ZÁKLADNÍ ROZBOR EFEKTIVNOSTI

(1) Důležitou součástí plánů je rozbor efektivnosti základních záměrů plánu, který je současně klíčovým nástrojem pro zajišťování vztahů mezi jednotlivými plány.

(2) V rozboru efektivnosti se hlavní záměry plánu musí řešit v celém komplexu vztahů hmotných i hodnotových, jak z hlediska hmotného zabezpečení, tak v souvislosti s vývojem cen, produktivity práce, nákladů apod., a zejména z hlediska prodejnosti výrobků na domácím a světovém trhu a devizové výhodnosti, jakož i náročnosti na omezené zdroje ekonomického rozvoje.
Všechny plánovací stupně vytvářejí organizační podmínky pro to, aby základní proporce plánu byly rozpracovány komplexně a aby tato zásada nebyla narušena funkcionální organizací práce.

(3) Základní rozbor efektivnosti se zaměřuje na skloubení nejdůležitějších kvalitativních vztahů mezi výrobou, zahraničním obchodem, investicemi a produktivitou práce. Kromě toho jsou v jednotlivých částech plánu zajišťovány další podklady pro rozbor efektivnosti.

(4) Proporce, které v základním rozboru se uvádějí komplexně a synteticky, se podrobněji rozvádějí a analyzují v ostatních částech plánu. Číselné údaje a proporce uvedené v této části plánu musí být svázány s údaji v ostatních částech plánu.

(1) Rozbor efektivnosti se zpracovává jako syntetický rozbor údajů získaných na základě technickoekonomických studií, rozborů studia zahraničních zkušeností, projektů apod.

(2) Zpracování a projednání rozborů efektivnosti se organizuje tak, aby předcházelo uzavírání návrhu plánu, aby tedy nedošlo k tendencím uzavírat návrhy plánu bez ohledu na efektivnost. Kvantitativní vybilancovanost plánu není sama o sobě dostatečným dokladem efektivnosti úkolů plánu.

(3) Při rozborech efektivnosti je nutno zabezpečovat společenskou efektivnost včetně co nejúčelnějšího rozmístění výrobních sil, vytváření zdravého životního a pracovního prostředí apod.

(1) Základní rozbor efektivnosti má tyto části:

a) rozbor efektivnosti struktury výroby,

b) rozbor efektivnosti investiční výstavby a využití základních fondů,

c) rozbor zajištění růstu produktivity práce.

(2) Rozbory efektivnosti předkládají vybrané resorty, podrobnosti jsou uvedeny na příslušných formulářích.

(1) Úkolem plánu je zabezpečit zvýšení efektivnosti struktury výroby, to je postupnou změnu k výrobkům výhodným z hlediska zahraničního i vnitřního trhu.

(2) Jako výchozí podklad pro rozbor změn struktury výroby v pětiletém plánu se rozebírají tendence ve světě ve struktuře výroby z hlediska technické úrovně, kvality, atraktivnosti výrobků apod. v souvislosti s ekonomickými předpoklady dosažení progresívních změn ve struktuře výroby. Dále se navrhují změny ve struktuře výroby na základě prováděných prověrek technické úrovně výrobků.
Celkové tendence změny struktury výroby se konkretizují v plánu výroby do úkolů zavádění nových výrobků do výroby, jakož i do vypouštění starých neefektivních výrob.

(3) Současně se provádí rozbor progresívních změn v potřebě surovin. Zejména se rozebírá vliv chemizace výroby na objem výroby a spotřeby a na vlastní náklady (suroviny, mzdy).

(4) Rozbor se vypracovává za nejdůležitější obory se zvláštní pozorností k oborům rozvojovým, technicky náročným, důležitým pro zahraniční obchod apod.

(5) Při vlastním rozboru efektivnosti se struktura výroby posuzuje z hlediska společenské produktivity práce v nejširším slova smyslu včetně efektivnosti ve vztahu vnitřních a světových cen (nikoliv tedy pouze z bilančních hledisek).

