(1) Sirotčí důchod náleží vlastnímu i osvojenému dítěti zemřelého vojáka z povolání (důchodce).

(2) Sirotčí důchod náleží také dítěti, jestliže zemřel jeho děd (bába) nebo pěstoun, který byl vojákem z povolání (důchodcem), a jestliže dítě bylo v době jeho smrti na něj převážně odkázáno výživou.

b) je pro nemoc nebo tělesnou či duševní vadu trvale neschopno k práci.

(3) Sirotčí důchod náleží až do skončení povinné školní docházky. Poté náleží sirotčí důchod dítěti nejdéle do 25. roku věku, jestliže

a) se soustavně připravuje předepsaným výcvikem nebo studiem na své budoucí povolání, nebo

(4) Mělo-li by dítě nárok na několik sirotčích důchodů, náleží mu jen jeden, a to nejvyšší.

(5) Sirotčí důchod jednostranně osiřelého dítěte činí čtvrtinu, oboustranně osiřelého dítěte polovinu důchodu, z něhož se vyměřuje (§ 12 odst. 2 a 3). Sirotčí důchod jednostranně osiřelého dítěte činí nejméně 120 Kčs měsíčně, oboustranně osiřelého dítěte nejméně 240 Kčs měsíčně. Jde-li o dvě nebo více dětí, nesmí být sirotčí důchod žádného z nich nižší než poměrný díl výchovného k invalidnímu důchodu připadající na jedno dítě.