HLAVA PRVÁ.
OBECNÁ USTANOVENÍ.

Oddíl prvý.
Základní ustanovení.

(1) Účelem tohoto zákona je upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Pomáhat k dosažení tohoto účelu je právem a povinností každého občana.

(2) Projednávání věcí se má dít tak, aby vychovávalo občany k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinností.

(1) Úkolem prokurátora a soudu v trestním řízení je pečovat o to, aby byly zachovávány zákony lidově demokratické republiky a aby jich bylo používáno v souladu se zájmy pracujícího lidu. Úkolem vojenského prokurátora a vojenského soudu je kromě toho chránit bojeschopnost ozbrojených sborů a kázeň a pořádek v nich stanovený, upevňovat velitelskou pravomoc a tím přispívat k zabezpečení obrany vlasti.

(2) Úkolem prokurátora v trestním řízení je zejména konat přípravné řízení, bdít nad spravedlivým potrestáním pachatelů a dbát o výkon trestů jim uložených.

(3) Úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i ostatní soudci.

(1) Úřady a veřejné orgány jsou povinny pomáhat prokurátorům a soudům při plnění jejich úkolů, zejména s největším urychlením vyhovovat jejich dožádáním a trestné činy neprodleně oznamovat prokurátorům.

(2) Generální prokurátor může po dohodě s příslušnými ministry svěřit vykonávání jednotlivých úkonů v řízení před lidovými soudy v případech méně závažných orgánům povolaným k vyhledávání (§ 76).

(1) Pravomoci prokurátora a soudu podle tohoto zákona nepodléhají osoby, kterým přísluší právo exteritoriality nebo osobní osvobození.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci prokurátora a soudu podle tohoto zákona, musí být o tom vyžádáno prohlášení ministra spravedlnosti; toto prohlášení je závazné i pro soud.

Oddíl druhý.
Vojenské soudnictví.

(1) Vojenské soudní pravomoci podléhají:

a) vojáci v činné službě,

b) vojáci ve výslužbě a vojenští pensisté,

c) osoby, které se povoláním k zvláštní službě staly příslušníky branné moci,

d) příslušníci vojensky organisovaných a jiných sborů v činné službě, o nichž to stanoví zvláštní zákony,

e) osoby povolané k osobním úkonům pro potřebu branné moci,

f) invalidé, kteří jsou ve stavu vojenských invalidoven,

g) osoby ve vazbě nařízené vojenským prokurátorem nebo vojenským soudem,

h) váleční zajatci.

(2) Vojenská soudní pravomoc podle odstavce 1 se vztahuje jen na trestné činy spáchané za trvání poměru, který tuto pravomoc zakládá. Jestliže některý z trestných činů uvedených v hlavě prvé až deváté zvláštní části trestního zákona, který byl spáchán v době trvání poměru zakládajícího vojenskou soudní pravomoc, vyjde najevo teprve po skončení tohoto poměru, může vojenský prokurátor postoupit věc okresnímu nebo krajskému prokurátoru.

a) vojáci mimo činnou službu pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci (§§ 265 až 267 tr.zák.),

b) vojáci a příslušníci vojensky organisovaných a jiných sborů mimo činnou službu, o nichž to stanoví zvláštní zákony, pro trestné činy vojenské, jichž se dopustili ve služebním stejnokroji.

(1) Vojenské soudní pravomoci podléhají dále civilní osoby pro trestné činy proti obraně vlasti podle hlavy první oddíl třetí zvláštní části trestního zákona.

(2) Pro jiné trestné činy, které ohrožují důležité zájmy obrany vlasti, podléhají civilní osoby vojenské soudní pravomoci jen na základě opatření generálního prokurátora.

(3) Pro které trestné činy spáchané za zvýšeného ohrožení vlasti a které skupiny civilního obyvatelstva podléhají vojenské soudní pravomoci, stanoví vláda nařízením.

(1) Kde tento zákon mluví o okresním a krajském prokurátoru, rozumí se tím v oboru vojenského soudnictví, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá jinak, nižší a vyšší vojenský prokurátor.

(2) Kde tento zákon mluví o lidovém a krajském soudu a o předsedovi soudu, rozumí se tím v oboru vojenského soudnictví, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá jinak, nižší a vyšší vojenský soud a náčelník vojenského soudu.

