OBECNÁ USTANOVENÍ.

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ.

SOUDY A SOUDNÍ OSOBY.

OSOBY ZÚČASTNĚNÉ NA ŘÍZENÍ.

ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM PRVÉ STOLICE.
Náhradní doručení
Doručení veřejnou vyhláškou.
Ustanovení opatrovníka.

ROZHODNUTÍ.

OPRAVNÉ PROSTŘEDKY.

PŘÍSLUŠNOST SOUDU.
Obecný soud.
Přikázání věci jinému soudu. Spory o příslušnost a o pravomoc.

VYLOUČENÍ SOUDNÍCH OSOB.

PROCESNÍ ZPŮSOBILOST.
Zkoumání procesní způsobilosti a odstranění jejího nedostatku.

ZMOCNĚNÍ A PLNÁ MOC.

SOUDNÍ SMÍR PŘED ZAHÁJENÍM ŘÍZENÍ.

ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ. NÁVRHY A PODÁNÍ.
Všeobecné náležitosti písemných podání.

DORUČOVÁNÍ A PŘEDVOLÁVÁNÍ

ZKOUMÁNÍ PŘÍSLUŠNOSTI A PRAVOMOCI.

Lhůty.
PRŮBĚH ŘÍZENÍ.
Nečinnost účastníků.
Vzetí návrhu zpět, uznání a vzdání se nároku, soudní smír.
Přerušení řízení.
Ústní jednání.

Ohledání.
Zajištění důkazů.
Listiny.
DOKAZOVÁNÍ.
Znalci.
Svědci.
Dokazování obecné.

Osvobození od soudních poplatků a záloh. Ustanovení zástupce.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Náklady soudního smíru, zrušeného nebo zastaveného řízení.
Povinnost nést a nahradit náklady řízení.
NÁKLADY ŘÍZENÍ.

ROZSUDEK.
Lhůta k plnění.
Vyhotovení rozsudku.
Oprava a doplnění.
Předběžná vykonatelnost.

USNESENÍ.

ŘÁDNÉ OPRAVNÉ PROSTŘEDKY.

MIMOŘÁDNÉ OPRAVNÉ PROSTŘEDKY.

PŘEDBĚŽNÁ OPATŘENÍ.
Obsazení soudu a způsob řízení.

(1) Občanský soudní řád upravuje řízení ve věcech občanskoprávních před obecnými soudy, jejich rozhodování a výkon jejich rozhodnutí tak, aby byla zajištěna rychlá a účinná ochrana majetkových a osobních práv občanů i majetkových práv a zákonných zájmů státu a socialistických právnických osob.

(2) Při provádění těchto úkonů postupuje soud bez zbytečných formalit. Dbá všestranně o to, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a spravedlivým rozhodováním upevňuje socialistickou zákonnost a vychovává občany k plnění jejich občanských povinností.

(1) Soudy vykonávají soudní moc zpravidla v senátech.

(2) Pokud podle zákona koná řízení jediný soudce (dále jen „soudce“), má práva a povinnosti senátu a předsedy senátu.

(1) Má-li prokurátor za to, že toho vyžaduje ochrana zájmu státu nebo pracujících, může v kterémkoli období vstoupit do řízení a je pak oprávněn ke všem procesním úkonům, které může vykonat účastník podle stavu řízení.

(2) Soud uvědomí prokurátora, který vstoupil do řízení, o každém jednání, o kterém uvědomuje účastníky, a doručí mu všechny písemnosti, které se doručují účastníkům.

(3) Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, může takový návrh učinit i prokurátor, má-li za to, že toho vyžaduje ochrana zájmů státu nebo pracujících. Účastníkem řízení je pak i prokurátor; není však oprávněn k procesním úkonům, jimiž se nakládá s předmětem řízení.

(1) Pro řízení v prvé stolici je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, anebo — je-li takových účastníků několik — obecný soud jednoho z nich.

(3) Bylo-li by příslušných soudů několik, rozhoduje výběr navrhovatele nebo předstižení.

(2) Není-li účastníka, proti němuž návrh směřuje, anebo zahajuje-li se řízení z úřední povinnosti, je příslušný obecný soud účastníka, v jehož zájmu se řízení koná.

(1) Obecným soudem státu je soud, v jehož obvodu je věc, na kterou se řízení vztahuje; není-li takové věci, soud, v jehož obvodu došlo k události, z níž vznikl uplatňovaný nárok.

(2) Obecným soudem právnických osob je soud, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo; v pochybnosti se za sídlo považuje místo, kde se vede správa. Týká-li se věc převážně organizace nižší správy právnických osob, je jejich obecným soudem soud, v jehož obvodu je sídlo této správy. Ministr spravedlnosti může v dohodě se zúčastněnými ministry stanovit nařízením, co se rozumí organizačně nižší správou.

c) ověřovat opisy a podpisy.

b) doručovat oznámení o výhradě odporu podle § 51 občanského zákoníka; oznámení se doručují do vlastních rukou;

a) sepisovat ve formě protokolu návrhy na zahájení řízení, jiné návrhy, žádosti a vyjádření pro řízení před soudem;

(1) Každý okresní soud je příslušný:

(2) Tyto procesní úkony provádí soudce.

(2) Je-li však nebezpečí v prodlení, anebo je-li toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, může soud vykonat jednotlivé procesní úkony i mimo svůj obvod.

(1) Soudy vykonávají procesní úkony jen ve svém obvodu.

(2) Okresní soudy jsou povinny vyhovět dožádání československých úřadů (orgánů veřejné správy), pokud to zvláštní předpisy stanoví.

(1) Je-li okresní soud dožádán jiným československým soudem o provedení určitého procesního úkonu, je povinen dožádání vyhovět.

(5) Spory vzniklé mezi dožadujícím soudem (úřadem, orgánem veřejné správy) a dožádaným soudem rozhoduje krajský soud dožádanému soudu nadřízený.

(4) Procesní úkony dožádaného soudu vykonává soudce.

(3) Nemůže-li soud provést žádaný procesní úkon ve svém obvodu, a je-li mu příslušný soud znám, postoupí mu dožádání; jinak dožádání vrátí.

(1) Nemůže-li okresní soud jednat v určité věci, protože jeho soudcové jsou vyloučeni, přikáže jeho nadřízený soud věc jinému okresnímu soudu; má-li se věc přikázat okresnímu soudu v obvodu jiného krajského soudu nebo jde-li o přikázání věci jinému krajskému soudu, rozhodne o tom nejvyšší soud.

(2) Stejně se postupuje na návrh účastníka nebo z podnětu soudu také z důvodů vhodnosti. Takový návrh nemá odkladný účinek.

(1) Na návrh předsedy Nejvyššího soudu nebo generálního prokurátora může Nejvyšší soud,

b) z důležitých důvodů odejmout věc, ve které bylo podáno odvolání proti rozsudku lidového soudu, příslušnému krajskému soudu a rozhodnout o odvolání sám.

a) považuje-li to se zřetelem na význam věci za nutné, odejmout věc příslušnému lidovému soudu a přikázat ji k dalšímu řízení a k rozhodnutí krajskému soudu;

(2) Soud, který pak ve věci rozhoduje, řídí se předpisy o řízení platnými pro soud, jemuž byla věc odňata.

(1) Úkony soudu se konají zpravidla v budově soudu. Vyžaduje-li toho povaha úkonu nebo je-li toho třeba pro urychlení řízení, náležité objasnění věci anebo z jiných důležitých důvodů, zejména výchovných, konají se úkony soudu i mimo soudní budovu.

(2) Má-li být nějaký úkon vykonán v budově orgánu státní správy, veřejného ústavu nebo podniku, je to třeba předem ohlásit osobě pověřené jejich vedením.

(3) Ve vojenských nebo vojskem obsazených budovách a podnicích nebo v budovách veřejných ozbrojených sborů smí soud vykonat potřebný úkon jen se svolením příslušného náčelníka.

(4) Ve dnech pracovního klidu lze úkony konat ve zvlášť odůvodněných případech.

(2) Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni soudci, kteří se účastnili ve stolici nižší.

(1) Soudci jsou vyloučeni z vykonávání soudcovského úřadu, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci nebo k účastníkům, jejich zákonným zástupcům nebo zmocněncům lze pochybovat o jejich nepředpojatosti.

(2) Účastník je povinen upozornit soud na důvody vyloučení ihned, jakmile se o nich dověděl.

(1) K důvodům vyloučení přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(6) O vyloučení se rozhoduje bez ústního jednání.

(3) Jakmile se soudci dověděli o důvodu svého vyloučení, jsou povinni zdržet se dalších soudcovských úkonů, pokud nejde o úkony nepřipouštějící odklad, a oznámit to se svým vyjádřením předsedovi soudu. Vyskytl-li se důvod vyloučení u předsedy soudu, oznámí to předseda soudu svému zástupci, a nemá-li zástupce nebo stal-li by se soud vyloučením předsedy neschopným se usnášet, předsedovi nadřízeného krajského soudu; jde-li o předsedu krajského soudu, oznámí to předsedovi nejvyššího soudu.

