ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ.

MANŽELSKÉ VĚCI A OSTATNÍ VĚCI TÝKAJÍCÍ SE MANŽELŮ.

VĚCI OPATROVNICKÉ, VĚCI DĚTÍ V RODIČOVSKÉ MOCI A V PORUČENSKÉ PÉČI A VĚCI OSVOJENÍ

UZNÁNÍ, ZJIŠTĚNÍ A POPŘENÍ OTCOVSTVÍ.

ZBAVENÍ SVÉPRÁVNOSTI A POVOLENÍ ZADRŽENÍ V ÚSTAVU.

PROHLÁŠENÍ ZA MRTVÉHO A DŮKAZ SMRTI.

PROJEDNÁNÍ DĚDICTVÍ.
Obsazení soudu a způsob řízení.
Předběžná šetření a opatření.
Neprojednání dědictví.
Projednání dědictví.

MANŽELSKÉ VĚCI.
Řízení.
Zvláštní ustanovení pro řízení o neplatnost manželství.
Zvláštní ustanovení pro řízení o rozvod manželství.

OSTATNÍ VĚCI TÝKAJÍCÍ SE MANŽELŮ.

VĚCI OPATROVNICKÉ, VĚCI DĚTÍ V RODIČOVSKÉ MOCI A V PORUČENSKÉ PÉČI
Příslušnost.
Řízení.
Opatrovnictví nad jměním osob zbavených svéprávnosti a nepřítomných

VĚCI OSVOJENÍCI.
Obsazení soudu a způsob řízení.
Zrušení osvojení.

UZNÁNÍ OTCOVSTVÍ.

ZJIŠTĚNÍ OTCOVSTVÍ.
Řízení.

POPŘENÍ OTCOVSTVÍ.

ZBAVENÍ SVÉPRÁVNOSTI.
Obsazení soudu a způsob řízení.

POVOLENÍ ZADRŽENÍ V ÚSTAVU.

PROHLÁŠENÍ ZA MRTVÉHO.
Obsazení soudu a způsob řízení.

DŮKAZ SMRTI.

SOUDNÍ UMOŘENÍ LISTIN.
Řízení.

VĚCI SOUDNÍ ÚSCHOVY.
Obsazení soudu a způsob řízení.
Staré úschovy.

VĚCI NÁJEMNÍ.

NECHRÁNĚNÉ NÁJMY.
Výpověď.
Řízení po odporu.

CHRÁNĚNÉ NÁJMY.
Rozsah a zánik chráněného nájemního poměru.
Výpověď.
Řízení.

VĚCI NEMOCENSKÉHO POJIŠTĚNÍ A DŮCHODOVÉHO ZABEZPEČENÍ (POJIŠTĚNÍ)
Řízení.

OSTATNÍ VĚCI OBČANSKOPRÁVNÍ.
Žaloba.
Příslušnost.
Účastníci.
Vedlejší účastenství.
Směnečné a šekové řízení.
Rozkazní řízení.

(2) Jestliže manželé neměli poslední společné bydliště v Československé republice, je pro řízení příslušným obecný soud odpůrce; není-li tu ani takového soudu, je příslušným obecný soud navrhovatele.

(1) Pro řízení o rozvod, neplatnost manželství a určení, zda tu je či není manželství (manželské věci), je příslušným soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště.

(3) Má-li být neplatnost manželství vyslovena z úřední povinnosti a jestliže manželé neměli společné bydliště v Československé republice, je pro řízení příslušným obecný soud jednoho nebo druhého manžela.

(1) Účastníky řízení jsou manželé.

(2) Rozhoduje-li se v řízení o rozvod manželství též o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku, jsou nezletilé děti účastníky, pokud se jich řízení týká.

(1) Jsou-li zde nezletilé děti, rozhodne soud rozsudkem, jímž vyslovuje rozvod manželství, současně také o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku; rozhodnutí může nabýt právní moci jen ve všech částech výroku současně.

(2) Ustanovení odstavce 1 neplatí, dojde-li mezi účastníky o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku k dohodě, kterou soud schválil.

(2) V ostatních případech jedná a rozhoduje soudce.

(1) Senát jedná a rozhoduje o výživě dětí, o úpravě styku rodičů s dětmi, o schvalování důležitých úkonů za chráněnce, o odvolání opatrovníka, o příjmení, popřípadě i o jménu dítěte, o výkonu rodičovské moci, o všech jejích omezeních a o jejím zániku; rovněž jedná a rozhoduje o výchově dětí, nejde-li o děti v poručenské péči, o jejichž výchově soudy nerozhodují.

(2) Soudce rozhoduje bez ústního jednání.

(1) Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

(1) V důležitých nebo pochybných případech vyslechne soud i chráněnce, pokud je tento schopen posoudit své zájmy; lze-li od toho očekávat objasnění a posouzení potřebnosti anebo vhodnosti navrženého nebo zamýšleného opatření, vyslechne soud i jeho nejbližší příbuzné nebo jiné osoby s poměry obeznámené.

(2) Soud má zpravidla, zejména jde-li o nezletilce, jednat v součinnosti s veřejnými orgány a zařízeními, které slouží k ochraně nebo prospěchu chráněnců.

(1) Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, rozhodne soud o tom, komu se má dítě svěřit do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu; pokud je toho třeba, upraví též styk rodičů s dítětem. Rozhodnutí může být nahrazeno dohodou rodičů, která však vyžaduje schválení soudu.

(2) Soud určí rozsah vyživovací povinnosti, i když rodiče žijí spolu, neplní-li jeden z nich své povinnosti dobrovolně.

(2) I usnesení, kterým se návrhu vyhovuje, musí být vždy odůvodněno. Písemné smlouvy je nutno opatřit schvalovací doložkou.

(1) Důležitými úkony zákonného zástupce za chráněnce, které vyžadují schválení soudu, jsou zejména zřeknutí se nebo odmítnutí dědictví, vzdání se práv, uzavření smíru, poskytnutí nebo vypovězení půjčky, zcizení, nabytí nebo zatížení nemovitých věcí a práv k nim. Soud má při schvalování právních úkonů dbát zájmů chráněnce i pro dobu po dosažení zletilosti nebo po skončení opatrovnictví.

(1) Po vhodném poučení složí opatrovník do rukou soudce slib, že se bude řádně starat o osobu chráněnce, dále že bude opatrovance řádně zastupovat, že bude jeho jmění spravovat s péčí řádného hospodáře a dbát přitom pokynů soudu.

(2) Po složení slibu vydá soud opatrovníkovi listinu o jeho ustanovení.

d) zda správa byla účelná a prospěšná.

c) zda veškerý majetek je náležitě uschován a zajištěn,

b) zda jednotlivé položky vyúčtování souhlasí s doklady,

a) zda jmění bylo úplně uvedeno tak, jak je uvedeno v soupise, popřípadě v soudních spisech nebo v posledním vyúčtování,

(3) U nemovitých věcí po skončení opatrovnictví nařídí soud výmaz poznámky o zavedení opatrovnictví.

