Všeobecná ustanovení

(2) Projev vůle může být učiněn výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím vzhledem k okolnostem, za kterých se stal, pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

(1) Právním úkonem je každé jednání nebo jiné chování (opomenutí), z něhož jasně vyplývá projev vůle založit, změnit, nebo zrušit práva nebo povinnosti, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

(1) Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to odpovídá skutečné vůli jednající osoby a povaze celého jednání, o které jde, s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, a se zřetelem k poctivému obchodnímu styku; v pochybnostech má se za to, že zúčastněné osoby chtěly, aby projev vůle byl platný.

(2) Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba vykládat k tíži toho kdo takového výrazu užil.

(2) Právní úkon, pro který právní předpis nebo dohoda účastněných osob vyžadují písemnou formu, je platný teprve od podpisu jednající osoby; činí-li právní úkon více osob, nemusí podpisy být na téže listině. Podpis toho, kdo neumí nebo nemůže psát, nahradí na listině samé potvrzení dvou svědků o vyslovení jeho souhlasu.

(3) Za písemnou formu se považují rovněž telegrafická a dálnopisná sdělení, jakož i údaje uvedené v obchodních listinách pořízené mechanickou cestou.

(1) Pokud tento zákon nebo dohoda účastníků vyžaduje pro právní úkon písemnou nebo jinou zvláštní formu, je právní úkon platný, jen jestliže stanovená forma byla zachována. Jinak právní úkony zvláštní formy nevyžadují.

(4) Nahrazení nebo napodobení podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je to obvyklé v obchodním styku.