(6) Návrh se zpracovává na základě těchto rozborů:

a) základní bilanční úvaha, tj. vztah mezi množstvím výroby, domácí spotřebou, mezistátními závazky a možnostmi odbytu na světových trzích; tuto úvahu je nutno dovést až do vytyčení předpokladů vývozu a dovozu;

b) úvaha o efektivnosti výroby. V tomto směru je nutno zejména uvážit snížení nákladů výroby a z toho plynoucí vývoj běžné ceny výrobků, růst produktivity práce (tam, kde je účelné tento ukazatel podle výrobků zjišťovat), jakož i efektivnost z hlediska zahraničního obchodu. K tomu účelu je nutno zejména provést úvahu o vývoji našich vnitřních cen ve vztahu ke světovým cenám a o devizové výnosnosti výrobku;

c) rozbor optimální sériovosti (hromadnosti) výroby vzhledem ke světovým cenám;

d) rozbor problémů surovinového zajištění výroby, schopnosti konkurence na světových trzích, předpokladů snižování nákladů (přírodní podmínky, cena surovin, předpoklady v úrovni techniky apod.).

(7) Na základě těchto úvah se rozbor zpracovává ve variantách a to tak, aby jednak byly kryty známé potřeby (na základě požadavků odběratelů a průzkumu trhu) jednak na optimální sériovost (hromadnost) výroby při reálné možnosti růstu technické úrovně výroby, jednak podle předpokladů plánu.

(8) Devizová výnosnost výrobku se posuzuje z hlediska efektivnosti mezinárodní dělby práce souborem ukazatelů podle pokynů Státní plánovací komise a ministerstva financí.

(9) Návrh se vypracovává za vybrané důležité výrobky nebo výrobky - reprezentanty, popř. skupiny výrobků. Při stanovení nomenklatury se vychází z jednotné klasifikace výrobků a plánovací nomenklatury průmyslové produkce. Nomenklatura bude dohodnuta se Státní plánovací komisí. Kromě dohodnuté nomenklatury provedou podniky a výrobní hospodářské jednotky rozbor ve vlastní širší nomenklatuře podle svých potřeb.

(10) Při provádění rozboru využijí ministerstva a výrobní hospodářské jednotky v plné míře podkladů, které předávají podnikům zahraničního obchodu pro účely rozboru efektivnosti vývozu a rovněž podkladů plánu cen.

(1) Rozbory efektivnosti struktury výroby se dovádějí až do stanovení nosných výrobních programů, to je takových programů, které mají rozhodný význam pro růst technické úrovně, efektivnost zahraničního obchodu apod. Na zabezpečení těchto programů by mělo být soustředěno všechno úsilí a příslušné podniky by měly být vybaveny všemi potřebnými prostředky.

(2) Při výběru těchto úkolů je nutno se zaměřit především na výrobky, u kterých je možno v krátkém čase dosáhnout nebo předstihnout světovou technickou úroveň a současně dosáhnout výhodných cen na světových trzích. Půjde tedy zejména o výrobky:

a) kterých je na světovém trhu nedostatek, jejichž spotřeba bude v příštích letech růst anebo kde se ČSSR může z jiných důvodů prosadit na světových trzích;

b) kde je možno dosáhnout takové úrovně vlastních nákladů, která zaručuje výhodné relace v zahraničním obchodě;

c) kde jsou dány předpoklady v technickém rozvoji pro to, aby v krátkém čase bylo možno dosáhnout nebo předstihnout světovou úroveň techniky; jde tedy o výrobky
- jejichž současná technická úroveň (parametry) je již na světovém průměru nebo jej předstihuje,
- v jejichž výrobě má Československo dlouholetou tradici, i když výroba u nich technicky zastarala, ale vzhledem k výrobním zkušenostem je předpoklad světové úrovně znovu dosáhnout,
- u nichž sice v současné době nedosahuje ČSSR světové úrovně, ale kde jsou předpoklady pomocí existující dostatečné výzkumné vývojové kapacity světové úrovně dosáhnout;

d) které ve své výrobě buď vůbec nebo jen v malém množství potřebují suroviny a materiál dovážený z kapitalistických států a které co nejlépe zhodnocují naši vlastní surovinovou základnu.