Oddíl třetí.
Příslušnost.
Místní příslušnost prokurátora.
Společné přípravné řízení.
Odnětí a přikázání věci.

(1) Přípravné řízení o činech trestných podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona nebo zákona na ochranu míru č. 165/1950 Sb., na které zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně deset let, koná krajský prokurátor; přípravné řízení o jiných trestných činech koná okresní prokurátor.

(2) Přípravné řízení o trestných činech funkcionářů ozbrojených sborů koná vyšší vojenský prokurátor, má-li o trestných činech těchto funkcionářů konat řízení v první stolici vyšší vojenský soud.

(1) Přípravné řízení koná ten prokurátor, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Byl-li trestný čin spáchán v několika obvodech, koná přípravné řízení prokurátor, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.

(2) Byl-li trestný čin spáchán v cizině nebo nelze-li místo činu zjistit, koná přípravné řízení prokurátor, v jehož obvodu má obviněný bydliště, pracoviště nebo pobyt, a nejsou-li v Československé republice nebo nedají-li se zjistit, prokurátor, v jehož obvodu trestný čin vyšel najevo. Je-li takto příslušných prokurátorů několik, koná přípravné řízení ten, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.

(3) Zjistí-li se v případě uvedeném v odstavci 2 dodatečně místo činu v Československé republice, může se věc postoupit prokurátoru příslušnému podle místa činu.

(1) Byl-li trestný čin spáchán příslušníkem ozbrojeného sboru, který koná službu u části tohoto sboru, pro niž byl zřízen vojenský soud, koná přípravné řízení vojenský prokurátor činný u tohoto soudu.

(2) Byl-li trestný čin spáchán funkcionářem ozbrojeného sboru, koná přípravné řízení vojenský prokurátor činný u soudu, který je stanoven presidentem republiky k projednávání trestných činů těchto funkcionářů.

(1) Přípravné řízení se koná společně o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí. Společné přípravné řízení však nemůže konat okresní nebo krajský prokurátor o trestném činu osoby podléhající vojenské soudní pravomoci.

(2) K urychlení přípravného řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze však v případě uvedeném v odstavci 1 řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného přípravného řízení.

(1) Společné přípravné řízení koná okresní nebo krajský prokurátor, který je příslušný konat přípravné řízení proti přímému pachateli nebo o nejtěžším trestném činu.

(2) Společné přípravné řízení koná vojenský prokurátor, který je příslušný konat přípravné řízení proti tomu příslušníku ozbrojeného sboru, který je funkcí nejvyšší, a nelze-li příslušnost takto určit, vojenský prokurátor, který je příslušný konat řízení proti přímému pachateli nebo o nejtěžším trestném činu.

(3) Je-li podle odstavce 1 nebo 2 příslušných prokurátorů několik, koná přípravné řízení ten, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.

(1) Zanikl-li důvod společného přípravného řízení zastavením trestního stíhání nebo vyloučením některé věci, řídí se příslušnost ke konání přípravného řízení o věci, která zbyla po zastavení trestního stíhání nebo která byla vyloučena, podle ustanovení §§ 13 až 16, a jde-li v takovém případě o více věcí, též podle ustanovení §§ 17 až 18a.

(2) Prokurátor, který konal společné přípravné řízení, pokračuje však v případě uvedeném v odstavci 1 v přípravném řízení o věci, která zbyla po zastavení trestního stíhání nebo která byla vyloučena, je-li to k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů vhodné.

(1) Řízení v první stolici koná, nestanoví-li zákon jinak, soud, u něhož je činný prokurátor, který podal žalobu nebo učinil jiný návrh.

(2) Soud může k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení; příslušnost soudu (odstavec 1) se tím nemění.

(1) Z důležitých důvodů může být věc příslušnému prokurátorou odňata a přikázána jinému věcně příslušnému prokurátoru; o odnětí a přikázání rozhoduje prokurátor, který je oběma prokurátorům společně nadřízen.

(2) Generální prokurátor může věc odejmout příslušnému prokurátoru a sám v ní konat přípravné řízení, považuje-li to se zřetelem na povahu trestného činu nebo na osobu pachatele za nutné; toto právo má i krajský prokurátor, pokud jde o věci, o nichž koná přípravné řízení okresní prokurátor jeho obvodu.

(1) Z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům společně nadřízen.