(2) Soud především vyzve opatrovance, aby do určité lhůty majetek převzal. Výzvu je nutno doručit do vlastních rukou. Současně vyzve opatrovníka, aby odevzdal majetek opatrovanci a odevzdání soudu prokázal. Nepřevezme-li opatrovanec majetek, naloží se s majetkem podle ustanovení o soudní úschově.

(1) Po skončení opatrovnictví je soud povinen vydat opatrovanci jeho majetek.

(2) Po schválení závěrečného vyúčtování vydá soud bývalému opatrovanci na jeho žádost všechny doklady.

(1) V usnesení, kterým se schvaluje vyúčtování, je třeba uvést, kdo vyúčtování podal a za kterou dobu, zda je soud uznal za správné, jaká je konečná částka čistého majetku, jaká hotovost je v rukou opatrovníka a jaké příjmy a výdaje měl opatrovanec ve vyúčtovacím období. Do usnesení je třeba pojmout také příkaz k odstranění případných chyb.

(3) Při přezkoumání vyúčtování má soud zpravidla přejít nepatrné nedostatky a nemá požadovat nákladné doklady při nepatrných položkách.

(2) Vyjde-li najevo, že k některým právním úkonům došlo bez potřebného soudního schválení, může je soud schválit dodatečně.

(1) K přezkoumání vyúčtování předvolá soud opatrovníka, opatrovance, je-li schopen posoudit své zájmy, popřípadě znalce, vyžaduje-li to rozsah nebo složitost vyúčtování. Přitom je nutno vyšetřit zejména:

(2) Opatrovníci předloží vyúčtování zpravidla písemně, a to i s doklady. Jen jednoduché vyúčtování, skládající se z několika málo položek příjmů a výdajů, může být sepsáno do protokolu.

(1) Vyúčtování ze správy jmění opatrovance předkládá opatrovník v obdobích a ke dnům, které určí soud zpravidla při jeho ustanovení.

(3) Nemovité věci lze zcizit jen v případě nutnosti nebo zřejmého prospěchu opatrovance.

(2) Cennosti a důležité listiny se zpravidla uloží do soudní úschovy. U nemovitých věcí je třeba poznamenat zavedení opatrovnictví.

(1) Hotové peníze, pokud se jich v zájmu opatrovance nepoužije jinak, je nutno uložit ve státní spořitelně. V rukou opatrovníka lze ponechat jen tolik peněz, kolik je třeba k řádnému hospodaření, popřípadě k úhradě běžných potřeb opatrovance.

(1) Ustanovení o opatrovnících a opatrovancích se užije přiměřeně i na děti v rodičovské moci, byl-li ustanoven dítěti opatrovník.

(2) Předchozí ustanovení o příslušnosti, obsazení soudu a řízení se užije přiměřeně i při rozhodování o prodloužení a propuštění z ochranné výchovy u osob starších 18 let ve výchovnách dorostu.

(2) Není-li v Československé republice takového soudu, je k rozhodnutí příslušným obecný soud osvojitele.

(1) Soudem příslušným k rozhodnutí o osvojení je obecný soud osvojence, a je-li osvojenec poručencem, soud poručenský.

(2) Osoby, které podle odstavce 1 není třeba slyšet, nejsou účastníky řízení o osvojení.

(1) Před rozhodnutím o osvojení vyslechne soud — podle možnosti osobně — osvojitele a jeho manžela, je-li třeba jeho souhlasu, rodiče osvojovaného dítěte, opatrovníka, který mu byl ustanoven v řízení o osvojení, popřípadě jeho poručníka, dále orgán pověřený péčí o mládež a osvojované dítě, je-li schopno posoudit dosah osvojení. Soud rodiče nevyslechne, jestliže jsou zbaveni rodičovské moci nebo jsou zcela zbaveni svéprávnosti, jakož i tehdy, není-li třeba jejich přivolení k osvojení, ač jsou zákonnými zástupci dítěte.

(3) Příslušným k řízení je obecný soud dítěte, a je-li dítě poručencem, soud poručenský.

(2) Uznání otcovství před soudem se zapíše do protokolu.

(1) Narodí-li se dítě, u něhož otcovství není určeno zákonnou domněnkou svědčící manželovi matky ani uznáním otcovství, vyslechne soud z úřední povinnosti matku dítěte o tom, koho označuje za otce dítěte, popřípadě s kým v rozhodné době obcovala. V tomto případě vyslechne pak soud toho, kdo je za otce označen, zda otcovství uznává a zda chce dobrovolně plnit rodičovské povinnosti.

(1) Dítě, jeho matka, domnělý otec a podle potřeby i jiné osoby, jsou povinni dát si odnít krev k provedení krevní zkoušky. Zdráhá-li se některá z těchto osob bez závažného důvodu tak učinit, může být použito donucovacích prostředků podle § 100 odst. 2 a 3 a § 103 odst. 3. Proti usnesení, kterým soud prohlásí zdráhání za bezdůvodné, může podat stížnost jen ten, kdo má být vyšetřen.

(2) Tohoto ustanovení se užije obdobně i na jiné podobné důkazní prostředky.

(2) Oprávněný, který žalobu nepodal, může do řízení vstoupit jako vedlejší účastník; účinek rozsudku se vztahuje na něj, i když do řízení nevstoupil.

(1) Je-li zahájeno řízení o zjištění otcovství na žalobu jen jednoho z oprávněných, brání projednání žaloby druhého oprávněného překážka uvedená v § 57 odst. 1 písm. c).

(2) Řízení o zjištění otcovství se přeruší též tehdy, zemře-li žalovaný. V řízení lze pokračovat proti opatrovníkovi, kterého žalovanému ustanoví soud projednávající věc.

(1) Jestliže žalobce za řízení o zjištění otcovství zemře, řízení se přeruší. V řízení může pokračovat druhý k žalobě oprávněný. Do šesti měsíců po smrti dítěte mohou podat žalobu o zjištění otcovství též jeho potomci, prokáží-li právní zájem na tomto zjištění; za týchž podmínek a v téže lhůtě mohou potomci dítěte navrhnout, aby se v přerušeném řízení pokračovalo.

(2) Po uplynutí lhůt stanovených pro popření otcovství zákonem o právu rodinném může generální prokurátor, má-li za to, že toho vyžaduje obecný zájem, podat žalobu o popření otcovství vůči otci, matce a dítěti. Není-li některý z nich na živu, může o popření otcovství žalovat ostatní z nich; není-li na živu nikdo z nich, může žalovat opatrovníka, kterého soud pro tuto věc ustanoví.

(1) Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že pozdější manžel není otcem dítěte znovu provdané matky (§ 42 odst. 2 zákona o právu rodinném), počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství pro dřívějšího manžela dnem, kdy se dozvěděl o tomto pravomocném rozhodnutí.