(5) Stal-li by se okresní soud následkem vyloučení neschopným se usnášet, rozhodne o vyloučení nadřízený krajský soud; jde-li o krajský soud, rozhodne nejvyšší soud.

(4) Jestliže soudce (člen senátu, senát), o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, přidělí předseda soudu nebo jeho zástupce věc jinému soudci (senátu) nebo ustanoví do senátu místo něho soudce jiného. Jinak o vyloučení rozhodne jiný senát téhož soudu.

(1) K nedostatku procesní způsobilosti, zákonného zastoupení a potřebného zvláštního zmocnění přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(2) Může-li být tento nedostatek odstraněn, dá soud pokyn k jeho odstranění v přiměřené lhůtě. Přitom může pokračovat v řízení, ale nemůže vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí. Nemůže-li být nedostatek odstraněn nebo uplynula-li marně lhůta k jeho odstranění, zruší soud dosavadní řízení; bylo-li řízení zahájeno na návrh, soud mimo to návrh odmítne.

(2) Je-li nebezpečí v prodlení, platí toto ustanovení i o procesně způsobilém účastníku, který se nemůže zúčastnit řízení.

(1) Je-li nebezpečí v prodlení, ustanoví projednávající soud procesně nezpůsobilému účastníku, který nemá zákonného zástupce, opatrovníka. Toto opatření může učinit i předseda senátu, a to bez ústního jednání.

(1) Za stát (státní ústavy, zařízení) jedná před soudem orgán státní správy, jehož se věc týká.

(2) Za tento orgán před soudem v zastoupení státu (státních ústavů a zařízení) jedná osoba povolaná k tomu příslušnými předpisy nebo zaměstnanec tohoto orgánu jím určený; tento orgán může být na svou žádost zastupován i jiným orgánem státní správy, advokátem nebo jiným zmocněncem.

(2) Zmocněncem může být také jednotná odborová organisace, jde-li o zastupování jejího člena; za ni mohou před soudem v zastoupení účastníka jednat i její zaměstnanci.

(1) Zmocněncem může být každá svéprávná osoba, která je občansky bezúhonná a není pokoutníkem. Nemůže jím však být ten, kdo byl zbaven práva vykonávat advokacii, ledaže jde o zastupování jeho manžela nebo jiné osoby, která s ním žije ve společné domácnosti jako člen rodiny.

(1) Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může vykonat zmocnitel, a nelze ji omezit.

(2) Není-li zmocněnec advokátem, není oprávněn ustanovit za sebe zástupce.

(2) Zmocněnec je ještě patnáct dnů od doručení oznámení zmocniteli, že mu plnou moc vypovídá, oprávněn a zavázán jednat za zmocnitele, pokud je toho třeba, aby zmocnitel neutrpěl právní újmu.

(1) Odvolání plné moci zmocnitelem a výpověď plné moci zmocněncem se stanou účinnými vůči soudu okamžikem, kdy oznámení o tom dojde soudu; vůči osobám zúčastněným na řízení teprve okamžikem, kdy jim byly prostřednictvím soudu oznámeny.

(1) K nedostatku plné moci přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

(3) Nebude-li plná moc předložena ve lhůtě soudem určené, postupuje soud tak, jako by za účastníka nikdo nejednal. O tom je třeba osobu, která vystupuje bez plné moci, poučit.

(4) Osobě, která vystupovala bez plné moci, soud na návrh uloží, aby nahradila náklady, které způsobila.

(2) Vystupuje-li někdo jako zmocněnec a neprokáže se plnou mocí, může s ním soud jednat, uloží mu však, aby plnou moc v přiměřené lhůtě dodatečně předložil. Dokud se tak nestane, nemůže soud vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí.

(2) Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, je řízení zahájeno, jakmile soudu došel návrh (§ 42). Řízení z úřední povinnosti je zahájeno, jakmile soud vykonal prvý procesní úkon.

(1) Řízení před soudem prvé stolice se zahajuje na návrh nebo z úřední povinnosti. Z úřední povinnosti se zahajuje jen tehdy, když to zákon stanoví.

b) jméno a příjmení, zaměstnání a bydliště (pracoviště) navrhovatele a ostatních účastníků, popřípadě jejich zákonného zástupce nebo zmocněnce;

c) výstižné a pravdivé vylíčení skutečností a označení důkazů, kterých se navrhovatel dovolává;

e) vlastnoruční podpis navrhovatele, popřípadě zákonného zástupce nebo zmocněnce.

a) označení soudu;

(3) Stejné náležitosti jako písemná podání musí mít i protokoly, které taková podání nahrazují.

(2) Písemná podání je nutno předložit v potřebném počtu stejnopisů a s potřebným počtem opisů příloh.

(1) Písemná podání mají obsahovat:

d) určitý návrh, jestliže je ho třeba;

(2) Mělo-li telegrafické podání ostatní náležitosti předepsané pro písemná podání, je třeba nedostatek vlastnoručního podpisu [§ 43 odst. 1 písm. e)] odstranit dodatečným stručným projevem souhlasu s obsahem telegrafického podání. Projev souhlasu lze učinit písemně nebo ústně do protokolu. Zároveň mají být předloženy potřebné přílohy.

(1) Písemná podání učiněná telegraficky, která neměla náležitosti předepsané pro písemná podání, musí být opakována písemným podáním nebo ústně do protokolu.

(3) Nedojde-li soudu dodatečné podání podle odstavce 1 nebo projev souhlasu podle odstavce 2 do tří dnů po dojití podání telegrafického, postupuje soud podle § 45.

(1) Předseda senátu se stará o odstranění vad písemných podání. Nelze-li vady odstranit jinak, vrátí podání účastníkovi, aby podle pokynu vady v přiměřené lhůtě odstranil, a poučí ho o následcích spojených s jejich neodstraněním.

(2) Vrátí-li účastník opravené podání ve lhůtě určené soudem, hledí se na ně tak, jako by se stalo v den, kdy bylo podáno poprvé.

(3) Jestliže pokus o odstranění vady, která brání věcnému vyřízení písemného podání, zůstal bez výsledku, soud podání odmítne bez ústního jednání.

(1) Do vlastních rukou adresátových je třeba doručit písemnost jen v případech stanovených zákonem, anebo uzná-li to soud z důležitých důvodů za potřebné. K písemnostem, jejichž doručení musí být prokázáno, se připojí doručenka.

(2) Písemnosti se doručují zpravidla poštou. Uzná-li to předseda senátu za výhodnější, vykoná se doručení doručovatelem soudu. Ve zvláště naléhavých případech může předseda senátu požádat o doručení výkonný orgán příslušného místního národního výboru nebo, zejména při nařízeném předvedení, příslušný orgán Veřejné bezpečnosti. Má-li být písemnost doručena při úředním úkonu, obstará doručení orgán, který má úkon vykonat; výkon doručení se osvědčí v protokole, který byl o úkonu sepsán.

(4) Písemnost lze doručit také u soudu; převzetí písemnosti se potvrdí ve spise.

(3) Několik písemností pro jednu osobu může být doručeno na jednu doručenku jen tehdy, jde-li o tutéž věc.

(1) Písemnosti, které mají být doručeny soudům, prokurátorům, vyšetřovacím orgánům nebo jiným státním orgánům, dále ústavům, podnikům a jiným organizacím a jsou určeny do vlastních rukou, je třeba doručit osobě oprávněné podle zákona nebo statutu orgán nebo organizaci zastupovat.

(2) Písemnosti, které nemají být doručeny do vlastních rukou, doručují se osobám oprávněným za orgány a organizace písemnosti přijímat. Není-li takových osob, doručují se kterémukoli přítomnému zaměstnanci, který je ochoten je přijmout.

(2) Nebyl-li adresát zastižen na svém pracovišti, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena některému jeho spolupracovníku, je-li ochoten ji převzít.

(1) Nebyl-li adresát zastižen v bytě, kde mu má být písemnost doručena, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena jiné osobě v bytě spolubydlící, je-li ochotna a způsobilá písemnost převzít.

(3) Písemnost nesmí být náhradně doručena odpůrci nebo osobě, která má zájem na věci; takové doručení je neúčinné.

(4) Nezdržuje-li se adresát v místě určení a může-li doručovatel zjistit nové místo jeho pobytu, zašle písemnost na novou adresu, není-li na zásilce výslovně uvedeno, že doručení mimo místo určení je vyloučeno.

(1) Účastníkovi, jehož pobyt není znám, se doručí veřejnou vyhláškou, a to tak, že se doručovaná písemnost vyvěsí na dobu patnácti dnů na soudní desce. Uplynutím této doby se doručení považuje za vykonané.

b) doručovatel soudu u soudu, doručuje-li v sídle soudu, jinak u výkonného orgánu místního národního výboru,

(2) Tohoto ustanovení se použije i tehdy, jestliže se nepodařilo doručení účastníkovi na jeho známou adresu do ciziny.

(1) Není-li možno doručit písemnost ani náhradně podle § 47, ačkoliv se adresát v místě doručení zdržuje, uloží ji:

a) poštovní doručovatel u poštovního úřadu, a není-li v místě doručení poštovní úřad, u výkonného orgánu místního národního výboru,

c) orgán místního národního výboru u výkonného orgánu místního národního výboru.