(1) Pro souhrnné posouzení vývoje základních fondů a jejich využití zpracují ústřední orgány a krajské národní výbory bilanci základních fondů a provedou za průmyslové podniky a stavební organizace propočet ukazatelů, které charakterizují vazbu mezi základními fondy, výrobou, produktivitou práce a vlastními náklady. Vztahy mezi těmito ukazateli, jakož i vnitřní vztahy v reprodukci základních fondů souhrnně charakterizují vývoj efektivnosti výrobní základny jednotlivých odvětví a oborů a efektivnost nově vynakládaných prostředků.
Zdůvodnění plánovaného využití základních fondů a jejich vývoje se musí opírat o podrobnější rozbory stavu a vývoje opotřebení základních fondů, jejich potřebné obnovy, souladu věcné struktury základních fondů s požadavky výroby, možnosti ve snižování vlastních nákladů a prostředků na jejich mobilizaci, zvýšení rentability vynakládaných investic.

(2) Efektivnost investiční výstavby jako celku i jednotlivých staveb se posuzuje podle jednotných kritérií. Hlavním kritériem při zařazování staveb do plánu investiční výstavby je hledisko společenské produktivity práce v nejširším slova smyslu.

(3) U staveb závodů, jejichž produkce je zaměnitelná prostřednictvím zahraničního obchodu toto kritérium sleduje hledisko nejefektivnějšího zapojení do mezinárodní dělby práce. Toto hledisko se posuzuje ukazateli investiční náročnosti jednotky produkce, oceněné ve světových cenách a ukazateli úplných vlastních nákladů na jednotku produkce oceněné ve světových cenách a syntézou těchto ukazatelů v souhrnném propočtovém ukazateli efektivnosti s použitím stanovené lhůty splatnosti pro varianty investičně náročnější.

(4) U staveb závodů, jejichž produkce není zaměnitelná prostřednictvím zahraničního obchodu se jako hlavní hledisko sleduje investiční náročnost a úplné vlastní náklady na jednotku produkce (respektive na uspokojení společenské potřeby); rovněž je třeba přihlížet při porovnání úplných vlastních nákladů ke světovým cenám z hlediska efektivnosti záměny výrobních činitelů.

(5) Ukazatele navrhovaných staveb se porovnávají s nejprogresívnějšími ukazateli dosahovanými u nás i v zahraničí (rozsah výroby, sériovost, produktivita práce, spotřeba surovin a energie apod.) a dosahováním těchto progresívních ukazatelů se zajišťuje jejich nejvyšší efektivnost.

(6) Hlavním kritériem efektivnosti staveb nevýrobního charakteru zabezpečujících převážně společenskou spotřebu jsou minimální investiční náklady na zajišťování komplexních podmínek společenského a hospodářského rozvoje při dosažení odpovídajícího standardu vybavení.

(7) U všech staveb, zejména však u akcí s méně výhodnými syntetickými ukazateli se při výběru pro zařazení do plánu hodnotí rovněž další hlediska:
- vliv na vytváření optimální struktury národního hospodářství a na meziodvětvové vztahy, jakož i přínos pro racionální rozmístění výrobních sil, a pro rozvoj méně vyvinutých oblastí,
- nároky na vyvolané investice a generální opravy spojené s výstavbou i s provozem zařízení,
- zajištění provozu nových základních fondů limitovanými zdroji rozvoje (pracovní síly včetně výchovy kvalifikovaných kádrů, suroviny, energie apod.),
- tvorba finančních zdrojů v čase a poskytnutí potřebných prostředků z centrálních zdrojů,
- lhůta výstavby,
- vývoj rozestavěnosti v příslušném odvětví a oboru.

(8) Pro zhodnocení vlivu jednotlivých staveb na růst společenské produktivity práce, na vývoj územní proporcionality a na tvorbu životního prostředí se použije před jejich zařazením do plánu investiční výstavby nebo do plánu projektových a průzkumných prací technickoekonomická charakteristika stavby.^*) Údaje technickoekonomické charakteristiky stavby vycházejí z údajů schválené přípravné nebo projektové dokumentace (investiční studie, investiční úkol, úvodní projekt) a jsou jednotnými a závaznými podklady pro všechny úrovně řízení a plánování. Investor zpracuje a závazně potvrdí technickoekonomickou charakteristiku stavby bezodkladně po schválení příslušné dokumentace a pro určené kategorie staveb ji předloží příslušným ústředním orgánům, které předložené návrhy posoudí z uvedených hledisek a podle výsledku posouzení zařadí stavbu do evidence.