(2) Na návrh generálního prokurátora nebo předsedy nejvyššího soudu může nejvyšší soud, považuje-li to se zřetelem na povahu trestného činu nebo na osobu pachatele za nutné, v kterémkoli období řízení věc odejmout příslušnému soudu a sám pokračovat v řízení a rozhodnout nebo věc přikázat k pokračování v řízení a rozhodnutí jinému soudu téhož druhu, téže nebo vyšší stolice.

(1) Prokurátor a soud vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení ve svém obvodu zpravidla sami. Generální a krajský prokurátor a nejvyšší a krajský soud mohou je však vykonat též dožádáním okresního prokurátora nebo lidového soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden.

(2) Mimo svůj obvod vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení prokurátor a soud zpravidla dožádáním okresního prokurátora nebo lidového soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden; je-li však nebezpečí v prodlení nebo je-li toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, vykonávají je i mimo svůj obvod sami.

(3) V oboru vojenského soudnictví mohou jednotlivé úkony trestního řízení vykonat vojenský prokurátor a vojenský soud vždy též dožádáním okresního prokurátora nebo lidového soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden.

(1) Povinnost poskytovat právní pomoc soudům a úřadům cizích států, jakož i právo žádat je o právní pomoc se řídí předpisy vydanými o tom ministrem spravedlnosti.

(2) Styk se soudy a úřady cizích států se děje, není-li upraven jinak, prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.

Oddíl čtvrtý.
Rozhodnutí.
Obsah rozsudku.

(1) Hlasování a poradě, která je předchází, smí být kromě soudců přítomen jen zapisovatel. O hlasování se sepíše zvláštní protokol.

(2) Soudcové z lidu hlasují před ostatními soudci. Soudcové mladší hlasují před staršími; u vojenských soudů hlasují soudcové hodnosti nižší před soudci hodnosti vyšší a při stejné hodnosti mladší před staršími. Předseda senátu hlasuje naposled.

(3) K rozhodnutí je třeba většiny hlasů. Nedosáhne-li se většiny ani rozdělením otázek, připočítávají se hlasy obviněnému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, který z hlasů je obviněnému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.

(4) Všichni členové senátu musí hlasovat, i když byli v některé předchozí otázce přehlasováni. Při hlasování o trestu se však mohou ti, kdo hlasovali pro zproštění, zdržet hlasování; jejich hlasy se pak přičítají k hlasu pro obviněného nejpříznivějšímu.

(1) Prokurátor rozhoduje, pokud ze zákona nevyplývá jinak, usnesením.

(2) Nestanoví-li zákon výslovně, že soud rozhoduje rozsudkem, rozhoduje usnesením.

(1) Rozsudek musí po úvodních slovech „Jménem republiky“ obsahovat:

a) označení soudu a den vyhlášení rozsudku,

b) jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště,

c) výrok o tom, zda se obviněný uznává vinným či zda se žaloby zprošťuje, a dále označení trestného činu, jehož se tento výrok týká, s uvedením všech jeho zákonných znaků, místa, času a jiných okolností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,

d) odůvodnění a poučení o odvolání.

(2) Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení o ochranném opatření, musí rozsudek obsahovat i tento výrok.

(1) Odsuzující rozsudek musí dále obsahovat výrok o trestu s uvedením použitých zákonných ustanovení a výrok o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení (§ 72).

(2) Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení
musí odsuzující rozsudek obsahovat též tyto výroky.

a) o podmíněném odsouzení,

b) o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu, nebo

c) o ručení zúčastněné osoby,

(1) Usnesení musí kromě výroku obsahovat též označení prokurátora nebo soudu, den rozhodování, stručné označení věci a poučení o stížnosti.

(2) Usnesení, jímž se zamítá nějaký návrh nebo proti němuž lze podat stížnost anebo jímž se rozhoduje o opravném prostředku, musí obsahovat též odůvodnění.

(1) Rozhodnutí prokurátora a soudu se oznamují přítomným osobám vyhlášením.

(2) Prokurátoru, který při vyhlášení soudního rozhodnutí nebyl přítomen, oznámí se toto rozhodnutí zasláním spisu k nahlédnutí. Žádá-li o to prokurátor, doručí se mu stejnopis vyhotovení rozhodnutí, i když byl při jeho vyhlášení přítomen.

