Zaměstnanci v zahraničí
§ 1
Pro nemocenské pojištění a důchodové zabezpečení zaměstnanců československých rozpočtových, hospodářských nebo jiných organizací, kteří jsou občany Československé socialistické republiky a jsou přiděleni nebo přijati k výkonu činnosti pro tyto organizace mimo území Československé socialistické republiky (dále jen „zaměstnanci v zahraničí“) platí obecné předpisy o nemocenském pojištění a o důchodovém zabezpečení zaměstnanců, pokud z dalších ustanovení této části vyhlášky nevyplývá odchylná úprava.
§ 5
Při poukazování peněžitých dávek nemocenského pojištění a přídavků na děti do zahraničí se postupuje stejně jako při poukazování mzdy.
§ 6
Byl-li zaměstnanec v zahraničí povinně pojištěn také ve státě, v němž vykonával činnost, a dostává-li z tohoto pojištění dávky obdobné dávkám důchodového zabezpečení, započtou se tyto dávky na dávky téhož druhu poskytované ze stejného důvodu podle této vyhlášky.
(1) Za výdělek zaměstnance v zahraničí se pro účely nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení považuje hrubý funkční plat podle příslušných platových úprav, který mu náleží po dobu jeho činnosti v zahraničí.
(2) Nenáleží-li zaměstnanci v zahraničí funkční plat, nebo není-li stanoven, považuje se za výdělek částka, kterou podle povahy jeho činnosti v zahraničí stanoví příslušný ústřední úřad nebo orgán v souladu se zásadami platové úpravy pro zaměstnance zahraniční služby.
(3) Je-li výdělek podle předchozích odstavců nižší než měsíční hrubá mzda (plat), která zaměstnanci náležela v průměru za poslední rok před vysláním do zahraničí, popřípadě před započetím přípravy pro službu v zahraničí, považuje se za výdělek tato průměrná měsíční hrubá mzda (plat).
(4) Zahraniční přídavek, popřípadě jiné příplatky nebo zvýšení platu poskytované k úhradě zvýšených výdajů v zahraničí se do výdělku podle předchozích odstavců nezapočítávají.
(1) Nezdaňuje-li se výdělek zaměstnance v zahraničí daní ze mzdy, odečítá se při výpočtu čisté denní mzdy pro stanovení nemocenského od výdělku daň ze mzdy, která by na tento výdělek připadla při práci konané na území Československé socialistické republiky.
(2) Zaměstnanci v zahraničí náleží nemocenské nejdříve ode dne, od kterého se mu při pracovní neschopnosti pro nemoc nebo úraz již neposkytuje funkční plat, popřípadě mzda. Poskytování zahraničního přídavku, popřípadě jiných příplatků uvedených v § 2 odst. 4 není na újmu nároku na nemocenské. Podpůrčí doba*) se však počítá vždy od prvního dne pracovní neschopnosti.
(3) Ustanovení předchozích odstavců platí obdobně pro poskytování nemocenského při karanténě, pro poskytování podpory při ošetřování člena rodiny a pro poskytování peněžité pomoci v mateřství.
(1) Je-li zaměstnanec v zahraničí pojištěn také ve státě, v němž vykonává činnost, a dostává-li z tohoto pojištění peněžité dávky nemocenského pojištění, započtou se tyto dávky na dávky téhož druhu poskytované ze stejného důvodu podle této vyhlášky.
(2) Ustanovení odstavce 1 platí obdobně pro přídavky na děti, poskytují-li se ve státě, kde zaměstnanec v zahraničí vykonává činnost, na jeho děti přídavky nebo zvýšení platu (mzdy) podle předpisů v tomto státě platných.
(1) Povinnosti zaměstnavatele (závodu) vyplývající z předpisů o nemocenském pojištění a o důchodovém zabezpečení plní organizace v Československé socialistické republice, k níž je zaměstnanec v pracovním poměru. Ve výjimečných případech plní tyto povinnosti jiná organizace, která jejich plnění převzala nebo které bylo jejich plnění rozhodnutím příslušného ústředního úřadu nebo orgánu uloženo.
(2) Vyplácí-li zaměstnanci v době jeho činnosti v zahraničí plat československá organizace, která není jeho zaměstnavatelem, oznámí tato organizace údaje o výši platu a jiné podklady potřebné pro nemocenské pojištění a důchodové zabezpečení zaměstnavateli, popřípadě jiné organizaci, která plní povinnosti zaměstnavatele.
(3) Zaměstnavatel příslušný podle odstavce 1 hradí též pojistné nemocenského pojištění ve výši 10 % výdělku stanoveného podle § 2.