(1) Osoby uvedené v § 1 mají vůči tomu, kdo je pověřil pracovním výkonem (dále jen „pověřovatel“), nárok na náhradu výdajů, které jim vzniknou při pracovních cestách a při vnějším řízení, bylo-li konání pracovních cest, po případě vnějšího řízení s pověřovatelem dohodnuto nebo, není-li o tom výslovné dohody, bylo-li jich třeba k provedení pracovního výkonu.

(2) Náhrada se poskytuje ve výši, ve které se obdobné výdaje hradí zaměstnancům podle vyhlášky ministerstva práce a sociální péče č. 486/1950 Ú. l. I, kterou se vydávají podrobné předpisy k provedení zákona č. 234/1949 Sb., o náhradách cestovních stěhovacích a jiných výdajů.