstnanců přidělených k výkonu naléhavých prací a pro účastníky pracovních brigád.