(2) O uložení písemnosti vyrozumí doručovatel adresáta oznámením, které zanechá v jeho bytě nebo v jeho schránce na dopisy nebo na jeho pracovišti, anebo upevní na dveřích jeho bytu nebo na jiném vhodném místě; podle možnosti vyrozumí o tom i osoby ze sousedství nebo jeho spoluzaměstnance na pracovišti. Tyto okolnosti, jakož i den a místo uložení písemnosti, poznamená doručovatel na doručence a vrátí ji soudu.

(3) Den, kdy byla písemnost uložena, se považuje za den jejího doručení. Takové uložení má účinek doručení, i když se adresát o uložení písemnosti nedověděl.

(1) Přísluší-li účastníku uvedenému v § 51 vykonat podle obsahu doručované písemnosti nějaký procesní úkon, ustanoví mu soud opatrovníka. Soud oznámí vyhláškou, která se vyvěsí na dobu alespoň patnácti dnů na soudní desce, ustanovení opatrovníka, jeho jméno, příjmení a bydliště, stručný údaj o obsahu doručované písemnosti s označením soudu a projednávané věci, jakož i to, že opatrovník bude zastupovat účastníka, jemuž byl ustanoven, tak dlouho, dokud účastník sám nevystoupí nebo nepojmenuje zmocněnce.

(2) Je-li toho třeba, může soud nařídit, aby byla vyhláška uveřejněna též v novinách nebo jiným způsobem.

(3) Doručení se pokládá za vykonané, jakmile byla vyhláška vyvěšena na soudní desce a písemnost doručena opatrovníku.

(1) Má-li účastník zmocněnce s procesní plnou mocí, doručují se písemnosti zmocněnci.

(2) Má-li několik účastníků společného zástupce (zákonného zástupce nebo zmocněnce), je doručení vykonáno pro všechny účastníky, byla-li písemnost odevzdána tomuto zástupci v jediném vyhotovení.

(2) Bylo-li řízení zahájeno na návrh, zkoumá soud svou příslušnost podle údajů navrhovatele. Má-li však pochybnost o správnosti těchto údajů, anebo je-li namítána nepříslušnost, vyšetří soud okolnosti rozhodné pro určení příslušnosti, a to i z úřední povinnosti.

(1) Dříve než soud začne jednat ve věci samé, zkoumá z úřední povinnosti svou příslušnost.

(1) Jiný účastník než navrhovatel může namítat nepříslušnost soudu pouze při prvém procesním úkonu, který mu přísluší, a to dříve než se pustí do jednání ve věci samé. Námitku musí odůvodnit.

(2) Nebyla-li vznesena námitka nepříslušnosti a soud začal jednat ve věci samé, je příslušný, i když některý účastník, který do řízení vstoupí později, namítne nepříslušnost při svém prvém, procesním úkonu.

(1) Zjistí-li soud, že není příslušný, a dá-li se podle údajů navrhovatele nebo podle výsledků šetření zjistit, a to bez slyšení jiného účastníka než navrhovatele, soud příslušný, vysloví soud svou nepříslušnost a po právní moci usnesení postoupí věc soudu příslušnému, který je tímto usnesením vázán; byl-li jiný účastník než navrhovatel slyšen, postoupí věc ihned s týmž účinkem.

(2) Není-li možno zjistit příslušný soud ani podle údajů navrhovatele, ani podle výsledků šetření, soud návrh odmítne. Zjistí-li však, že jde o případ uvedený v § 12, postoupí věc nejvyššímu soudu k určení soudu příslušného.

b) zda věc nepatří do pravomoci některého zvláštního soudu anebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo zda mělo soudnímu řízení předcházet řízení jiné;

a) zda věc patří do pravomoci československých soudů;

c) zda o téže věci nebylo už vydáno soudní rozhodnutí, které se stalo pravomocným, anebo zda se o téže věci nevede u tohoto nebo jiného soudu řízení, jež bylo zahájeno dříve.

(1) Soud přihlíží z úřední povinnosti v každém období řízení:

(3) Odmítne-li soud návrh podle odstavce 1 písm. b) a dá-li se z návrhu na zahájení řízení zjistit, který zvláštní soud anebo úřad (orgán veřejné správy) je ve věci příslušný, postoupí návrh po právní moci usnesení o odmítnutí příslušnému soudu anebo úřadu (orgánu veřejné správy). O tom je třeba navrhovatele uvědomit současně s doručením usnesení o odmítnutí návrhu.

(2) Ukáže-li se, že je tu některá z těchto překážek, zruší soud dosavadní řízení a rozhodnutí snad již vynesená; bylo-li řízení zahájeno na návrh, soud mimo to návrh odmítne.

(1) Odepře-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, poučí ho doručovatel o následcích odepření přijetí, poznamená to na doručence spolu s datem a důvodem odepření přijetí a písemnost vrátí soudu.

(2) Uzná-li soud, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno.

(2) Předseda senátu připraví ústní jednání tak, aby bylo zpravidla možno věc projednat a skončit při jednání jediném. V složitějších případech může předseda senátu zejména účastníkům uložit, aby se vyjádřili ve lhůtě, kterou jim určí, písemně nebo ústně do protokolu o skutkovém základu projednávané věci a označili důkazy. Může jim též uložit, aby předložili listiny.

(1) Předseda senátu předvolá účastníky a jiné osoby, které mají být vyslechnuty při ústním jednání.

(3) I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozhodnutí ve věci samé veřejně.

(1) Ústní jednání je veřejné.

(2) Veřejnost smí být vyloučena pro celé ústní jednání nebo pro jeho část, jen jestliže by veřejným projednáním věci byly ohroženy státní, hospodářské nebo služební tajemství, mravnost anebo důležité zájmy účastníků. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.

(3) Dojde-li pro nepřístojné chování některé osoby k odročení ústního jednání, uloží jí soud náhradu nákladů, které tím vznikly.

(2) Byl-li takto z jednací místnosti vykázán účastník, má to tytéž následky, jako kdyby se byl vzdálil dobrovolně. Vykázání zástupce nemůže být na újmu zastoupeného.

(1) Předseda senátu dbá, aby byl zachován pořádek a vážnost ústního jednání. Je-li třeba vykázat z jednací místnosti osobu, která ruší jednání, ať jde o posluchače nebo o osobu na jednání zúčastněnou, rozhodne o tom senát. Okolnosti, pro něž bylo zakročeno proti osobě rušící jednání, se uvedou v protokole.

(4) O skončení ústního jednání rozhoduje senát.

(3) Ohradí-li se některý účastník proti opatření, jež učinil předseda senátu, rozhodne senát.

(2) Z důležitého důvodu může předseda senátu — při ústním jednání senát — ústní jednání odročit, a to buď na návrh nebo z úřední povinnosti. Na začátku nového ústního jednání vyloží předseda senátu dosavadní stav řízení. Změnilo-li se složení senátu, sdělí předseda senátu podle spisů celý obsah přednesů a provedených důkazů.

(1) Ústní jednání řídí předseda senátu.

(1) Protokol podepíše předseda senátu, zapisovatele, účastníci, jejich zástupci a tlumočník; obsahuje-li protokol soudní smír nebo výrok rozhodnutí, kterým se řízení končí, podepíší ho i členové senátu. Jestliže se účastník nebo zástupce vzdálí před podpisem, poznamená se to v protokole; odepře-li podpis, poznamenají se tu i důvody, které uvedl.

a) označení soudu;

(3) Námitky proti znění protokolu pojme soud do protokolu nebo uloží účastníkovi, aby je podal písemně.

(2) Nemůže-li předseda senátu pro překážku delšího trvání protokol podepsat, podepíše jej jiný člen senátu. Nemůže-li jiná osoba pro překážku delšího trvání protokol podepsat, není jejího podpisu třeba. Důvod, proč podpis odpadl, se poznamená v protokole.

(2) Protokol má obsahovat zejména:

(1) Ústní jednání se koná v přítomnosti zapisovatele,který o jednání sepíše protokol.

b) místo, čas a předmět jednání;

c) jména a příjmení úředních osob, které se jednání zúčastnily, a jména a příjmení přítomných účastníků a jejich zástupců;

d) stručné, ale výstižné vylíčení průběhu jednání, zejména podané návrhy, obsah soudního smíru a výroky rozhodnutí s poznámkou, že bylo dáno poučení o opravných prostředcích.

(2) Bylo-li však již zahájeno řízení o předběžné otázce u příslušného soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo je-li tu podezření z trestného činu nebo přestupku a odsouzení by mělo vliv na rozhodnutí soudu, soud zpravidla řízení přeruší až do pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce anebo o trestném činu nebo o přestupku.

(1) Pro své rozhodnutí je soud oprávněn učinit si úsudek i o předběžných otázkách, o nichž by náleželo rozhodnout jinému soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy).

