(1) Pokud vojákům vyslaným do zahraničí a jejich rodinným příslušníkům není při pobytu v cizině poskytována preventivní a léčebná péče bezplatně na základě mezistátních úmluv, popřípadě podle zásady vzájemnosti a není-li zajištěna jiným způsobem, obdrží tyto osoby úhradu prokázaných nákladů nutného a přiměřeného léčení v cizině. Vojákům, kteří se přechodně zdržují v cizině ze soukromých důvodů a v tuzemsku mají nárok na bezplatnou péči, může být poskytnuta náhrada nutného a přiměřeného léčení v cizině, a to zpravidla do výše nákladů, jichž by si vyžádalo léčení v tuzemsku.

(2) Nárok na náhradu nákladů nelze uplatnit po uplynutí 6 měsíců po skončení ošetřování; pokračuje-li ošetřování i po skončení kalendářního roku, je nutno nárok na úhradu nákladů vzniklých v uplynulém roce uplatnit nejpozději do 30. června roku následujícího. V odůvodněných případech lze přiznat náhradu i po uplynutí této lhůty.

(3) Ve zcela výjimečných, mimořádně odůvodněných případech může ministerstvo národní obrany nebo vnitra vyslat nemocného vojáka v činné službě na léčení do ciziny na účet státu.

(4) Sjedná-li si nemocný léčení v cizině soukromě nebo bylo-li povoleno na jeho vlastní účet, nehradí stát náklady s tím spojené ani na ně nepřispívá.