(9) V případě, že dojde ke změně základních údajů technickoekonomické charakteristiky stavby, které mají přímý vztah k údajům plánu (zejména celkový rozpočtový náklad stavby, kapacita, doba výstavby, počet pracovníků a úplné vlastní náklady) je investor povinen upravit technickoekonomickou charakteristiku na základě schválené změny a předložit ji týmž orgánům, jako původní návrh.

(10) Pro vypracování návrhů plánu se používá vždy posledních platných údajů evidované technickoekonomické charakteristiky staveb, o jejichž zařazení do plánu investiční výstavby bylo rozhodnuto na základě posouzení efektivnosti a předpokladů hmotného a kapacitního zajištění v příslušných bilancích.

(11) V podrobnostech bude postup uvedený v odstavcích 8 a 9 upraven pokyny, které pro vedení evidence rozestavěných staveb i staveb uvažovaných k zařazení do plánu vydává Státní komise pro investiční výstavbu.

(1) V zájmu zvýšení efektivnosti národního hospodářství s ohledem na vysoký stupeň využití pracovních zdrojů v ČSSR je třeba ve všech odvětvích, zejména v průmyslu a ve stavebnictví, zvýšit efektivnost využití pracovních sil a vytvořit podmínky pro to, aby růst produkce v průmyslu a stavebnictví jako celku byl prakticky plně kryt růstem produktivity práce a aby zejména v některých odvětvích a závodech zpracovatelského průmyslu mohly být stavy pracovníků i při rostoucích objemech výroby snižovány.
Proto je třeba při přípravě plánu na všech organizačních stupních analyzovat a aktivně zabezpečovat růst produktivity práce.

(2) Rozbor růstu produktivity práce musí vycházet ze záměrů ve specializaci a koncentraci výroby a počítat se širokým uplatněním progresívní technologie a techniky a s podstatným zvýšením úrovně organizace výroby a práce. Přitom je nutno organizovat co nejužší spolupráci všech navazujících útvarů a orgánů (technické, investiční útvary, výzkumné a projektové organizace, Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky, Státní komise pro investiční výstavbu atd.) a využít všech navazujících podkladů (plán výroby, technickoekonomické koncepce, plán vědy a techniky, plán investiční výstavby atd.).

(3) Ústřední orgány předkládají s návrhem pětiletého plánu studie o zajištění růstu produktivity práce, v nichž se provádí jednak rozbor dosavadního vývoje a podle možností i srovnání s přední světovou úrovní produktivity práce, jednak rozbor základních faktorů růstu produktivity práce během plánovaného období, v tom zejména:

a) v průmyslu
Ústřední orgány provádějí rozbor zdrojů růstu produktivity práce v rozsahu stanoveném Státní plánovací komisí s přihlédnutím ke konkrétním podmínkách jednotlivých odvětví a věcným problémům plánu. Podklady předložené ústředními orgány mají přitom Státní plánovací komisi umožnit propočet vlastních variant plánu s přihlédnutím k eventuálním rozdílům v objemu a struktuře výroby, v objemu a rozdělení investic a v uvažovaném růstu mezd apod.

1. vlivu nově budovaných a rekonstruovaných závodů (uvedených do provozu z jmenovité investiční výstavby a z oborové výstavby u akcí posuzovaných Státní plánovací komisí, Státní komisí pro investiční výstavbu a příslušným ústředním orgánem),

2. vlivu likvidace neefektivních provozoven,

3. vlivu růstu produktivity práce v ostatních kapacitách.

b) v ostatních odvětvích (např. ve stavebnictví, v dopravě, v obchodu) provádějí ústřední orgány rozbor podle konkrétních podmínek jednotlivých odvětví v rozsahu dohodnutém se Státní plánovací komisí.

(4) V návrhu prováděcího plánu se provádí rozbor zdrojů růstu produktivity práce ve zjednodušeném rozsahu dohodnutém Státní plánovací komisí a resorty s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám jednotlivých odvětví.

(5) Způsob provedení rozboru zdrojů růstu produktivity práce ve výrobních hospodářských jednotkách, podnicích a závodech určují ústřední orgány, popř. oborová ředitelství.