(3) Ustanovení předchozích odstavců se užije přiměřeně, nastaly-li okolnosti uvedené v odstavci 1 u zákonného zástupce, který nebyl zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

(2) Soud může řízení přerušit anebo ustanovit opatrovníka a v řízení pokračovat. Soud ustanoví opatrovníka a v řízení pokračuje zejména tehdy, jestliže by se přerušením zmařil účel řízení, anebo jestliže by vznikla ostatním účastníkům nepoměrná újma.

(2) Vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat jeho souhlas.

(1) Jestliže účastník, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, zemře, pozbude procesní způsobilosti nebo se nemůže účastnit řízení pro trvalejší překážku, posoudí soud, jaké vhodné opatření má učinit.

(1) Jestliže účastník nepodal v dané lhůtě vyjádření nebo se, ač byl předvolán k výslechu, nedostavil, má se za to, že se nemíní vyjádřit.

(1) I když soud řízení nepřeruší, neběží lhůty (§ 81) pro toho, kdo zemřel anebo ztratil procesní způsobilost a nebyl v řízení zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, dokud není ustanoven opatrovník nebo dokud někdo jiný nevstoupí místo něho do řízení.

(2) Tohoto ustanovení se užije přiměřeně, nastanou-li takové okolnosti u zákonného zástupce, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

(2) Třetí osoby mohou do soudních spisů nahlížet a pořídit si z nich opisy nebo výpisy jen se svolením předsedy senátu.

(2) Návrh na navrácení v předešlý stav je třeba podat do patnácti dnů ode dne, kdy odpadl důvod zmeškání, a je nutno s ním spojit i zmeškaný úkon, pokud je to podle povahy věci možné. O návrhu rozhodne usnesením soud, před nímž měl být zmeškaný úkon vykonán, a to — považuje-li to za potřebné — po ústním jednání.

(1) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce z omluvitelného důvodu procesní úkon, který mu příslušel, a byl proto z tohoto úkonu vyloučen, může se domáhat navrácení v předešlý stav.

(3) Návrh nemá odkladný účinek. Soud, který o něm rozhoduje, může však na žádost účastníka i bez slyšení odpůrce nařídit odklad řízení anebo exekuce, jestliže se podle přednesených údajů jeví pravděpodobným, že návrh bude mít úspěch. Soud může na žádost účastníka odklad odvolat.

(4) Dny poštovní dopravy se do lhůty nezapočítávají.

(3) Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

(2) Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým pojmenováním nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

(1) Účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudních spisů, s výjimkou protokolů o poradách soudu, a mohou si z nich pořídit opisy nebo výpisy.

(1) Účastník má navrhnout a označit důkazní prostředky, jimiž chce prokázat pravdivost jednotlivých skutkových tvrzení.

(2) Soud z úřední povinnosti opatří a provede i takové důkazy, které nenavrhl žádný účastník, jsou-li pro rozhodnutí významné.

(1) Dožádaný nebo pověřený soudce ve věci, o níž se má rozhodnout po ústním jednání, uvědomí účastníky o jednání nařízeném k dokazování, jestliže se předem nevzdali práva účasti.

(3) V odůvodněných případech může senát provedením jednotlivých důkazů pověřit předsedu nebo některého člena senátu.

(2) K přípravě rozhodnutí senátu může i předseda senátu dát dožádaným soudem provést jednotlivé důkazy, jejichž provedení přímo senátem by činilo obtíže.

(1) Dokazování provádí rozhodující soud, který však může ze závažných důvodů o provedení důkazu dožádat soud jiný.

(2) Nepřítomnost řádně uvědoměných účastníků nebrání provedení důkazů.

(1) Důkazní prostředky jsou všechny prostředky způsobilé k zjištění pravdy; zejména jsou to svědci, znalci, listiny a ohledání.

(2) Týchž prostředků lze užít k osvědčení.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných hotových výdajů a ušlé odměny za práci. Nárok svědka zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a nedojde-li k výslechu, do tří dnů po tom, kdy mu to bylo oznámeno.

(2) Svědek musí soudu oznámit důvod odepření výpovědi. O oprávněnosti odepřít výpověď rozhodne soud, který svědka vyslýchá.

(3) Svědkovi, který bez udání důvodů nebo přes to, že přednesený důvod nebyl uznán, odepře svědčit, ačkoli byl na následky upozorněn, může soud uložit náhradu nákladů způsobených odepřením výpovědi a pokutu do 5000 Kčs. Vydobyté pokuty připadají státu.

(2) O svědečném rozhodne předseda senátu; usnesení o tom se nedoručuje.

(1) Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, přibere soud zpravidla po slyšení účastníků jednoho nebo více znalců, aby podali posudek.

(2) Místo znalce původně přibraného může soud přibrat znalce jiného.

(3) Soud může také požádat příslušné úřady (orgány veřejné správy) nebo ústavy, aby podaly nebo přezkoumaly znalecký posudek.

(1) Znalci lze uložit, aby posudek podal písemně.

(2) Několik znalců lze vyslechnout společně; znalci mohou podat společný posudek.

(1) Soud může uložit účastníkovi, o němž je podle výsledků dosavadního řízení známo, že má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil.

(2) Jestliže účastník bezdůvodně odepře listinu předložit, užije soud proti němu ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

(1) Každý je povinen na předvolání se dostavit k soudu a vypovídat jako svědek.

(2) Řádně předvolanému svědkovi, který bez náležité omluvy nesplní tuto občanskou povinnost, může soud uložit náhradu způsobených nákladů a pokutu do 5000 Kčs. Nedostaví-li se svědek ani na opětovné předvolání, může mu soud uložit náhradu dalších nákladů, opětovnou pokutu a dát ho předvést na jeho náklady. Vydobyté pokuty připadají státu. O způsobu předvedení platí ustanovení § 69a.

(3) Omluví-li svědek dodatečně svoje nedostavení, může soud vyslovené následky nedostavení zrušit.

a) prozradil státní tajemství;

b) porušil státem výslovně uloženou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, pokud nebyl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má.

(1) Svědek může odepřít výpověď, jestliže by mohl výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Jeho blízkými osobami jsou jeho manžel, osoby, které jsou s ním nebo s jeho manželem příbuzné buď v pokolení přímém, anebo v pokolení pobočném až do bratrance (sestřenice) včetně, a jiné osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové rodiny; poměru příbuzenskému se rovná poměr založený osvojením.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

(1) Návrh na zajištění důkazu se podává u rozhodujícího soudu a v naléhavém případě, anebo nedošlo-li dosud k zahájení řízení, u okresního soudu, v jehož obvodu je ohrožený důkazní prostředek.

(2) V návrhu na zajištění důkazu je třeba uvést odpůrce, popřípadě důvod, proč ho není možno uvést, dále označit skutečnosti, které se mají dokázat, a důkazní prostředky.

(1) Soud může uložit i třetí osobě, aby mu listinu, kterou má, předložila k nahlédnutí. Zjistí-li soud po nahlédnutí, že listinou lze dokázat okolnost důležitou pro objasnění skutkového stavu, provede listinou důkaz.

(2) Jestliže třetí osoba bezdůvodně odepře předložit listinu soudu k nahlédnutí, užije soud proti ní ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

(1) O předložení listiny účastníkem a třetími osobami platí obdobně ustanovení §§ 102 a 103.

(2) O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

(1) Veřejnými jsou listiny, které vydaly československé soudy nebo úřady (orgány veřejné správy) v mezích své pravomoci a v předepsané formě, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

(2) Veřejné listiny podávají, pokud není dokázán opak, důkaz o pravdivosti toho, že nařízení nebo prohlášení v nich obsažené vydal jejich vystavitel, jakož i toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

(3) Každá jiná listina je soukromou listinou, kterou soud zhodnotí jako jiný důkazní prostředek.

(1) O povinnosti účastníků a třetích osob předložit předmět ohledání, popřípadě o jejich povinnosti dát souhlas k provedení ohledání, platí obdobně ustanovení §§ 113 až 115.

(2) Pokud dále není stanoveno jinak, nesou účastníci tyto náklady bez nároku na jejich náhradu.

(1) Každý účastník nese sám náklady spojené se svými procesními úkony a náklady úkonů, které v jeho zájmu nařídil soud z úřední povinnosti; náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka nese ten, kdo dal podnět k jeho ustanovení, a není-li tu takového podnětu, ten, v jehož zájmu byl opatrovník ustanoven.

(3) Státu nelze uložit, aby složil zálohu nebo jakoukoli jistotu.

(1) Soud uloží účastníkovi, v jehož zájmu nařídil z úřední povinnosti úkon vyžadující nákladů, anebo účastníkovi, jehož úkon dal k nákladům podnět, aby složil zálohu. Stejně postupuje mimo ústní jednání předseda senátu.

(2) Nebyla-li tato záloha včas složena, posoudí soud, zdali má být zamýšlený procesní úkon přesto vykonán či má-li být od něho upuštěno; bude-li procesní úkon vykonán, nese sice stát náklady s ním spojené, ale vymáhá je na účastníku exekucí.

(1) Soud přizná účastníku náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, včetně nákladů právního zastoupení, jestliže účastník měl proti odpůrci plný úspěch ve věci.