(3) Pro řízení o popření otcovství platí přiměřeně ustanovení dílu druhého.

(1) Příslušným pro řízení je soud, v jehož obvodu má obecný soud osoba, která má být zbavena svéprávnosti. Je-li taková osoba v psychiatrické léčebně nebo v jiném podobném ústavu (dále jen „ústav“), je pro řízení příslušným soud, v jehož obvodu je ústav.

(2) Změní-li osoba, která má být zbavena svéprávnosti, za řízení své bydliště nebo pobyt, může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na soud nového bydliště nebo pobytu. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

(1) Řízení koná senát bez ústního jednání.

(2) Senát nemůže pověřit předsedu nebo člena senátu výslechem vyšetřovaného nebo znalců.

(1) Řízení zahájí soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

(2) Jde-li o zbavení svéprávnosti pro duševní poruchu a nepodal-li návrh úřad (orgán veřejné správy), může soud navrhovateli nařídit, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu chorého, s poučením, že jinak návrh odmítne.

(1) Osoba, která má být zbavena svéprávnosti, musí soud vyslechnout osobně; za tím účelem může být předvedena k soudu. Je-li v ústavu, vyslechne se zpravidla v ústavu. Od výslechu lze upustit, nelze-li ho provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřované osoby.

(2) Je-li toho třeba k ochraně práv osoby, která má být zbavena svéprávnosti, ustanoví jí soud pro toto řízení opatrovníka.

(2) Před vynesením takového usnesení je třeba vyslechnout jejího opatrovníka, je-li ustanoven, a pokud možno i účastníky.

(1) Soud může na návrh znalce nařídit, aby osoba, která má být vyšetřena, byla dodána do ústavu na dobu nejvýše tří měsíců, je-li toho nezbytně třeba pro vyšetření duševního stavu.

(1) Jsou-li tu podmínky pro zbavení svéprávnosti pro navyklé nadměrné požívání alkoholických nápojů, anebo omamných prostředků nebo jedů a lze-li podle výsledků šetření očekávat, že osoba, o kterou jde, se polepší, může soud odložit vynesení usnesení o zbavení svéprávnosti a zároveň určí přiměřenou lhůtu k polepšení. Soud může odklad učinit závislým na tom, že se tato osoba podrobí léčení v odborném ústavu po potřebnou dobu, která však nesmí převyšovat jeden rok.

(2) Před uplynutím lhůty k polepšení vysloví soud zbavení svéprávnosti jen tehdy, ukáže-li se, že polepšení nelze očekávat, nebo opustí-li léčená osoba bez závažných důvodů předčasně odborný ústav nebo maří-li léčení.

(1) Usnesení, jímž se rozhoduje o zbavení svéprávnosti, doručí se též prokurátorovi a opatrovnickému soudu; po nabytí právní moci doručí se správě ústavu, v němž je zadržena osoba stižená duševní poruchou, a bylo-li vysloveno zbavení svéprávnosti, též místnímu a okresnímu národnímu výboru, v jejichž obvodu měla osoba zbavená svéprávnosti bydliště nebo pobyt.

(3) Neodloží-li soud vykonatelnost usnesení, jímž bylo vysloveno zbavení svéprávnosti, učiní opatrovnický soud opatření, aby zbavení svéprávnosti bylo zapsáno u nemovitých věcí.

(2) Osobě, která se zbavuje svéprávnosti, se usnesení nedoručí, jestliže by to bylo zřejmě škodlivé pro její stav.

(1) Náklady řízení nese stát; náklady právního zastoupení nese sám zastoupený bez nároku na náhradu.

(2) Náklady řízení hradí osoba zbavená svéprávnosti; nelze-li na ní tyto náklady vymoci, hradí je ti, kdo jsou podle zákona povinni poskytovat jí úhradu osobních potřeb, pokud by tím nebyli zkráceni na výživě oni sami nebo jejich rodiny; nelze-li je ani takto uhradit, hradí je stát.

(3) Skončilo-li řízení bezvýsledně, je povinen hradit náklady ten, kdo podal návrh na zahájení řízení, jestliže mu muselo být známo, že pro zahájení řízení není důvodu; v ostatních případech hradí náklady stát.

(1) Ustanovení tohoto dílu se užije přiměřeně i pro zrušení usnesení o zbavení svéprávnosti a pro přeměnu částečného zbavení svéprávnosti ve zbavení svéprávnosti zcela nebo naopak.

(2) Návrh na zrušení zbavení svéprávnosti nebo přeměnu zbavení svéprávnosti zcela v částečné zbavení svéprávnosti, jakož i stížnost proti zamítnutí těchto návrhů, může podat i osoba zbavená svéprávnosti.

(3) Zamítne-li se však návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti a lze-li podle výsledků šetření bezpečně předpokládat, že v nejbližší době nelze očekávat vyléčení nebo značné zlepšení,může se soud usnést, že před uplynutím přiměřené lhůty, jež nesmí být delší než tři léta, je nepřípustný opětovný návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti, ledaže se dostatečně osvědčí, že se stav osoby zbavené svéprávnosti zlepšil. Byl-li návrh přesto podán, lze ho odmítnout bez dalšího řízení.

(1) Správa ústavu je povinna oznámit soudu, v jehož obvodu je ústav, nejpozději do čtyřiceti osmi hodin přijetí každého chorého, který nebyl přijat na vlastní žádost.

(2) Dobrovolný vstup do ústavu musí být potvrzen písemným prohlášením před správou ústavu a dvěma svědky; prohlášení lze kdykoli odvolat. Jakmile chorý, který byl přijat do ústavu na vlastní žádost, je omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, je správa ústavu povinna i o takovém chorém učinit oznámení soudu nejpozději do čtyřiceti osmi hodin od doby, kdy toto omezení začalo.

(1) Soud, v jehož obvodu je ústav, zahájí z úřední povinnosti řízení o povolení zadržení v ústavu a rozhodne o něm pokud možno do třiceti dnů po tom, kdy mu došlo oznámení podle § 292. Toto řízení soud nezahájí, jestliže přijetí do ústavu nařídil soud nebo prokurátor.

(2) Proti usnesení, jímž se nařizuje propuštění z ústavu, může podat stížnost i správa ústavu. Usnesení lze vykonat teprve po nabytí právní moci.

(2) Usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, nebrání tomu, aby opatrovnický soud neučinil opatření jiné.

(1) Účinnost usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, zanikne uplynutím jednoho roku ode dne jeho vydání, jestliže v usnesení není stanovena lhůta kratší. Má-li být zadržení v ústavu prodlouženo přes tuto lhůtu, je nutno provést nové vyšetření a soud musí znovu rozhodnout o povolení dalšího zadržení, nenařídil-li mezitím opatrovnický soud, aby osoba zadržená v ústavu byla nadále v něm ponechána.

(2) O návrhu nemůže být rozhodnuto před uplynutím této doby.

