(1) Odvolání není přípustné proti usnesení, jímž
a) se upravuje vedení řízení,
b) byl účastník vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil (§ 43 odst. 1),
c) bylo prominuto zmeškání lhůty,
d) byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu,
e) bylo rozhodnuto o svědečném nebo o nárocích podle § 139 odst. 3,
f) byl schválen smír,
g) byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110,
h) byl žalovaný vyzván, aby se ve věci písemně vyjádřil (§ 114b),
i) bylo opraveno rozhodnutí, netýká-li se oprava výroku rozhodnutí,
j) bylo rozhodnuto, že doručení je neúčinné (§ 50d),
k) byla uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazu,
l) bylo vyhověno návrhu na přezkum evropského platebního rozkazu,
m) bylo nařízeno první setkání s mediátorem podle § 100 odst. 2,
n) byl zrušen platební rozkaz podle § 173 odst. 2.
(2) Odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
(3) Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.