(2) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud tyto náklady poměrně rozdělí, po případě je vzájemně zruší.

(3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat náhradu všech těchto nákladů, měl-li neúspěch jen v poměrně nepatrné části svého nároku, anebo záviselo-li určení výše jeho nároku na volném uvážení soudu nebo na znaleckém posudku.

(1) Náklady procesních úkonů prokurátora který vstoupil do řízení podle § 6 odst. 1 a důkazů jim navržených nese stát bez nároku na náhradu. Tím nejsou dotčena ustanovení o nákladech účastníků v jejich vzájemném poměru.

(2) Náklady spojené s procesními úkony prokurátora, který podal návrh na zahájení řízení podle § 6 odst. 3, nese stát; jestliže se účastník, v jehož zájmu prokurátor učinil návrh na zahájení řízení, choval v řízení nečinně, má nárok na náhradu nákladů nebo povinnost k jejich náhradě místo něho stát.

(2) Ve stejném poměru jsou účastníci oprávněni požadovat náhradu nákladů, popřípadě povinni k jejich náhradě.

(1) Je-li účastníků několik, nesou náklady podle poměru účastenství ve věci.

(1) Jsou-li tu podmínky § 140 odst. 1 a je-li toho třeba k ochraně účastníka, právnické osoby nebo úředně ustanoveného orgánu pro správu majetkové podstaty, ustanoví jim soud na jejich žádost zástupce. Zástupce se ustanovuje buď z řad soudců nebo jiných justičních zaměstnanců, kteří jsou k tomu způsobilí, anebo z advokátů; byl-li zástupcem ustanoven advokát, určí ho vedoucí advokátní poradny označené soudem.

(2) Osvobození od záloh lze povolit i bez osvobození od soudních poplatků, nebo i jen částečně.

(1) Soud přizná účastníkovi na jeho žádost pro dobu dalšího řízení osvobození od soudních poplatků, není-li již účastník osvobozen podle poplatkových předpisů, popřípadě i osvobození od záloh a jiných výdajů na soudní úkony (dále jen „zálohy“), jestliže by účastník nemohl nést tyto náklady bez ohrožení potřebné výživy vlastní nebo výživy osob, kterým má podle zákona poskytovat úhradu na osobní potřeby; stejné osvobození přizná soud na žádost právnické osobě nebo úředně ustanovenému orgánu pro správu majetkové podstaty, jestliže potřebnou úhradu nelze opatřit z prostředků právnické osoby nebo z majetkové podstaty, zastupované úředně ustanoveným orgánem.

(2) Při vyhlášení rozhodnutí může si soud vyhradit, že náklady určí v písemném vyhotovení rozhodnutí. V tomto případě může senát svěřit úpravu nákladů členu senátu, jemuž bylo uloženo vypracovat rozhodnutí.

(1) Náklady upraví soud podle sazeb, které stanoví ministr spravedlnosti vyhláškou.

(3) Při vzájemném zrušení nákladů řízení mezi těmito účastníky určí soud částku nákladů, kterou má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu.

(2) Skončilo-li řízení mezi těmito účastníky soudním smírem, je pro určení nákladů (včetně soudního poplatku), které má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu, rozhodující obsah soudního smíru ve věci samé.

(1) Bylo-li odpůrci účastníka osvobozeného od soudních poplatků a záloh uloženo zcela nebo zčásti nahradit náklady, určí soud vedle nákladů nebo jejich části, které má odpůrce nahradit účastníkovi, zvláště též náklady nebo jejich část (včetně soudního poplatku), které odpůrce, nebyl-li také od poplatků a záloh osvobozen, má zaplatit státu; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na náhradu nutných vydání a odměny za zastupování, byl-li účastníku ustanoven zástupce podle § 142 odst. 1 nebo § 144 odst. 1.

(2) Ukáže-li se do pravomocného skončení řízení, že tu nebyly podmínky stanovené zákonem pro ustanovení zástupce, nebo že tyto podmínky zanikly, zruší soud ustanovení zástupce a účastníkovi uloží dodatečně nahradit výdaje zástupce; je-li zástupcem advokát, i zaplatit jeho odměnu.

(1) Přiznané osvobození soud odejme, popřípadě i se zpětným účinkem, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že tu nebyly podmínky stanovené zákonem nebo že tyto podmínky zanikly.

b) nutná vydání zástupce ustanoveného podle § 142 odst. 1 nebo § 144 odst. 1.

a) výdaje na soudní úkony, byl-li účastník od těchto výdajů osvobozen;

(2) Přiznané osvobození je účinné ke dni podání žádosti.

(1) Jde-li o uplatňování práva teprve zamýšlené, může přiznat osvobození nebo ustanovit zástupce kterýkoli okresní soud; jinak soud, před nímž se řízení zahajuje nebo koná.

(2) Podrobné předpisy vydá vláda nařízením.

(1) Přiznat osvobození podle § 140 nebo ustanovit zástupce podle § 142 lze jen tehdy, předloží-li účastník soudu potvrzení místního národního výboru, a jde-li o soudního chráněnce, potvrzení poručenského (opatrovnického) soudu o osobních, rodinných, majetkových a výdělkových poměrech; právnické osobě nebo úředně ustanovenému orgánu pro správu majetkové podstaty lze přiznat osvobození nebo ustanovit zástupce jen tehdy, předloží-li soudu potvrzení příslušného dozorčího orgánu.

(3) Ten, jemuž byl podle odstavce 1 ustanoven zástupce, není povinen, pokud není dále stanoveno jinak, zaplatit náklady svého právního zastoupení. Bude-li mu přiznán nárok na náhradu nákladů, tvoří odměna za zastupování, byl-li zástupcem ustanoven advokát, součást nákladů řízení.

(2) Usnesení o ustanovení takového zástupce nahrazuje procesní plnou moc.

(1) Předvolávání k jednotlivým úkonům se děje zpravidla písemně, nebo pokud je to možné, ústně, v naléhavých případech též telegraficky nebo telefonicky. Byla-li některá osoba předvolána ústně, telegraficky nebo telefonicky, učiní se o tom záznam ve spise; byla-li předvolána ústně při výslechu, poznamená se to v protokole. V písemném předvolání se uvedou zákonné následky spojené s tím, kdyby se předvolaný bez důvodů nedostavil.

(2) Vojáci v činné službě a příslušníci ozbrojených sborů v činné službě se předvolávají prostřednictvím svého náčelníka. Není-li znám náčelník vojáků v činné službě, předvolávají se prostřednictvím velitele posádky; není-li znám představený příslušníků Veřejné bezpečnosti v činné službě, předvolávají se prostřednictvím nejbližší součásti Veřejné bezpečnosti.

(1) Hmotněprávní účinky spojené s podáním návrhu zůstávají zachovány, jestliže soud postoupil návrh jinému soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo jestliže byl návrh znovu podán u příslušného soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy) do třiceti dnů od právní moci usnesení o odmítnutí návrhu.

(2) Předcházelo-li soudnímu řízení v pracovních věcech rozhodčí řízení a navrhovatel v řízení náležitě pokračoval, zůstávají zachovány právní účinky podle odstavce 1 spojené s podáním návrhu u rozhodčího orgánu.

(2) O předvedení vojáků v činné službě a příslušníků ozbrojených sborů se požádá jejich náčelník.

(3) Nařízení o předvedení vydává předseda senátu, který také rozhoduje o všech jiných opatřeních týkajících se předvedení.

(1) O předvedení se požádá příslušná součást Veřejné bezpečnosti; o předvedení nezletilého se požádá příslušná součást Veřejné bezpečnosti, jen nelze-li předvedení provést zaměstnancem soudu nebo orgánu pověřeného péčí o mládež.

(3) Ustanovení odstavce 1 platí i pro znalce. Znalcům, kteří nemohou podat spolehlivý posudek bez zevrubného prostudování spisů, může předseda senátu spisy zapůjčit.

(2) Soud však může rozsudkem rozhodnout, je-li to účelné, nejprve odděleně také jen o části předmětu řízení.

(1) Rozsudek má vyčerpat celý předmět řízení.

(3) Je-li předmět řízení sporný co do základu i co do výše, může soud nejprve rozsudkem rozhodnout o základu; uzná-li základ opodstatněným, pokračuje v řízení teprve po právní moci tohoto rozsudku.

(1) Pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vynesení.

(2) Jde-li o opětující se dávky, lze uložit i povinnost k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve po vynesení rozsudku.

(2) V odůvodněných případech může soud určit lhůtu kratší nebo delší, popřípadě vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

(3) Je-li předmětem závazku plnění opětujících se dávek, které se stanou splatnými po vynesení rozsudku, je třeba v rozsudku určit den splnění.

(1) Uloží-li se v rozsudku povinnost k plnění, určí soud ke splnění povinnosti lhůtu patnácti dnů.

(1) Lhůty k plnění se počítají ode dne doručení rozsudku.

(2) Byl-li však podán opravný prostředek proti rozsudku bez předběžné vykonatelnosti, počítá se lhůta k plnění od právní moci rozsudku.

(1) Poradě a hlasování senátu nesmí být kromě soudců a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O poradě a hlasování se sepíše zvláštní protokol.