(1) Návrh lze podat již rok před tím, než uplyne doba potřebná k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého.

(1) Soud vyhláškou vyzve nezvěstného, aby se přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal zprávu soudu nebo zástupci nezvěstného uvedenému ve vyhlášce; zároveň provede všechna potřebná šetření o nezvěstném a zjistí účastníky řízení.

(2) Ve vyhlášce uvede podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li jiná zpráva o jeho životě. Vyhláškovou lhůtu určí na jeden rok od vyvěšení vyhlášky na soudní desce. Den, kdy lhůta skončí, je nutno ve vyhlášce uvést.

(4) Vyhláška se doručí opatrovníku, známým účastníkům a prokurátorovi.

(3) Vyhláška se vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky; mimo to ji lze uvést ve známost způsobem v místě obvyklým.

(2) O doručení rozhodnutí platí totéž, co o doručení vyhlášky; kromě toho se pravomocné rozhodnutí doručí soudu příslušnému k projednání dědictví.

(1) Po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce rozhodne soud o prohlášení za mrtvého. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci.

(1) Zjistí-li soud, že osoba prohlášená za mrtvou je na živu nebo že žila ještě v den, od kterého dosud neuplynula doba potřebná k tomu, aby nezvěstná osoba mohla být prohlášena za mrtvou, zruší z úřední povinnosti své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.

(3) O doručení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení § 303 odst. 2.

(2) Na návrh účastníka nebo prokurátora opraví soud den, který je uveden v jeho rozhodnutí jako den smrti, zjistí-li dodatečně, že:

a) osoba prohlášená za mrtvou zemřela jiného dne, anebo

b) nemohla se dožít toho dne nebo jej přežila.

(1) Je-li jisto, že někdo zemřel, ale jeho smrt se nedá prokázat veřejnou listinou, lze podat návrh na zahájení řízení o důkazu smrti.

(2) Návrh na zahájení řízení může podat každý, kdo má právní zájem na důkazu smrti.

g) zda a které poručenství a opatrovnictví zemřelý zastával;

h) kdo by měl být ustanoven za poručníka nebo opatrovníka dětem nebo dědicům zemřelého.

(1) Soud příslušný k projednání dědictví nejprve vyšetří:

a) zůstavitelovo jméno, příjmení, věk, stav, státní občanství, zaměstnání, jakož i zda byl odkázán na příjem z pracovního nebo obdobného poměru, nebo zda pobíral důchod z veřejných prostředků;

b) den a místo úmrtí zůstavitele, jeho poslední bydliště nebo pobyt;

c) jméno, příjmení, pobyt a zaměstnání manžela;

d) jména, příjmení, zaměstnání, věk a pobyt dětí zemřelého a jiných osob, o nichž lze mít za to, že jsou dědici;

e) zda je tu dědictví a jaké, zda jsou tu dluhy a zda tyto pravděpodobně převyšují majetek;

f) je-li tu závěť a kde je uschována;

(2) Toto šetření se nekoná, jde-li o nezletilého, který byl v době úmrtí v rodičovské moci a neměl jmění.

(1) Nalezne-li se závěť, zjistí soud v přítomnosti zapisovatele v protokole: datum závěti, kdo ji předložil, stav listiny, zda byla odevzdána zapečetěná či otevřená, zda v ní bylo něco vymazáno, opraveno, nebo zda byla shledána jiná závada.

(2) K protokolu se připojí ověřený opis závěti. Prvopis závěti se zvláštním způsobem uloží.

(3) Je-li závětí několik, postupuje se při všech podle odstavců 1 a 2.

(2) Má-li na zjištění jmění zájem socialistická právnická osoba, anebo je-li dědicem osoba nesvéprávná nebo neznámého pobytu, provede se soupis i odhad neprodleně na místě samém.

(3) Zpravidla se opustí od soupisu na místě samém a od odhadu, jde-li toliko o osobní majetek zůstavitele a dědicové žijí převážně z výtěžku vlastní práce.

(1) Vždy se sepíše přesný a úplný seznam všeho jmění, které měl zůstavitel v držbě v době smrti, nebo které je u třetích osob, s udáním jeho tehdejší obecné ceny (soupis).

(2) Má-li se provést též odhad, je nutno přibrat i znalce. Při odhadu nemovité věci lze její cenu zjistit i bez znalce podle předpisů platných pro daně a veřejné dávky, podle posledního dříve vykonaného odhadu, anebo podle smlouvy o posledním zcizení, neodporují-li tomu osoby, jež mají na odhadu právní zájem.

(1) Soupis se koná zpravidla podle údajů předvolaných dědiců a opatrovníků, dostaví-li se tito, v jejich přítomnosti.

(2) Soupis nebrání dědicům ani jiným osobám, aby se domáhali svého práva mimo řízení o projednání dědictví.

(1) Soud určí obecnou cenu majetku v době smrti zůstavitele, výši dluhů a čistou cenu dědictví; přitom též uvede, zda a jakým způsobem se odchýlil od sestaveného soupisu.

(2) Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví méně pravděpodobným, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu a po jejím marném uplynutí pokračuje v projednávání dědictví bez ohledu na tohoto dědice.

(1) Jestliže někdo před potvrzením o nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a potvrdí nabytí dědictví tomu z nich, jehož dědické právo zjistí.

(3) Byla-li žaloba podána včas, vyčká soud s dalším projednáváním dědictví až do skončení řízení o žalobě.

(4) Příslušnost soudu pro řízení o této žalobě se řídí ustanovením § 310.

a) jméno a příjmení zůstavitele a den jeho smrti;

b) jméno a příjmení dědice a jeho zákonného zástupce;

c) právní důvod nabytí dědictví (zákon nebo závěť);

d) je-li několik dědiců, jakého dílu, anebo které jednotlivé věci nebo práva který z nich nabyl;

e) jaké zápisy lze podle tohoto usnesení vykonat ve veřejných knihách.

(1) Dědici si mohou rozdělit věci patřící do dědictví i mimosoudně. Je-li však některý z nich nesvéprávný, může se tak stát jen před soudem.

(2) Rozdělení dědictví před soudem musí být soudem schváleno (§ 76 věta prvá).

(3) Nedohodnou-li se dědici o převzetí věci, která podle zákona nemůže být ve spoluvlastnictví dvou nebo více osob, nařídí soud projednávající dědictví prodej takové věci; prodej se vykoná podle obdoby § 564.

(1) Po právní moci usnesení, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví, zruší soud provedená zajištění dědictví, jakož i opatrovnictví, zruší všechny zákazy výplaty vkladů, pojistek apod., které byly v řízení o projednání dědictví nařízeny nebo příslušnými ústavy podle zákona provedeny, a těmto ústavům oznámí, komu smějí zadržené částky vyplatit.

(2) Toto ustanovení se nevztahuje na opatření učiněná k zajištění daní a veřejných dávek.