(3) Nebyla-li osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká, přítomna při jeho vyhlášení, oznámí se jí rozhodnutí doručením stejnopisu jeho vyhotovení; byla-li taková osoba při vyhlášení přítomna, doručí se jí stejnopis vyhotovení takového rozhodnutí, jen žádá-li o to. Stejnopis vyhotovení rozhodnutí o opravném prostředku se osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, doručí vždy.

(1) Prokurátor může opravit zřejmé chyby ve vyhotovení svého rozhodnutí, pokud se tím rozhodnutí nemění.

(2) Předseda senátu může opravit zřejmé chyby ve vyhotovení soudního rozhodnutí, pokud se tím rozhodnutí nemění.

(3) Oprava se provede tak, aby původní znění zůstalo čitelné. O provedené opravě se vyrozumějí všechny osoby, kterým byl stejnopis vyhotovení rozhodnutí doručen; zároveň se stejnopis vyhotovení rozhodnutí, je-li toho třeba, od nich vyžádá k provedení opravy.

(4) Proti rozhodnutí o opravě je přípustná stížnost, pokud je přípustný opravný prostředek i proti původnímu rozhodnutí. Tato stížnost má odkladný účinek, má-li jej i opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí.

Oddíl pátý.
Stížnost.
Rozhodnutí o stížnosti.

(1) Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.

(2) Stížností lze odporovat usnesení prokurátora a soudu, pokud rozhodují v první stolici, a to jen pokud to zákon připouští; proti usnesení generálního prokurátora nebo nejvyššího soudu není stížnost přípustná.

(1) Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát nebo podanou stížnost vzít zpět.

(2) Stížnost podanou prokurátorem může vzít zpět i nadřízený prokurátor.

(3) Stížnost, kterou podala ve prospěch osoby, které se usnesení přímo dotýká, jiná oprávněná osoba, může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem osoby, v jejíž prospěch byla stížnost podána.

(1) Prokurátor nebo soud, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může stížnosti sám vyhovět, pokud změna původního usnesení není v neprospěch osoby jiné než stěžovatele.

(2) Jestliže lhůta k podání stížnosti uplynula již všem oprávněným osobám a stížnosti nebylo vyhověno již podle odstavce 1, předloží prokurátor věc nadřízenému prokurátoru, a jde-li o stížnost proti rozhodnutí soudu, předloží předseda senátu věc nadřízenému soudu.

(1) O stížnosti proti usnesení krajského prokurátora rozhoduje generální prokurátor. O stížnosti proti usnesení okresního prokurátora rozhoduje nadřízený krajský prokurátor.

(2) O stížnosti proti usnesení krajského soudu rozhoduje nejvyšší soud. O stížnosti proti usnesení lidového soudu rozhoduje nadřízený krajský soud.

(1) Nadřízený prokurátor nebo soud zamítne stížnost,

a) není-li přípustná,

b) byla-li podána opožděně nebo osobou neoprávněnou anebo osobou, která se jí výslovně vzdala nebo ji vzala zpět, nebo

c) není-li důvodná.

(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením.

a) rozhodne sám ve věci, nebo

b) nařídí prokurátoru nebo soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je tento prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nadřízený prokurátor nebo soud.

Oddíl šestý.
Vyloučení prokurátora a soudce.

(1) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen prokurátor, u něhož pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům lze pochybovat o jeho nepodjatosti.

(2) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, který se zúčastnil řízení jako prokurátor, nebo u něhož pro poměr k projednávané věci, k prokurátoru nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům lze pochybovat o jeho nepodjatosti.

(3) Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni prokurátor a soudce, kteří se zúčastnili trestního řízení v první stolici.

(1) Jakmile se doví o skutečnosti odůvodňující jeho vyloučení, oznámí to prokurátor nadřízenému orgánu a soudce předsedovi soudu, u něhož je činný; až do rozhodnutí o vyloučení vykonají jen ty úkony, které nedopouštějí odkladu.

(2) O vyloučení prokurátora rozhoduje nadřízený orgán.

(3) O vyloučení soudce rozhoduje soud, u něhož je tento soudce činný. Kdyby se však tento soud po vyloučení jednotlivých soudců stal neschopným rozhodování, rozhoduje o vyloučení

a) nadřízený krajský soud, jde-li o lidový soud, a

b) nejvyšší soud, jde-li o krajský soud.