(2) Soudci z lidu hlasují před soudci z povolání, a to mladší před staršími. Předseda hlasuje naposledy.

(3) K rozsudku je třeba většiny hlasů. Všichni členové senátu jsou povinni hlasovat, i když byli přehlasováni v některé předběžné otázce.

(5) Rozsudek je třeba účastníkům vždy doručit.

(4) Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatné důvody, jakož i poučení o opravném prostředku.

(3) Vyhlášení se má stát zpravidla hned po skončení ústního jednání; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku odročit ústní jednání na dobu nejdéle patnácti dnů.

(2) Rozsudky se vyhlašují jménem republiky.

(1) Rozsudek je třeba vždy vyhlásit; vyhlásí ho předseda senátu.

e) výrok;

f) odůvodnění po stránce skutkové a právní s poučením o opravném prostředku.

b) jména a příjmení účastníků, jejich zaměstnání, bydliště a postavení v řízení, jména a příjmení jejich zákonných zástupců nebo zmocněnců;

a) označení soudu a jména a příjmení soudců, kteří se zúčastnili vynesení rozsudku;

c) předmět řízení;

d) den vyhlášení;

(1) Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu.

(2) Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše za něho jiný člen senátu; důvod se poznamenává na vyhotovení rozsudku.

(3) Provádění opravy nemá vliv na právní moc a vykonatelnost rozsudku.

(1) Chyby v psaní a počtech, jakož i jiné podobné zřejmé nesprávnosti v rozsudku nebo jeho vyhotovení, může předseda senátu kdykoli bez ústního jednání opravit, a to i z úřední povinnosti. Opravu může nařídit i soud vyšší stolice.

(2) Opravné usnesení se doručí účastníkům, oprava se vyznačí ve vyhotovení rozsudku a podle možnosti i na stejnopisech vyhotovení již vydaných.

(4) Jestliže se však opravou rozsudku změní jeho výrok, může účastník změnou dotčený napadnout opravenou část výroku přípustným opravným prostředkem ve lhůtě počítané od doručení opravného usnesení.

(1) Mimo případy uvedené v § 163 lze předběžnou vykonatelnost vyslovit na návrh účastníka, jestliže by mu jinak hrozilo nebezpečí značné a těžko nahraditelné újmy, anebo je-li obava, že splnění se stane vůbec nemožným.

d) v penězích nebo v jiných věcech určených podle druhu nebo v cenných papírech, je-li závazek prokázán veřejnou listinou;

e) na základě uznání nároku.

(2) Vyslovení předběžné vykonatelnosti podle odstavce 1 může se týkat celého nároku nebo jeho části a může být vázáno na složení přiměřené jistoty.

(1) Nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech anebo o předběžné vykonatelnosti, může kterýkoli účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku žádat o jeho doplnění. V žádosti je třeba uvést určitý návrh na doplnění. Soud rozhodne o žádosti podle povahy věci buď po ústním jednání, nebo bez něho.

(2) Vyhoví-li soud žádosti o doplnění, vynese ve věci doplňující rozsudek; nevyhoví-li, žádost usnesením zamítne.

(3) Na doplňující rozsudek se jinak užije obdobně ustanovení o rozsudcích.

(4) Řízení o doplnění nemá odkladný účinek na opravné prostředky proti rozsudku ani na jeho vykonatelnost.

(1) Doručený rozsudek, který již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, je pravomocný.

(2) Vzdání se opravného prostředku je účinné, jen stalo-li se před soudem po vyhlášení rozsudku.

a) pracovního příjmu za dobu nejvýše tří měsíců;

b) náhrady a odměny, které náleží původcům za použití jejich původských práv, jakož i obdobných náhrad a odměn, náležejících výkonným umělcům a vědeckým pracovníkům za jejich výkony;

c) úhrady osobních potřeb za dobu nejvýše tří měsíců před zahájením řízení, jakož i jednotlivých dávek, které se stanou splatnými do právní moci rozsudku;

(1) Soud je vázán svým usnesením, jakmile je vyhlásil, a nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo odevzdáno k vyhotovení.

(2) Soud není vázán svým usnesením, které se týká toliko vedení řízení, zejména ne usnesením a nařízením o doručení (§§ 46 až 53), usnesením, jímž se upravuje průběh řízení, nařizuje dokazování a určuje způsob jeho provedení (§§ 59, 64, 68, 71, 88, 95, 98, 106, 108, 110, 116, 119, 122), nařizuje ústní jednání a stanoví jiné roky (§§ 61, 68) nebo činí opatření k jejich přípravě (§§ 62, 68).

(2) Usnesení je třeba doručit účastníkům, mají-li proti němu opravný prostředek, anebo právo vést podle něho exekuci.

(1) Usnesení je třeba přítomným účastníkům vyhlásit.

(3) Účastníkům nepřítomným při vyhlášení je nutno mimo případy uvedené v odstavci 2 doručit usnesení i tehdy, vyžaduje-li to vedení řízení.

(4) Usnesení, jímž se zamítá návrh účastníka bez slyšení jiných účastníků, není třeba těmto účastníkům doručovat.

(1) Písemné vyhotovení usnesení má obsahovat náležitosti uvedené v § 157 písm. a) až f); jména a příjmení účastníků se však uvedou, jen pokud to vyžaduje povaha věci, o níž se v usnesení rozhoduje.

(2) Odůvodnění není třeba, jestliže se usneseními zcela vyhovuje návrhu, jemuž jiný účastník neodporoval.

(3) Při usneseních jednoduché povahy, která v plném rozsahu vyhovují podanému návrhu a nemusí být odůvodněna, může být písemné vyhotovení usnesení nahrazeno stručným povolovacím záznamem.

(4) Účastníci mohou pro urychlení vyřízení věci předložit soudu současně s podáním též potřebné stejnopisy usnesení, které navrhují a které se má vydat bez slyšení účastníků.

Odvolání.
Náležitosti.
Řízení o odvolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu.

(2) Odvolání není podáno opožděně, jestliže je podala oprávněná osoba po uplynutí této lhůty jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu, nebo podala-li je ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení rozsudku přímo u odvolacího soudu nebo do protokolu u soudu, který není příslušný (§ 175 odst. 2).

(1) K podání odvolání je lhůta patnáct dnů ode dne doručení rozsudku.

(2) Není-li současně napadán výrok rozsudku ve věci samé, je proti jiným rozhodnutím pojatým do výroku rozsudku, zejména proti rozhodnutím o nákladech řízení a o procesní námitce, opravným prostředkem stížnost.

(1) Odvolání je přípustné proti každému rozsudku soudu prvé stolice. Není přípustné odvolat se jen proti důvodům rozsudku.

(1) V případech uvedených v § 179 odst. 1 odmítne odvolací soud odvolání usnesením bez ústního jednání, i když podmínky odmítnutí zjistí sám před nařízením ústního jednání. Stejně rozhodne, zjistí-li teprve při ústním jednání, že tu jsou takové podmínky.

(2) Má-li odvolací soud za to, že odvolání není podáno opožděně nebo osobou k tomu neoprávněnou, nebo že není nepřípustné proto, že napadá jen důvody rozsudku, doručí předseda odvolacího senátu jedno vyhotovení odpůrci odvolatele. Odpůrce odvolatele může na odvolání do patnácti dnů odpovědět písemným podáním nebo ústně do protokolu (§ 175), a to přímo u odvolacího soudu; o tom je třeba ho poučit.

(3) Bylo-li podání podáno přímo u odvolacího soudu, postoupí je předseda odvolacího senátu soudu prvé stolice, aby postupoval podle § 179 odst. 2.

(1) Odvolací soud může usnesením bez ústního jednání zrušit rozsudek soudu prvé stolice, jestliže

(2) Zruší-li odvolací soud rozsudek, může podle okolností buď vrátit věc soudu prvé stolice k dalšímu řízení a rozhodnutí nebo zrušit řízení prvé stolice a popřípadě návrh odmítnout nebo postoupit.

(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvé stolice. Účastníci mohou přednést též skutkové okolnosti a nabídnout důkazy, které nebyly v řízení před soudem prvé stolice ani uvedeny, ani nabídnuty. Odvolací soud může nařídit, aby se dokazování provedené před soudem prvé stolice opakovalo.

(2) Účastníci mohou až do skončení odvolacího jednání změnit svoje návrhy ve věci samé, učiněné před soudem prvé stolice, jestliže výsledky řízení před odvolacím soudem v souvislosti s výsledky řízení před soudem prvé stolice mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

(3) Až do skončení odvolacího jednání lze měnit i odvolací návrhy a odvolací důvody. Soud může rozsudek prvé stolice zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak.