(1) Umořit lze jen ztracenou anebo zničenou listinu, jejíž předložení je třeba k uplatňování práva.

(2) Soudně nelze umořit papírové peníze, loterní losy, kupóny a talóny cenných papírů, vkladní knížky, dále lístky a známky denního oběhu (vstupenky, jízdenky apod.).

e) upozornění, že po marném uplynutí lhůty prohlásí soud listinu na další návrh za umořenou.

(1) Nezjistí-li soud žádnou z překážek, vydá vyhlášku. Ve vyhlášce uvede:

d) výzvu, aby se držitel listiny do jednoho roku ode dne uveřejnění vyhlášky v listě určeném pro soudní vyhlášky přihlásil u vyzývajícího soudu nebo u soudu místa, kde listina je, a podle možnosti listinu předložil (přihláška), anebo aby byly podány námitky proti návrhu;

c) popis listiny;

b) den,kdy byl návrh podán;

a) jméno, příjmení, zaměstnání a bydliště navrhovatele, popřípadě jeho název a sídlo;

(2) Je-li umořována směnka, zapoví soud příjemci cizí směnky nebo výstavci vlastní směnky a jejich rukojmím její zaplacení a vydá vyhlášku (odstavec 1); vyhlášková lhůta je dva měsíce.

(1) Jde-li o listinu na doručitele bez kupónu (s výjimkou pojistek), skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti pohledávky z listiny.

(2) U listin na doručitele s kupóny skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti posledního kupónu nebo po dřívější splatnosti pohledávky z listiny. Nebude-li na poslední kupón placeno, počítá se lhůta od prvého července roku, kdy se měla stát výplata. Lhůta však neskončí nikdy dříve než za rok ode dne uveřejnění vyhlášky.

(3) Vyhlášková lhůta u směnek se počítá: není-li směnka ještě splatná, od prvního dne od její splatnosti, a jestliže je již splatná, ode dne uveřejnění vyhlášky. Při směnkách na viděnou se počítá lhůta, jestliže v době uveřejnění vyhlášky ještě neuplynula lhůta k předložení směnky, od posledního dne této lhůty; uplynula-li již v uvedené době lhůta k předložení směnky, počítá se vyhlášková lhůta ode dne uveřejnění vyhlášky.

(1) Od zahájení řízení až do jeho pravomocného skončení neběží promlčecí lhůta proti navrhovateli ani lhůta určená k výplatě listiny.

(2) Ten, komu byla vyhláška doručena, anebo kdo se o ní mohl při náležité péči dovědět, nesmí pod následky neplatnosti nakládat s právy z umořované listiny, konat výplaty nebo jiná plnění podle ní, zcizit ji nebo provést na ní změny. Osoba podle listiny zavázaná je povinna zadržet předloženou listinu a oznámit to soudu se zprávou, kdo ji předložil.

(1) Talón je neúčinný, dokud trvá umořovací řízení nebo opatření podle § 353 o listině, k níž byl vydán, nebo jestliže majitel listiny, předloživ ji zavázané osobě, odporoval tomu, aby na základě talónu byl vydán nový kupónový arch. Byl-li podán odpor, smějí být další kupóny a další talón vydány jen tomu, kdo předloží listinu, k níž byly kupóny a talón vydány.

(2) Jestliže byly kupóny ztraceny nebo zničeny a poškozený to oznámil osobě podle listiny zavázané před promlčením nároku z toho nebo onoho kupónu, může se na této osobě domáhat plnění do roku po uplynutí promlčecí lhůty, nebyl-li v promlčecí lhůtě kupón předložen k výplatě nebo nárok z něho soudně uplatněn.

(3) Bylo-li zahájeno umořovací řízení o směnce, je navrhovatel, který se vykáže soudní vyhláškou, oprávněn žádat zaplacení splatné směnky na příjemci cizí směnky nebo na výstavci vlastní směnky, anebo na jejich rukojmích jen tehdy, jestliže dá přiměřenou jistotu, dokud nebude směnka prohlášena za umořenou; nedá-li tuto jistotu, může žádat složení dlužné částky k soudu.

(2) Nebyl-li takový návrh podán, soud zastaví řízení. Na tento následek je třeba navrhovatele výslovně upozornit už při doručení vyhlášky a podle možnosti znovu před zastavením řízení.

(1) Uplyne-li vyhlášková lhůta a nedojde-li k zastavení řízení podle § 355, prohlásí soud na další návrh listinu za umořenou. Návrh je třeba podat do jednoho měsíce po uplynutí vyhláškové lhůty nebo alespoň před vydáním zastavovacího usnesení.

(1) Umořovací usnesení nahrazuje umořenou listinu, dokud osoba zavázaná nevydá za ni oprávněné osobě náhradní listinu.

(2) Byla-li prohlášena za umořenou listina, je tím umořen i talón k ní vydaný.

(1) Peníze a cennosti se uloží do soudní úschovy u peněžního ústavu k tomu oprávněného.

(2) Listiny se podle své povahy uloží zvláštním způsobem u soudu nebo jiným vhodným způsobem.

(3) Při jiných movitých věcech soud na náklady navrhovatele ustanoví pro jejich opatrování vhodného schovatele.

(1) Vyžaduje-li úschova nákladu, uloží soud navrhovateli, aby složil přiměřenou zálohu na dobu, po kterou zůstanou věci pravděpodobně v soudní úschově, vždy však nejdéle na jeden rok. Jestliže navrhovatel nesloží zálohu včas, odmítne soud přijmout věc do soudní úschovy.

(2) Před vyčerpáním zálohy vyzve soud složitele přímo, a není-li to možné, veřejnou vyhláškou, aby složil zálohu další. Nesloží-li složitel zálohu včas, soud mu věc vrátí. Není-li to možné nebo zdráhá-li se složitel věc přijmout, nařídí soud prodej složené věci v dražbě podle zásad exekučního prodeje. Byla-li dražba bezvýsledná, prodá věc výkonný úředník z volné ruky. Výtěžek se uloží do soudní úschovy.

(1) Když již soud věřitele o složení uvědomil, vydá předmět úschovy složiteli, jestliže si to vymínil, nebo jestliže věřitel předmět úschovy nepřijal. Jinak jej vydá složiteli, popřípadě jiné osobě o to žádající, jen tehdy, souhlasí-li s tím složitel i věřitel; odporuje-li některý z nich vydání, soud žádost o vydání zamítne a žadatele odkáže, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení.

(2) Nevykáže-li žadatel ve lhůtě určené soudem, že podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení, má se za to, že se nároku na vydání vzdal; na tento následek je třeba žadatele upozornit v usnesení, kterým se odkazuje, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného řízení.

(4) I když se doručení stalo teprve po uplynutí výpovědní lhůty, je výpověď platná, nebude-li včas podán odpor.

(3) Výpověď nesmí být odmítnuta jen proto, že byla podána před počátkem výpovědní lhůty.

