Společná ustanovení o trestech.
Podmíněné odsouzení.

(1) Účelem trestu je:

a) zneškodnit nepřátele pracujícího lidu,

b) zabránit pachateli v dalším páchání trestných činů a vychovávat ho k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití,

c) působit výchovně na ostatní členy společnosti.

(2) Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost.

(1) Hlavními tresty jsou:

a) trest smrti,

b) odnětí svobody,

c) nápravné opatření.

(2) Vedlejšími tresty jsou:

b) ztráta čestných práv občanských,

c) vyloučení z vojska,

ch) zákaz pobytu,

d) ztráta vojenské hodnosti,

e) propadnutí jmění,

f) trest peněžitý,

g) zákaz činnosti,

h) vyhoštění,

i) uveřejnění rozsudku,

j) propadnutí věci.

(3) Vedlejší trest lze uložit jen spolu s trestem hlavním.

(1) Při výměře trestu přihlédne soud k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, zejména s hlediska způsobu provedení trestného činu, jeho následků, míry zavinění, osoby pachatele, možnosti jeho nápravy a okolností přitěžujících i polehčujících.

(2) K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze při vyměřování trestu přihlížet jako k okolnosti přitěžující nebo polehčující.

a) projevil trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu,

b) ohrozil trestným činem politické, vojenské nebo hospodářské zájmy republiky,

c) dopustil se trestného činu surovým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí, ze ziskuchtivosti nebo z jiných nízkých pohnutek,

ch) způsobil trestným činem větší škodu, nebo

d) porušil trestným činem zvláštní povinnost, zejména povinnost vyplývající z jeho odpovědného postavení,

e) byl již pro trestný čin stejného druhu odsouzen,

f) dopustil se různých trestných činů,

g) trestný čin opakoval nebo v něm pokračoval po delší dobu,

h) svedl k trestnému činu jiného, zejména mladistvého,

i) dopustil se trestného činu využívaje něčí bezbrannosti, závislosti nebo služební podřízenosti.

a) dopustil se trestného činu ve stavu, zmenšené příčetnosti, pokud si jej nepřivodil sám, zejména požitím alkoholického nápoje,

b) dopustil se trestného činu v silném rozrušení,

c) dopustil se trestného činu ve věku blízkém věku mladistvých,

d) dopustil se trestného činu pod tlakem závislosti nebo služební podřízenosti,

e) dopustil se trestného činu vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil,

f) vedl před trestným činem řádný život pracujícího člověka,

g) přičinil se po trestném činu o odstranění jeho škodlivých následků, nebo

h) přiznal se k trestnému činu, pokud se takové přiznání netýká jen skutečností méně významných.

(1) Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, vyměří úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na čin z nich nejpřísněji trestný. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Jsou-li horní hranice trestních sazeb dočasného odnětí svobody stejné, zvyšuje se horní hranice o čtvrtinu. Ustanovení o vedlejších trestech, o vyloučení podmíněného odsouzení a o vyloučení snížení trestu se užije i tehdy, platí-li jen o některém ze souzených trestných činů.

(2) Odsuzuje-li soud pachatele za trestný čin, kterého se dopustil dříve, než byl v první stolici vyhlášen odsuzující rozsudek o jiném jeho trestném činu, uloží trest dodatkový, jímž doplní trest dříve uložený tak, jako by šlo o trest úhrnný podle odstavce 1. Další trest však soud neuloží, má-li za to, že trest dříve uložený je dostatečný; i v tomto případě rozhodne znovu o podmíněném odsouzení (§ 26).

(3) Jestliže předchozím rozsudkem bylo uloženo nápravné opatření a soud ukládající dodatkový trest neuloží další nápravné opatření, zruší původně uložené nápravné opatření a stanoví přiměřený trest za oba trestné činy jako trest úhrnný podle odstavce 1.

(4) Ustanovení o dodatkovém trestu se neužije, jestliže se, pokud jde o předchozí odsouzení, na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

(1) Doba, kterou pachatel pro týž skutek strávil ve vazbě nebo v trestu uloženém soudem nebo jiným orgánem, se započítává do trestu odnětí svobody nebo do nápravného opatření; jeden den vazby nebo trestu odnětí svobody se počítá za dva dny nápravného opatření.

(2) Doba uvedená v odstavci 1 se započítává i do náhradního trestu za trest peněžitý.

(1) Soud podmíněně odloží výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, má-li vzhledem k předchozímu životu pachatele a k okolnostem případu důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu.

(2) Odloží-li soud podmíněně výkon trestu odnětí svobody, neodkládá se tím výkon trestů vedlejších; soud však může vyslovit, že se podmíněně odkládají také trest peněžitý, zákaz činnosti, vyhoštění a zákaz pobytu nebo i jen některý z těchto vedlejších trestů.

(1) Při podmíněném odsouzení stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až tři léta; odloží-li však výkon trestu odnětí svobody převyšujícího jeden rok, stanoví zkušební dobu na dvě až pět let. Zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.

(2) Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka; má mu též zpravidla uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

(3) Doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené podle § 26.

(1) Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, že se trest vykoná. Vysloví-li soud, že se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodne zároveň, zda se vykoná zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu; náhradní trest odnětí svobody za nedobytný trest peněžitý se v tomto případě nevykoná.

(2) Jestliže do jednoho roku po tom, co soud pravomocně vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, vyjde najevo, že se měl trest vykonat, rozhodne soud dodatečně, že se trest vykoná.

(1) Nerozhodne-li soud ani dodatečně, že se trest vykoná, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

(2) Stejně se hledí na pachatele, jako by nebyl odsouzen, nerozhodne-li soud bez jeho viny do dvou let od uplynutí zkušební doby o tom, zda se osvědčil.