(4) Jestliže soudce, o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, přidělí předseda soudu věc soudci jinému nebo určí za něho do senátu soudce jiného; jde-li o vyloučení předsedy soudu, může tak učinit předseda nadřízeného soudu.

Oddíl sedmý.
Obviněný a jeho obhajoba.
Ustanovený obhájce.

(1) Obviněnému musí být poskytnuta možnost, aby se vyjádřil o skutečnostech, které se mu dávají za vinu, a k důkazům o nich, aby uvedl všechny okolnosti a důkazy, které slouží k jeho obhajobě, aby činil návrhy a zvolil si obhájce.

(2) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni obviněného vždy o jeho právech poučit.

(1) Obhájcem může být zpravidla (§ 45a) jen advokát a v řízení o činech náležejících k příslušnosti krajského nebo vojenského prokurátora jen advokát zapsaný do zvláštního seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti.

(2) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být obhájcem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

(1) Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce, může mu ho zvolit na svůj náklad jeho příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec a manžel a zúčastněná osoba. Není-li obviněný svéprávný, mohou tak tyto osoby učinit i proti jeho vůli.

(2) Nebude-li obhájce prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zvolil, musí sám prokázat, že byl za obhájce zvolen.

(3) Obviněný může obhájci, kterého si sám zvolil, obhajování odejmout a také místo obhájce ustanoveného soudem nebo zvoleného osobou k tomu oprávněnou může si zvolit obhájce jiného.

(1) Nemá-li obviněný obhájce v případech, kde ho musí mít, vyzve jej prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu, aby do určité lhůty oznámil, koho si za obhájce zvolil. Neoznámí-li to ve stanovené lhůtě ani obviněný, ani ten, kdo má právo mu obhájce zvolit, ustanoví obviněnému na jeho náklad obhájce prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.

(2) Obviněnému, který prokáže, že nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady na obhájce, ustanoví prokurátor nebo v řízení před soudem předseda senátu obhájce, který by ho obhajoval bez nároku na odměnu, jestliže obviněný obhájce musí mít; i v případě, kdy obhajoba nutná není, ustanoví předseda senátu takovému obviněnému obhájce, který by ho bez nároku na odměnu obhajoval při hlavním nebo odvolacím líčení, jestliže o to obviněný požádá.

(3) Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si neodporují, zpravidla obhájce společný.

(1) Má-li prokurátor nebo v řízení před soudem předseda senátu ustanovit obviněnému obhájce, požádá zpravidla advokátní poradnu, aby mu navrhla, který advokát má být obhájcem ustanoven.

(2) Jestliže jde o naléhavý případ, může být advokát ustanoven obhájcem i bez návrhu advokátní poradny; není-li v takovém případě advokát ihned dosažitelný, může být obhájcem ustanoven se souhlasem předsedy soudu též soudce nebo jiný k tomu způsobilý zaměstnanec, který je u soudu činný.

(3) V oboru vojenského soudnictví může být se souhlasem představeného ustanoven obhájcem též důstojník práv v činné službě, jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný anebo jestliže to vyžaduje povaha projednávané věci; obhájcem však nemůže být důstojník práv činný u vojenského prokurátora.

(1) Ustanovený obhájce je povinen převzít obhajobu; z důležitých důvodů může ho však prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu na jeho žádost povinnosti obhajování zprostit.

(2) Na žádost obviněného může prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu místo ustanoveného obhájce z důležitých důvodů ustanovit obhájce jiného.

(1) Nebylo-li zmocnění obhájce omezeno, vztahuje se na celé řízení.

(2) Obhájce je oprávněn činit za obviněného návrhy a podávat za něj žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Není-li obviněný svéprávný, může tak obhájce činit i proti jeho vůli, nikoli však proti vůli zákonného zástupce.

(3) Obhájce smí mluvit a dopisovat si s obviněným, který je ve vazbě; za přípravného řízení však jen za podmínek stanovených prokurátorem, tak aby nemohlo být mařeno úspěšné provedení trestního řízení.

Oddíl osmý.
Poškozený a zúčastněná osoba.
Zajištění nároků poškozeného vzešlých z trestného činu.

(1) Osobě poškozené trestným činem (poškozenému) musí být poskytnuta možnost, aby v trestním řízení uplatňovala své nároky vzešlé z trestného činu a aby činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení.