(1) Spolu se soudní výpovědí doručí soud odpůrci rozkaz, aby předmět nájmu v době určené v rozkazu pod exekucí odevzdal nebo převzal, anebo aby do patnácti dnů ode dne doručení výpovědi podal odpor u soudu, který rozkaz vydal. Odpor nemusí být odůvodněn.

(2) Soudní výpověď je nutno doručit spolu s rozkazem ve lhůtě uvedené v § 371. Výpovědi podané teprve po uplynutí této lhůty soud odmítne.

(1) Vypovídaný může také proti mimosoudní výpovědi do patnácti dnů po jejím obdržení podat odpor u soudu příslušného podle § 369. Nepodáním odporu nepozbývá vypovídaný obranu proti výpovědi, která je základem žaloby na odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu.

(2) Žalobu na odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, jejímž základem je mimosoudní výpověď, lze podat již před uplynutím výpovědního období.

(1) U nájemních smluv, které zanikají uplynutím doby, může každá smluvní strana před uplynutím, nejpozději však do patnácti dnů po uplynutí nájemní doby, navrhnout u soudu vydání rozkazu odpůrci, aby v ustanovenou dobu pod exekucí odevzdal nebo převzal předmět nájmu, anebo aby do patnácti dnů od doručení rozkazu podal odpor u soudu, který vydal rozkaz. Odpor není třeba odůvodnit.

(2) Byl-li nájemní poměr sjednán na více než šest měsíců, lze tento návrh učinit jen v posledních šesti měsících.

(2) Řízení se koná podle ustanovení hlavy jedenácté. Účastník, který dal výpověď nebo podal návrh, aby předmět nájmu byl vrácen nebo převzat, pokládá se za žalobce.

(1) Byl-li odpor podán včas, ustanoví soud rok k ústnímu jednání.

(1) V rozsudku budiž vyřčeno, zda a pokud se výpověď nebo rozkaz vydaný podle § 375 ponechává v platnosti nebo se zrušuje, jakož i zda a kdy je žalovaný povinen předmět nájmu odevzdat nebo převzít.

(2) Výpověď se posuzuje podle doby, kdy byla dána.

(3) Ustanovení odstavce 2 platí také o soudních smírech a rozsudcích na odevzdání předmětu nájmu a na zrušení nebo vyslovení zániku nájemní smlouvy, jakož i o soudních smírech a rozsudcích v řízení podle § 374.

(2) Soudní výpovědi a rozkazy k odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, proti nimž nebyl podán odpor, jakož i pravomocné rozsudky a schválené soudní smíry v těchto věcech pozbudou platnosti s výjimkou výroku o náhradě nákladů, jestliže nebude navržena exekuce do patnácti dnů po tom, kdy nastala doba určená v nich k úplnému vyklizení nebo převzetí předmětu nájmu, a nabyla-li tato rozhodnutím právní moci, nebo byly-li soudní smíry schváleny až po uplynutí této doby, do patnácti dnů po právní moci.

(1) Proti soudním rozkazům k odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, které jsou vydány na základě soudní výpovědi nebo na návrh podle § 375, se připouští pouze odpor; řádný opravný prostředek se nepřipouští.

b) pokojů v internátech a ve studentských kolejích.

(2) Na podnájemní smlouvy o bytech (jejich částech) se ustanovení tohoto dílu vztahují jen:

(3) Podnájmu jsou co do ochrany postaveny na roveň nájmy:

b) části bytu vlastníka domu.

a) jestliže podnájemce místnosti převážně zařídil, nebo

a) hostinských pokojů v ubytovacích podnicích;

(1) Ustanovení tohoto dílu platí pro nájmy bytů, částí bytů a jiných místností (dále jen „předmět nájmu“). Nevztahují se však na nájmy:

a) pokojů v budovách svobodáren;

b) vede-li v nich se svou rodinou samostatnou domácnost.

(1) Přivolení k výpovědi může být dáno jen z důležitých důvodů.

(3) Ministr spravedlnosti stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry nařízením, z kterých důležitých důvodů, buď se zřetelem na potřebu pronajímatele, nebo chování nájemce, či z jiných důležitých důvodů, může být dáno přivolení k výpovědi; stejně stanoví, z kterých zvláště naléhavých důvodů může být žádáno o přivolení ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

(2) Ze zvláště naléhavých důvodů může pronajímatel žádat též o přivolení ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

(1) V případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba pronajímatele, může soud na návrh nájemce při přivolení k výpovědi vyslovit, že pronajímatel má nájemci po vyklizení předmětu nájmu nahradit zcela nebo zčásti potřebné stěhovací náklady, odpovídá-li to slušnosti, zvláště se zřetelem na hospodářskou situaci pronajímatele a nájemce. Stěhovací náklady určí soud podle volného uvážení.

(2) V případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba pronajímatele, je pronajímatel povinen vypověděnému nájemci znovu pronajmout předmět nájmu a nahradit mu zaviněnou škodu, nebude-li předmětu nájmu do třiceti dnů po odevzdání použito k účelu, pro který bylo dáno přivolení k výpovědi. Tato lhůta nepočne běžet dříve, než by při náležité péči mohlo být započato s používáním nájemního předmětu k uvedenému účelu.

(3) Pravomocné přivolení k výpovědi nahrazuje výpověď; v rozsudku, kterým se přivoluje k výpovědi, určí soud dobu, kdy se nájemní poměr skončí a kdy má nájemce předmět nájmu odevzdat, tak, jako by výpověď byla dána na nejbližší výpovědní období. Soud určí v rozsudku dobu, kdy se nájemní poměr skončí a kdy má nájemce odevzdat předmět nájmu, i tehdy, jde-li o zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

(2) Návrh je třeba nájemci doručit do vlastních rukou. Klid řízení je přípustný. Před rozhodnutím ve věci je soud povinen dát příležitost místnímu národnímu výboru, aby se mohl vyjádřit.

(1) V návrhu na přivolení k výpovědi nebo ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi je třeba uvést i předmět nájmu a výpovědní lhůtu nebo dobu, kdy má být nájemní poměr zrušen bez výpovědi.

(2) Tohoto ustanovení se užije přiměřeně i v případě, že nájemce trvale opustil společnou domácnost. Jeho výpověď je jen tehdy platná, prohlásí-li oprávněné osoby (odstavec 1), že odmítají pokračovat v nájemním poměru.

(3) Za příslušníky rodiny podle ustanovení odstavce 1 se považují manžel (manželka), příbuzní v pokolení přímém (i z osvojeneckého poměru) a sourozenci.