(4) Odvolací soud však nepřipustí změnu podle odstavců 2 a 3:

b) týká-li se změna těch nároků uplatňovaných v řízení, které mají samostatný skutkový základ a nebyly odvoláním dotčeny.

a) týká-li se změna účastníků, proti nimž odvolání nesměřovalo;

f) v odvolání je uplatňováno, že soud prvé stolice v rozsudku o námitce nepříslušnosti rozhodl nesprávně nebo nerozhodl vůbec.

e) účastníku byla nezákonným postupem soudu odňata možnost účastnit se projednání věci, a není-li možno vadu odstranit,

d) některému účastníku řízení chybí způsobilost být účastníkem řízení,

c) o téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto nebo je o ní u soudu v běhu jiné řízení, jež bylo zahájeno dříve,

b) řízení o věci, o které bylo rozhodováno, nenáleží do pravomoci soudů nebo soudnímu řízení mělo předcházet řízení jiné,

a) soud při ústním jednání, jež bezprostředně předcházelo rozsudku, nebyl řádně obsazen nebo rozhodování se účastnil vyloučený soudce (soudce z lidu),

(1) Odvolání lze podat písemným podáním nebo ústně do protokolu; advokát, i když je sám účastníkem, může podat odvolání jen písemně.

(2) Odvolání se podává u soudu, který vynesl rozsudek. Je-li odvolání podáno u jiného soudu, postoupí je tento soud ihned soudu příslušnému.

a) označení rozsudku, proti kterému se podává;

b) odvolací návrh;

c) důvody, popřípadě i nová skutková tvrzení a důkazy.

(1) Jestliže z dalších ustanovení neplyne něco jiného, užije se pro řízení před odvolacím soudem obdobně ustanovení platných pro řízení před soudem prvé stolice.

(2) Dojde-li k zpětvzetí návrhu na zahájení řízení po vyhlášení rozsudku soudem prvé stolice a přizná-li odvolací soud zpětvzetí účinnost, zruší též rozsudek soudu prvé stolice.

(1) Podala-li oprávněná osoba včas odvolání, napadený rozsudek až do vyřízení odvolání se nestane pravomocným, a nejde-li o rozsudek předběžně vykonatelný, odkládá se jeho vykonatelnost.

(2) Týká-li se rozsudek několika odpůrců nebo několika nároků se samostatným skutkovým základem a odvolání se výslovně vztahuje jen na některé odpůrce nebo některé nároky, nabývá nenapadená část rozsudku právní moci.

(1) Má-li předseda senátu soudu prvé stolice za to, že odvolání je podáno opožděně nebo osobou neoprávněnou, nebo že je nepřípustné proto, že napadá jen důvody rozsudku, předloží je spolu se spisy a se zprávou o tom příslušnému odvolacímu soudu. Totéž učiní, jestliže se marně pokusil o odstranění vad odvolání (§§ 176, 45 odst. 1 a 2).

(2) Nejde-li o žádný z těchto případů, zašle předseda senátu jeden stejnopis odvolání odpůrci odvolatele. Odpůrce odvolatele může do patnácti dnů na odvolání odpovědět písemným podáním nebo ústně do protokolu (§ 175); o tom je třeba ho poučit. Po uplynutí této lhůty, nebo jakmile došla odpověď na odvolání, předloží předseda senátu odvolání spolu se spisy odvolacímu soudu.

(3) Soud prvé stolice je vázán právním názorem odvolacího soudu.

(1) Odvolací soud může usnesením zrušit rozsudek soudu prvé stolice a vrátit mu věc k dalšímu řízení a k rozhodnutí, zejména jestliže se soud prvé stolice v podstatných bodech nezabýval skutkovým stavem věci.

(2) Ve svém rozsudku může se odvolací soud odvolat i na skutkový stav zjištěný soudem prvé stolice.

(1) Odvolací soud rozhodne zpravidla rozsudkem ve věci samé, a to tak, že rozsudek soudu prvé stolice potvrdí nebo změní.

(2) Soud není omezen na projednání v mezích odvolacích návrhů ve věcech, v nichž lze zahájit řízení z úřední povinnosti, a porušením předpisů by utrpěly újmu osoby, které jsou pod zvláštní ochranou zákona.

(1) Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvé stolice platí i pro řízení odvolací.

(2) Odvolací soud může takto postupovat též tehdy, zjistí-li vady řízení uvedené v § 184 a jestliže by jejich odstranění vyžadovalo neúměrné doplnění řízení; vyžaduje-li to povaha věci, může zrušit i řízení před soudem prvé stolice.

(1) Odvolací soud projedná věc v mezích odvolacích návrhů (§ 183 odst. 3 a 4). Přitom přihlíží k vadám řízení před soudem prvé stolice jen potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

(2) Změní-li soud druhé stolice rozsudek soudu stolice prvé, rozhodne též o nákladech předcházejícího řízení; zruší-li rozsudek, popřípadě i řízení před soudem prvé stolice, uloží tomuto soudu, aby v novém rozhodnutí rozhodl i o nákladech opravného řízení.

Přípustnost.
Stížnost.
Řízení a rozhodnutí o stížnosti.

(2) Považuje-li to soud druhé stolice za potřebné, nařídí slyšení účastníků nebo jiné šetření; bylo-li rozhodnuto v prvé stolici po ústním jednání, může nařídit i ústní jednání.

(1) Soud druhé stolice rozhodne o stížnosti usnesením zpravidla bez ústního jednání.

(2) Nemíní-li soud prvé stolice vyhovět stížnosti nebo napadá-li se stížností i jiné usnesení než usnesení uvedené v odstavci 1, vykoná předseda senátu šetření, pokud je uzná podle obsahu stížnosti za nutné, a předloží stížnost spolu se spisy soudu druhé stolice.

(1) Soud prvé stolice může sám vyhovět stížnosti, napadá-li se stížností usnesení, z něhož nenabyla dosud práv osoba jiná než stěžovatel, anebo jde-li o usnesení, jímž byla stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek, uložena pokuta nebo nařízeno předvedení.

i) jímž bylo uloženo složení zálohy na náklady (§ 128).

ch) jímž bylo povoleno zajištění důkazu (§ 123);

h) jímž bylo rozhodnuto o svědečném (§ 107) anebo o nárocích třetích osob na náhradu (§ 115 odst. 2, § 120 odst. 2);

g) jímž bylo povoleno navrácení v předešlý stav (§ 86);

f) jímž byla prodloužena lhůta nebo zamítnut návrh na její prodloužení (§ 84);

e) jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu (§ 72), anebo jímž byla nebo nebyla přiznána účinnost projevu účastníka o vzetí návrhu zpět (§ 73), uznání nebo vzdání se nároku (§ 74), anebo jímž byl nebo nebyl schválen soudní smír (§§ 40, 75);

d) jímž byl zamítnut návrh na vyloučení veřejnosti (§§ 63, 68);

c) jímž byla postoupena věc pro nepříslušnost soudu po slyšení účastníka (§ 56 odst. 1);

b) jímž bylo vráceno podání s pokyny a poučením k odstranění vad podání (§ 45);

a) jímž byl vyloučen soudce (§ 22);

(2) Stížnost proti usnesením dožádaného soudu, pokud ji zákon nevylučuje, je přípustná, jde-li o právní pomoc žádanou cizozemským soudem (úřadem).

(1) Stížnost není přípustná proti usnesením dožádaného nebo pověřeného soudce; je však přípustná, pokud ji zákon nevylučuje, proti usnesení dožadujícího nebo pověřujícího soudu, který rozhodl o ohrazení postižené osoby.

Přípustnost.
Obnova řízení.
Řízení.
Lhůta k podání návrhu.

b) bylo-li rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.

a) jsou-li tu nové skutečnosti, důkazy nebo pravomocné rozhodnutí soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy), jichž účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení, anebo lze-li provést důkazy nařízené v původním řízení, poněvadž odpadly překážky, které tehdy bránily jejich provedení; z těchto důvodů je obnova řízení přípustná, jen pokud mohly přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci samé;

a) jde-li o rozhodnutí, jímž bylo vysloveno, že tu manželství není, nebo jímž byla vyslovena neplatnost manželství nebo rozvod, ledaže by šlo o otázku dobré víry při uzavírání manželství nebo viny na rozvodu;

b) v řízení o prohlášení za mrtvého nebo o důkazu smrti, v řízení o projednání dědictví, v řízení o soudním umoření listin a v řízení exekučním;

c) je-li možno zrušení nebo změny rozhodnutí dosáhnout bez obnovy řízení, nepočítajíc v to stížnost pro porušení zákona, anebo je-li obnova řízení vyloučena povahou věci.

(1) Návrh na obnovu řízení je nutno podat ve lhůtě tří měsíců.

(2) Lhůta se počítá ode dne právní moci rozhodnutí v původním řízení, popřípadě schválení soudního smíru; dověděl-li se však účastník o důvodu obnovy teprve později, anebo mohl-li jej teprve později uplatnit, počítá se mu lhůta ode dne, kdy se dověděl o důvodu obnovy, anebo kdy jej mohl uplatnit.

(3) Uplynulo-li pět let od doby, kdy se rozhodnutí stalo pravomocným, popřípadě kdy byl schválen soudní smír, může být návrh na obnovu řízení podán, jen byla-li účastníku nezákonným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

a) označení rozhodnutí nebo soudního smíru, proti němuž směřuje;

b) uvedení zákonného důvodu obnovy;

c) skutečnosti dokazující zachování lhůty k podání návrhu na obnovu řízení;

d) určitý návrh na zrušení napadeného rozhodnutí nebo soudního smíru a na vynesení nového rozhodnutí;

e) skutečnosti a důkazy, odůvodňující návrh na obnovu řízení.