(2) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni poškozeného vždy o jeho právech poučit.

(3) Zemře-li poškozený, přecházejí práva, která má v trestním řízení, na jeho právního zástupce.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského prokurátora a v řízení stanném a řízení polním.

(1) Je-li důvodná obava, že uspokojení nároků poškozeného vzešlých z trestného činu bude mařeno, může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit movité věci obviněného, a to až do pravděpodobné výše škody; zajištěné věci nutno sepsat a zpravidla uschovat u prokurátora nebo u soudu. Na návrh poškozeného může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit též pohledávky obviněného, pokud nejde o odměnu za práci nebo o pohledávky plynoucí z národního pojištění, a přikázat dlužníku obviněného, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy prokurátora nebo soudu.

(2) O tom, že zajištění bylo nařízeno, se poškozený vyrozumí s poučením o ustanovení § 50 odst. 1.

(3) Proti rozhodnutí, jímž bylo zajištění nařízeno, je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

(4) Ustanovení odstavců 1 a 3 se neužije v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského prokurátora a v řízení stanném a řízení polním.

(1) Prokurátor a v řízení před soudem soud zruší zajištění,

a) pomine-li důvod, pro který bylo zajištění nařízeno,

b) skončí-li trestní stíhání zastavením nebo rozsudkem zprošťujícím, nebo

c) uplyne-li jeden měsíc od právní moci rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo od postoupení věci prokurátoru nebo soudu, u nichž poškozený nemůže uplatňovat své nároky z trestného činu.

(2) Prokurátor a v řízení před soudem soud omezí zajištění, shledá-li, že ho není třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.

(3) O tom, že zajištění bylo zrušeno nebo omezeno, se vyrozumí též poškozený.

(1) Zúčastněnou osobou se rozumí ten,

a) jehož věc může být nebo byla zabrána, není-li v řízení obviněným, nebo

b) komu může být nebo bylo uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý.

(2) Zúčastněné osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila a činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení a ve veřejném zasedání.

(3) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni zúčastněnou osobu vždy o jejích právech poučit.

(1) Poškozený a zúčastněná osoba se mohou dát zastupovat zmocněncem. Nebylo-li zmocnění omezeno, vztahuje se na celé řízení.

(2) Zmocněncem poškozeného a zúčastněné osoby může být jen osoba svéprávná a občansky bezúhonná, která není pokoutníkem; při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

(3) Zmocněncem zúčastněné osoby v řízení o činech náležejících k příslušnosti krajského nebo vojenského prokurátora a zmocněncem poškozeného v řízení o činech náležejících k příslušnosti vojenského prokurátora může být jen advokát, který by ve věci mohl být obhájcem.

(4) Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je oprávněn činit za poškozeného nebo zúčastněnou osobu návrhy a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se mohou zúčastnit poškozený nebo zúčastněná osoba.

(5) Nebude-li zmocněnec prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zmocnil, musí sám prokázat, že byl zmocněn.

Oddíl devátý.
Úkony mimo přípravné řízení a jiná obecná ustanovení.
Úkony soudu.
Lhůty.
Doručení.
Náklady trestního řízení.

(1) Úkony soudu koná zpravidla senát.

(2) Úkony dožádaného soudu koná jediný soudce; tento soudce má práva a povinnosti předsedy senátu.

(1) Na výslech a vazbu obviněného, na výslech svědka a znalce, na ohledání, domovní a osobní prohlídku, vydání a odnětí věci a na otevření zásilek se v řízení před soudem přiměřeně užije ustanovení o přípravném řízení; o vazbě obviněného rozhoduje vždy senát.

(2) Stížnost prokurátora proti rozhodnutí soudu o vazbě má odkladný účinek; byl-li však prokurátor při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.

(3) Dojde-li k zatčení nebo zadržení obviněného až v řízení před soudem, odevzdá orgán povolený k vyhledávání (§ 76) obviněného přímo soudu.

(1) Je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti, přibere se k tomu tlumočník.

(2) Jako tlumočník nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).

(3) Tlumočník se v předvolání upozorní na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako tlumočník.

(4) Tlumočník musí být poučen o tom, že je povinen podle svých znalostí přesně přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako tlumočník dověděl; dále musí být poučen o významu své funkce s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

(1) Tlumočník má nárok na náhradu nutných výdajů a přiměřenou odměnu (tlumočné).