(1) Zemře-li nájemce, vstupují dnem jeho smrti v nájemní smlouvu příslušníci jeho rodiny, kteří v tento den s ním žili ve společné domácnosti a nemají vlastní byt, jakož i za téže podmínky osoby, které s ním žily ve společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí a které se staraly z tohoto důvodu o společnou domácnost, anebo byly na něho odkázány výživou. Prohlásí-li však — nejsou-li dědici — do týdne po tom, co se dověděli o smrti nájemce, že odmítají pokračovat v nájemním poměru, platí, že nedošlo ke vstupu do nájemního poměru.

(1) Soudy rozhodují o opravných prostředcích proti výměrům Ústřední národní pojišťovny a Státního úřadu důchodového zabezpečení, pokud řízení o opravných prostředcích není upraveno jinak.

(1) Rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím krajské odborové rady je příslušným soud, v jehož obvodu je sídlo krajské odborové rady, která rozhodnutí vydala. Podává-li opravný prostředek zaměstnanec (jeho rodinný příslušník nebo pozůstalý), může místo tohoto soudu volit svůj obecný soud.

(2) Rozhodovat o opravných prostředcích proti výměrům Státního úřadu důchodového zabezpečení (Slovenského úřadu důchodového zabezpečení nebo jiných orgánů) je příslušným soud v sídle krajského soudu, v jehož obvodu má obecný soud ten, kdo podává opravný prostředek.

(1) Opravný prostředek proti výměru Ústřední národní pojišťovny nebo Státního úřadu důchodového zabezpečení se podává návrhem s náležitostmi podle § 43.

(2) Návrh je třeba podat do třiceti dnů ode dne doručení výměru. Požádá-li navrhovatel před uplynutím této lhůty Státní úřad důchodového zabezpečení o sdělení výpočtu důchodové dávky, počítá se lhůta až ode dne doručení tohoto výpočtu navrhovateli.

(3) Návrh se podává písemně ve dvou vyhotoveních nebo ústně do protokolu, a to u příslušného soudu nebo u okresní národní pojišťovny, v jejímž obvodu má navrhovatel své bydliště nebo sídlo. Návrh směřující proti výměru Ústřední národní pojišťovny se pokládá za platně podaný, i když byl podán u jiného než příslušného soudu nebo u jiné než příslušné organisační složky Ústřední národní pojišťovny. Návrh směřující proti výměru Státního úřadu důchodového zabezpečení se pokládá za platně podaný, i když byl podán u tohoto úřadu nebo jeho orgánu, který výměr vydal.

(4) Byl-li návrh ve věci nemocenského pojištění podán u orgánu Revolučního odborového hnutí, který ve věci nerozhodoval, postoupí se neprodleně příslušnému soudu prostřednictvím krajské odborové rady, která vydala rozhodnutí. Návrh ve věcech důchodového zabezpečení (pojištění) podaný u výkonného orgánu okresního národního výboru postoupí se neprodleně příslušnému soudu prostřednictvím Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení).

(1) Příslušný soud doručí návrh pojišťovně, která výměr vydala. Pojišťovna může návrhu do třiceti dnů ode dne jeho doručení vyhovět. Neučiní-li tak, podá soudu o věci v téže lhůtě vyjádření. Vyhoví-li pojišťovna návrhu, sdělí to soudu, který řízení zastaví a rozhodne o náhradě nákladů navrhovatele.

(2) Byl-li návrh podán u okresní národní pojišťovny, která výměr vydala, může mu tato pojišťovna do třiceti dnů po jeho podání vyhovět. Neučiní-li tak, je povinna předložit ho v téže lhůtě spolu s vyjádřením příslušnému soudu.

(3) Ustanovení odstavce 1 a 2 se užije přiměřeně, týká-li se návrh opravného prostředku proti výměru Státního úřadu důchodového zabezpečení.

(1) O opravném prostředku proti výměru Ústřední národní pojišťovny nebo Státního úřadu důchodového zabezpečení, jímž se rozhoduje o dávce z pojištění (pensijního nadlepšení, připojištění) nebo o rodinném přídavku, rozhoduje se po ústním jednání.

(2) V ostatních případech se může rozhodnout bez ústního jednání; vždy se však rozhoduje usnesením. Ustanovení §§ 129 až 131 tu neplatí.

(3) Ministr spravedlnosti může v dohodě se zúčastněnými ministry nařízením stanovit odchylky při provádění důkazu znalci.

(1) V případech uvedených v § 398 odst. 1 jsou účastníky řízení navrhovatel a Ústřední národní pojišťovna, po případě Státní úřad důchodového zabezpečení.

(2) V případech uvedených v § 398 odst. 2 jsou účastníky řízení Ústřední národní pojišťovna, po případě Státní úřad důchodového zabezpečení, a každý, komu byl doručen výměr, proti němuž opravný prostředek směřuje.

(1) Předběžnou vykonatelnost rozsudku (§ 164) lze vyslovit proti Ústřední národní pojišťovně nebo Státnímu úřadu důchodového zabezpečení, jen je-li vážně ohrožena nutná výživa nebo zdraví navrhovatele nebo jeho rodinných příslušníků; jde-li o opětující se dávky z důchodového pojištění, může být vyslovena předběžná vykonatelnost jen pro dávky v nejnižší zákonné výměře, pokud se stanou splatnými ode dne soudního výroku.

(2) Předběžná opatření nejsou přípustná.

(1) Ustanovení této hlavy se užije na řízení ve všech věcech, pokud se řízení o nich nemá komnat podle předpisů obsažených v předcházejících hlavách této části, v třetí nebo čtvrté části tohoto zákona, anebo ve zvláštním zákoně.

(2) Ve věcech uvedených v §§ 126, 127, 135, 138, 139, 140, 142, 156 a 305 občanského zákoníka se použije ustanovení prvé části tohoto zákona, ale ustanovení §§ 410 a 421 se užije i zde.

(1) Spory mezi zaměstnancem a závodem o trávní pracovního poměru, o nároku z pracovního poměru a o nároku týkajícím se přiznání, výše nebo splatnosti odměny za vynález nebo zlepšovací návrh lze projednat u soudu jen tehdy, jestliže rozhodčí řízení v závodě bylo bezvýsledné.

(2) Ustanovení odstavce 1 neplatí,

e) ve sporech týkajících se nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení zaměstnanců.

b) nebylo-li dosud rozhodnutím krajské odborové rady zavedeno na závodě rozhodčí řízení,

c) jsou-li nároky s výjimkou sporů o trvání pracovního poměru uplatňovány teprve po skončení pracovního poměru,

a) není-li pro zaměstnance závodu ustaven závodní ani místní výbor základní organizace Revolučního odborového hnutí,

d) ve sporech týkajících se podnikových bytů,

(3) Za zaměstnance ve smyslu odstavce 1 se považují i domáčtí dělníci a učni.

(1) Soud projedná jako žalobu návrh, který podal účastník u rozhodčího orgánu a který po bezvýsledném rozhodčím řízení postoupil závodní (místní) výbor základní organizace Revolučního odborového hnutí lidovému soudu.