(1) Je-li návrh na obnovu řízení podán zřejmě opožděně nebo nezakládá-li se na žádném ze zákonných důvodů, anebo je-li obnova řízení nepřípustná podle § 199, odmítne soud návrh usnesením bez ústního jednání. Stejně rozhodne, zjistí-li teprve při ústním jednání, že tu jsou takové skutečnosti.

(2) Podala-li návrh osoba neoprávněná, odmítne jej soud usnesením po ústním jednání.

(1) Navrhuje-li se obnova řízení pro trestný čin uvedený v § 197 písm. b) nebo pro jiný trestný čin, oznámí soud, pokud ještě trestné řízení nebylo zahájeno, věc prokurátorovi a vyčká výsledku trestního řízení.

(2) Když trestní soud nebo prokurátor oznamuje soudu usnesení, že řízení nebylo zahájeno, nebo že se zastavuje, označí výslovně důvod, proč se tak stalo.

(1) S řízením o návrhu na obnovu lze spojit řízení ve věci samé.

(2) Rozhodl-li soud nejprve o povolení obnovy, může jednat ve věci samé teprve tehdy, když se rozhodnutí o povolení obnovy stalo pravomocným. Povolí-li soud obnovu, zůstává napadené rozhodnutí (soudní smír) nedotčeno, dokud soud nerozhodne znovu ve věci samé.

(2) Soud může takové své usnesení na návrh zrušit.

(1) Jeví-li se z uplatňovaných důvodů obnovy pravděpodobným, že návrh na obnovu řízení bude mít úspěch, může soud na návrh účastníka i bez slyšení odpůrce usnesením nařídit odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebo soudního smíru.

(1) Pro řízení o návrhu na obnovu, počítaje v to opravné prostředky, se jinak užije ustanovení platných pro původní řízení.

(2) Vydržení nebo promlčení práva, které nastalo za řízení nebo po jeho skončení, nelze uplatnit v řízení o obnovu na újmu účastníka, v jehož prospěch byla obnova povolena.

(3) V novém rozhodnutí ve věci samé rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o obnově.

(3) Proti usnesení podle odstavců 1 a 2 není opravného prostředku.

Stížnost pro porušení zákona.
Řízení a rozhodnutí nejvyššího soudu.

(2) Mimo všeobecné náležitosti podání musí stížnost obsahovat:

(3) Stížnost pro porušení zákona nelze podat proti rozhodnutí nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona.

(1) Stížnost pro porušení zákona není vázána lhůtou. Podává se písemně u nejvyššího soudu.

b) údaj o tom, v čem se spatřuje porušení zákona, s náležitým odůvodněním;

a) označení rozhodnutí, proti kterému směřuje;

(2) Pro vady řízení lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, bylo-li rozhodnuto o věci, která nepatří do pravomoci československých soudů nebo alespoň soudů obecných, anebo mohly-li vady řízení mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

(1) Proti pravomocnému rozhodnutí kteréhokoli soudu ve věcech občanskoprávních může generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu podat stížnost pro porušení zákona, má-li za to, že v řízení nebo při rozhodování byl porušen zákon.

c) určité prohlášení, zda se navrhuje jen výrok, že byl zákon porušen, anebo i zrušení původního rozhodnutí.

(3) Až do rozhodnutí o stížnosti lze měnit její důvody a návrh.

a) jde-li o rozhodnutí, jímž bylo vysloveno, že tu manželství není, nebo jímž byla vyslovena neplatnost manželství anebo rozvod, ledaže by šlo o otázku dobré víry při uzavírání manželství nebo viny na rozvodu;

b) v řízení o prohlášení za mrtvého nebo o důkazu smrti;

c) je-li možno zrušení vadného rozhodnutí dosáhnout bez podání stížnosti pro porušení zákona, nepočítajíc v to obnovu řízení, anebo je-li takový návrh vyloučen povahou věci.

(1) O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje nejvyšší soud rozsudkem bez ústního jednání po slyšení generálního prokurátora.

(2) Nejvyšší soud může nařídit potřebné šetření i z úřední povinnosti.

(1) Nejvyšší soud v rozsudku buď vysloví, že byl porušen zákon, anebo stížnosti nevyhoví; byl-li zákon porušen rozhodnutími několika soudů, uvede vždy, které soudy zákon porušily. Rozsudek musí být odůvodněn; nejvyšší soud jej doručí generálnímu prokurátorovi, a je-li to možné, též účastníkům nebo jejich právním nástupcům.

(2) Navrhne-li to před rozhodnutím generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu, který podal stížnost, zruší nejvyšší soud v rozsudku též rozhodnutí, jímž byl porušen zákon, po případě i řízení, které je předcházelo.

(3) Nerozhodl-li nejvyšší soud o zrušení již podle odstavce 2, může účastník nebo jeho právní nástupce takové zrušení navrhnout do patnácti dnů ode dne doručení rozsudku (odstavec 1). Návrh se podává u nejvyššího soudu písemným podáním nebo ústně do protokolu. Návrh se pokládá za platně podaný, byl-li podán ve lhůtě u soudu prvé nebo druhé stolice nebo do protokolu u jiného soudu, který není příslušný; byl-li návrh podán u některého z těchto soudů, postoupí jej ihned nejvyššímu soudu. O návrhu na zrušení rozhoduje nejvyšší soud bez ústního jednání.

a) odpůrci, aby v určené lhůtě složil do soudní úschovy peněžitou částku, vkladní knížku, cenný papír nebo jiný předmět hodící se k soudní úschově;

e) odpůrci nebo třetí osobě, aby něco konali nebo se něčeho zdrželi anebo trpěli, aby navrhovatel něco konal nebo se něčeho zdržel.

d) dlužníkovi, aby oprávněnému plnil předběžně určenou úhradu osobních potřeb podle zákona;

c) poddlužníkovi, aby v čas splatnosti složil určenou částku peněz nebo věc místo svému věřiteli do soudní nebo jiné úschovy;

b) odpůrci, aby nijak nenakládal s určitými věcmi nebo právy; týká-li se zákaz nemovité věci nebo práv k nemovité věci, zapíše se v knize pozemkové nebo železniční (dále jen „veřejná kniha“) nebo v listině uložené u soudu s účinkem proti třetím osobám; týká-li zákaz movitých věcí, může být spojen s nařízením vhodné úschovy;

(1) Změní-li se poměry tak, že předběžné opatření není již nutné ani účelné, zruší je soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

a) navrhovatel nesložil včas jistotu (§ 223);

c) došlo již k vydání pravomocného soudního rozhodnutí, jehož výkon měl být předběžným opatřením zajištěn, a oprávněnému nebyl zajišťovaný nárok přiznán;

b) oprávněný nepodal včas návrh na zahájení soudního řízení (§ 224);

d) oprávněný nabyl možnosti vést exekuci a do patnácti dnů od této doby nenavrhl její povolení.

(2) Předběžné opatření se kromě toho zruší z úřední povinnosti, jestliže:

(1) Náklady vzniklé v souvislosti s předběžným opatřením, s výjimkou nákladů odpůrce, nese navrhovatel.

(2) O případném nároku na náhradu těchto nákladů vůči odpůrci a o případném nároku odpůrce na náhradu jeho nákladů rozhodne soud, který rozhodl v řízení ve věci samé, a nedošlo-li k tomuto řízení, rozhodne soud, který nařídil předběžné opatření.

(3) V případě odstavce 2 se užije obdobně ustanovení o náhradě nákladů.

(4) Zruší-li se předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že navrhovateli byl nárok přiznán, nebo že byl jeho nárok uspokojen, nahradí navrhovatel odpůrci i třetí osobě všechny újmy, které jim způsobil. O tom rozhodne soud, který nařídil předběžné opatření.

(1) Dovoluje-li zákon, aby se věřitel uspokojil soudním prodejem movitých věcí dlužníkových bez exekučního titulu, nařídí prodej na návrh věřitele soud, v jehož obvodu jsou věci.

(2) Prodej nařizuje a další řízení koná soudce bez ústního jednání. Prodej se nařídí bez slyšení dlužníka.

(3) Prodej se může vykonat i tehdy, není-li usnesení nařizující prodej dosud pravomocné; byla-li však proti tomuto usnesení podána stížnost, může soud, nejde-li o věci podléhající zkáze, výkon prodeje odložit až do právní moci usnesení, kterým byl prodej nařízen.

(4) Jinak platí pro výkon prodeje ustanovení tohoto zákona o exekučním prodeji movitých věcí.

(1) Zájemné popsání movitých věcí podle § 394 odst. 2 občanského zákoníka nařídí a provede soud, v jehož obvodu je předmět zájemného popsání.

(2) Zájemné popsání movitých věcí je nepřípustné u věcí vyloučených z exekuce.

(3) Řízení koná soudce bez ústního jednání; zájemné popsání provede výkonný úředník (§ 431).