(2) Výši tlumočného určí prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Výslechu konaného mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné zasedání se mohou kromě vyslýchajícího, zapisovatele a vyslýchaného zúčastnit jiné osoby, jen pokud to zákon připouští.

(2) Výslech osoby mladší než osmnáct let nebo osoby, jejíž vyjadřovací schopnost je omezena, lze provést za pomoci jiné osoby, lze-li očekávat, že se tím výslech usnadní.

(1) O jednání sepíše zapisovatel protokol, který musí obsahovat:

a) označení prokurátora nebo soudu,

b) místo, čas a předmět jednání,

c) jména a příjmení úředních osob, které se jednání zúčastnily,

d) vylíčení průběhu jednání, zejména podané návrhy, podstatný obsah rozhodnutí a udělená poučení, po případě vyjádření poučených osob.

(2) Nemůže-li zapisovatel, který se jednání zúčastnil, sepsat protokol pro nastalou překážku, sepíše jej osoba řídící jednání.

(3) Jako zapisovatel nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).

(1) Podání se posuzuje podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.

(2) Podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky.

(3) Ten, kdo podání učinil písemně nebo telegraficky, může být prokurátorem a v řízení před soudem předsedou senátu vyzván, aby ve lhůtě, která se mu určí, dodal potřebný počet stejnopisů. Nevyhoví-li této výzvě, budou stejnopisy pořízeny na jeho náklad; na to musí být ve výzvě upozorněn.

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

(2) Lhůty stanovené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(3) Padne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejblíže příští pracovní den.

(4) K zachování lhůty stačí, jestliže podání v ní bylo

a) dáno na poštu a adresováno prokurátoru nebo soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout,

b) podáno u prokurátora nebo soudu, který ve věci má rozhodnout,

c) učiněno příslušníkem ozbrojeného sboru v činné službě u představeného,

d) učiněno u velitelství ústavu, kde je obviněný ve vazbě nebo v trestu, nebo

e) učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli okresního prokurátora nebo lidového soudu.

(1) Zmešká-li obviněný z omluvitelného důvodu lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu prokurátor nebo soud, který ve věci rozhodoval v první stolici, navrácení lhůty, jestliže o to obviněný požádá do tří dnů od pominutí překážky a v téže lhůtě podá též promeškaný opravný prostředek. Bylo-li povoleno navrácení lhůty, považuje se lhůta k podání opravného prostředku za zachovanou.

(2) Proti rozhodnutí o žádosti za navrácení lhůty je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Písemnosti určené pro obviněného, poškozeného nebo pro zúčastněnou osobu se doručují:

a) nejsou-li svéprávní, jejich zákonnému zástupci,

b) mají-li obhájce nebo zmocněnce, obhájci nebo zmocněnci, a to i když mají zákonného zástupce.

(2) Předvolání se doručuje vždy jen osobě, která se předvolává.

(3) Žaloba a stejnopis vyhotovení rozsudku vyhlášeného v nepřítomnosti obviněného se doručí vždy též obviněnému.

(1) Do vlastních rukou se doručují

a) obviněnému žaloba a předvolání,

b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek stejnopis vyhotovení tohoto rozhodnutí.

(2) I tam, kde se doručuje do vlastních rukou, je zpravidla přípustné písemnost uložit na poště nebo u jiného veřejného orgánu, který provádí doručení. Uložení je však vyloučeno, doručuje-li se obviněnému

a) žaloba nebo předvolání k hlavnímu nebo odvolacímu líčení, nebo

b) stejnopis vyhotovení rozsudku, proti němuž může podat odvolání.

(1) Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba a jejich obhájci a zmocněnci, a nejsou-li svéprávní, též jejich zákonní zástupci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování, a dělat si výpisky a poznámky. Jiné osoby tak mohou učinit, jen pokud je toho třeba k uplatnění práva, které jim tento zákon přiznává.

(2) V přípravném řízení může prokurátor osobám uvedeným v odstavci 1 odepřít, aby nahlédly do spisu nebo jeho části, mohl-li by tím být zmařen účel trestního řízení; nesmí jim však být odepřeno nahlédnout do spisů o takových úkonech, při kterých mají právo být přítomny.