(2) Jestliže účastníci před vynesením rozsudku prohlásí, že se podrobují rozhodnutí, které vydal rozhodčí orgán, soud řízení zastaví.

(3) K projednání návrhu podle odstavce 1 je příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo rozhodčí orgán.

(1) Žalovat lze i u soudu, v jehož obvodu má žalovaný stálé pracoviště.

(1) Rozhodnutí rozhodčích orgánů, proti nimž nebyly podány ve stanovené lhůtě námitky, nebo o nichž účastníci prohlásili, že se jim podrobují (§ 450b odst. 2), a smíry uzavřené v rozhodčím řízení, jsou vykonatelné soudní exekucí.

(2) Pro nárok z pracovního poměru mohou zaměstnanci žalovat svého zaměstnavatele i u soudu, v jehož obvodu je jejich pracoviště.

(2) Rozhodčí řízení upraví Ústřední rada odborů vyhláškou.

(1) Osoby, které nemají jiný příslušný soud v Československé republice, lze pro majetkové nároky žalovat u každého československého soudu, v jehož obvodu je jejich majetek nebo věc žádaná žalobou. Je-li tímto majetkem pohledávka, řídí se příslušnost bydlištěm poddlužníka nebo místem, kde je zástava za vymáhanou pohledávku.

(2) Cizozemské ústavy, majetkové podstaty, společnosti, společenstva a jiná sdružení osob lze pro majetkové nároky žalovat u soudu, v jehož obvodu je v Československé republice jejich zastupitelství nebo orgán pověřený obstaráváním hospodářských záležitostí těchto útvarů.

(1) Pro řízení, v němž jde o věcné právo k nemovité věci, nebo v němž se takové právo popírá, anebo v němž se žádá rozdělení nemovité věci nebo úprava hranic, je příslušným soud, u něhož se vede veřejná kniha o této nemovité věci.

(2) Jde-li o nemovitou věc nezapsanou ve veřejné knize, je v případech uvedených v odstavci 1 příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc; je-li nemovitá věc v obvodu několika soudů, je příslušným kterýkoli z nich.

(3) Osoby, které nemají jiný příslušný soud v Československé republice, může československá právnická osoba žalovat též u soudu svého sídla, týká-li se žaloba jejích právních poměrů.

(1) Vztahuje-li se účinek rozsudku podle povahy věci nebo podle zákona na všechny společníky (nerozluční společníci), jsou procesní úkony činných společníků účinné i pro ostatní společníky, jestliže nejsou činni.

(2) Jestliže si přednesy nebo jiné procesní úkony činných společníků odporují nebo se od sebe odchylují, posoudí je soud při rozhodování o věci po uvážení všech okolností řízení.

(3) K uznání a vzdání se nároku a k soudnímu smíru (§§ 74, 75) je třeba výslovného souhlasu všech nerozlučných společníků.

(2) Jestliže si přednesy nebo jiné procesní úkony vedlejšího účastníka a účastníka, ke kterému se připojil, odporují nebo se odchylují, posoudí je soud při rozhodování ve věci po uvážení všech okolností řízení.

(3) Za podmínky uvedené v § 414 odst. 1 má vedlejší účastník postavení nerozlučného společníka.

(1) Vedlejší účastník je oprávněn ke všem úkonům jako účastník s výjimkou úkonů uvedených v §§ 73 až 75.

(1) Klid řízení nastane, jestliže to účastníci navrhnou. U soudu prvé stolice nastane klid řízení i tehdy, nedostaví-li se účastníci k ústnímu jednání.

(2) Vstoupil-li již do řízení prokurátor, je ke klidu řízení třeba jeho souhlasu.

(3) Klid řízení má účinky přerušení řízení (§ 81). V řízení lze pokračovat na návrh po uplynutí tří měsíců. Nebyl-li takový návrh podán do jednoho roku, řízení zanikne; v takovém případě se náklady vzájemně ruší.

(1) Předloží-li žalobce se žalobou v prvopise směnku nebo šek, které mají všechny náležitosti platné směnky nebo šeku a o jejichž pravosti není pochybností, s dalšími listinami potřebnými podle platných předpisů k uplatnění jeho nároku a žádá-li, aby jeho žaloba byla vyřízena platebním rozkazem, vydá soudce bez slyšení žalovaného směnečný (šekový) platební rozkaz. V rozkazu uloží žalovanému, aby do tří dnů pod exekucí zaplatil žalobci částku žádanou v žalobě spolu s vedlejšími pohledávkami a stanovenými náklady, anebo aby v téže lhůtě podal proti tomu námitky u soudu, který rozkaz vydal. Chce-li žalobce nebo žalovaný napadat pouze rozhodnutí o nákladech, může tak učinit jen stížností ve lhůtě tří dnů.

(2) Platební rozkaz se žalobou se žalovanému doručí do vlastních rukou. Nepodá-li žalovaný proti němu včas námitky nebo vezme-li je zpět, nabývá platební rozkaz účinnosti pravomocného rozsudku. Námitky pozdě podané odmítne soudce bez dalšího jednání.

(3) Podal-li žalovaný námitky včas, ustanoví předseda senátu rok k ústnímu jednání o nich (§ 420). K dalším námitkám vzneseným později se nepřihlíží. V rozsudku vysloví soud, zda se platební rozkaz ponechává v platnosti, anebo zda se zrušuje a v jakém rozsahu.

(4) Odpor pozdě podaný odmítne soudce bez dalšího jednání.

(3) Podal-li žalovaný včas odpor, ruší se tím platební rozkaz v napadené části a předseda senátu ustanoví rok k ústnímu jednání o žalobě. Uplatňuje-li žalovaný v odporu, že žaloba neměla být podána proti němu, vyrozumí soudce o obsahu odporu žalobce a k jeho návrhu vydá nový platební rozkaz, který doručí pravému žalovanému (§ 415).

(2) Platební rozkaz se žalobou se doručí žalovanému do vlastních rukou; nepodá-li žalovaný včas proti němu odpor, nabývá účinnosti pravomocného rozsudku

(1) Je-li v žalobě uplatňován nárok na zaplacení částky nepřevyšující 500 Kčs, může soudce, shledá-li pro to podmínky, vydat bez slyšení žalovaného platební rozkaz, i když není vydání platebního rozkazu žalobcem navrhováno. Je-li v žalobě uplatňován nárok na zaplacení částky vyšší než 500 Kčs, ale nepřevyšující 5000 Kčs, může soudce vydat platební rozkaz, jen navrhl-li to žalobce. V rozkaze žalovanému uloží, aby do patnácti dnů pod exekucí žalobci zaplatil pohledávku žádanou v žalobě s požadovanými úroky a stanovenými náklady, anebo aby v téže lhůtě podal proti tomu odpor u soudu, který rozkaz vydal, a aby v odporu uvedl, z kterých důvodů jej podává. Pro nedostatek odůvodnění nelze odpor odmítnout.

(5) Ustanovení § 424 se užije obdobně.