(1) Náklady nutné k provedení trestního řízení zakládá stát; náležejí k nim zejména:

a) náklady doručovací (včetně poštovné),

b) náklady předvedení, dopravy a doprovodu obviněného a jiných osob,

c) cestovní výdaje prokurátorů, soudců, zapisovatelů a jiných pomocných osob,

ch) náklady spojené se zaopatřením obviněného ve vazbě,

d) svědečné, znalečné a tlumočné,

e) nutná vydání ustanoveného obhájce,

f) nutná vydání spojená s uschováním věcí důležitých pro trestní řízení,

g) náklady spojené se zajištěním nároků poškozeného vzešlých z trestného činu,

h) náklady zajištění výkonu rozhodnutí, zejména zajištění výkonu trestu propadnutí jmění,

i) náklady spojené s výkonem trestu, ochranné výchovy a ochranného léčení.

(2) Denní sazbu připadající na náklady spojené se zaopatřením ve vazbě a s výkonem trestu odnětí svobody, s výkonem ochranné výchovy a ochranného léčení vyhlásí každoročně ministr, jehož orgány ústav spravují. Náklady na zdravotní péči se účtují podle skutečného vydání.

(3) Náklady na léčení úrazu, který utrpěla osoba, na níž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná výchova nebo ochranné léčení, při práci nařízené ústavem se k nákladům trestního řízení nepočítají.

(4) Vlastní náklady obviněného, poškozeného a zúčastněné osoby stát nezakládá.

(1) Byl-li obviněný pravomocně odsouzen, je povinen nahradit

a) náklady zálohované státem,

b) obhájci ustanovenému podle § 45 odst. 1 odměnu a

c) poškozenému na jeho žádost jeho nutná vydání a ušlou odměnu za práci a vydání způsobená přibráním zmocněnce; není-li poškozený svéprávný, též nutná vydání a ušlou odměnu za práci jeho zákonného zástupce.

(2) Bylo-li vedeno trestní řízení pro několik trestných činů nebo proti několika obviněným, je obviněný povinen nahradit jen ty náklady trestního řízení, které souvisí s trestným činem, jímž byl uznán vinným. Nelze-li náklady oddělit, stanoví soud, přihlížeje k stupni zavinění a k majetkovým poměrům obviněného, v jakém poměru je obviněný povinen náklady nahradit.

(1) Náklady trestního řízení způsobené zpět vzatým nebo zcela bezvýsledným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu anebo bezvýsledným návrhem na obnovu trestního stíhání je povinen nahradit ten, kdo jej podal.

(2) Náklady, které by podle odstavce 1 měl nahradit prokurátor nebo orgán veřejné péče o mládež, hradí stát.

(1) Náklady souvisící s ochrannými opatřeními je povinna nahradit osoba, které bylo ochranné opatření pravomocně uloženo.

(2) Za náklady na ochrannou výchovu mladistvého ručí osoby, které mají vůči němu vyživovací povinnost.

(1) O povinnosti k náhradě nákladů, odměn a vydání uvedených v §§ 68, 70 a 71 rozhodne soud; jemu náleží rozhodnout i o výši vydání a odměn, které je obviněný povinen nahradit poškozenému. Jinak o výši nákladů a odměny rozhodne prokurátor.

(2) Jestliže se rozhodnutí podle odstavce 1 nestalo rozsudkem, je proti němu přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Osobě, která bez dostatečné omluvy neuposlechla příkazu, daného jí podle tohoto zákona, může být uloženo, aby nahradila náklady, které tím způsobila. O povinnosti k náhradě těchto nákladů a o jejich výši rozhodne prokurátor, a jde-li o příkaz soudu, soud.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Kdo ruší řízení nebo se k prokurátoru nebo k soudu chová urážlivě anebo neuposlechne příkazu daného mu podle tohoto zákona, může být potrestán pokutou do pěti tisíc Kčs. Jde-li o příslušníka ozbrojeného sboru v činné službě, může se jeho potrestání přenechat jeho představenému podle kázeňského řádu. Jde-li o osobu, která je ve vazbě nebo v trestu, může se její potrestání přenechat velitelství ústavu podle řádu platícího pro tento ústav. Tato rozhodnutí činí prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele může prokurátor nebo předseda senátu, který pokutu uložil, ji prominout nebo zmírnit.

(4) Vydobytá pokuta připadá státu.