DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ A JINÝCH ODBORNÝCH PRACOVNÍKŮ VE ZDRAVOTNICTVÍ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŮ

DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ FARMACEUTŮ
Specializační průprava

DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ STŘEDNÍCH ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ
Nástupní praxe absolventů středních zdravotnických škol

Další vzdělávání nižších a pomocných zdravotnických pracovníků

DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ JINÝCH ODBORNÝCH PRACOVNÍKŮ VE ZDRAVOTNICTVÍ

Specializační průprava
Obecná ustanovení
Všeobecná část specializační průpravy
Vlastní specializační průprava
Specializace II. stupně a nástavbová specializace

Další zdokonalování znalostí
Seminární školení
Jiné formy dalšího zdokonalování znalostí

(1) Další vzdělávání zdravotnických pracovníků zahrnuje specializační průpravu lékařů a farmaceutů, pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků a další zdokonalování znalostí.

(2) Hlavními formami dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků je samostatné studium, získávání znalostí a dovedností pod vedením kvalifikovaného pracovníka, seminární školení, kursy a potřebné doplňování znalosti na školicích místech nebo jiné hromadné akce pořádané ve zdravotnických zařízeních a v ústavech pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků.

(3) Specializační průprava lékařů a farmaceutů a pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků se koná zpravidla na pracovištích těchto pracovníků, pokud vyhovují požadavkům pro tyto účely. Je-li toho třeba, zejména u specializační průpravy pro specializaci II. stupně nebo nástavbovou specializaci, může být lékaři nebo farmaceutovi uloženo doplnění průpravy. Toto doplnění se provádí na vysoce kvalifikovaných pracovištích, vybraných pro školení lékařů nebo farmaceutů z jiných pracovišť (dále jen „školicí místo“). Ústavy pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků určují náplň školení na školicím místě.

(4) Každý lékař, farmaceut a střední zdravotnický pracovník je povinen i po získání odborné specializace zdokonalovat své znalosti, a to především soustavným individuálním studiem.

(5) Vedoucí pracovníci na všech stupních jsou povinni vést své spolupracovníky k všestrannému zdokonalování kvalifikace, jejíž součástí je ideologická vyspělost, a odborně usměrňovat jejich studium i získávání praktických zkušeností.

(1) Specializační průpravou získává lékař hlubší znalosti k výkonu odborné činnosti v některém z lékařských oborů (specializace I. stupně), popřípadě k výkonu výše kvalifikované a úže specializované činnosti (specializace II. stupně, nástavbová specializace).

(2) Základní rozsah znalostí v jednotlivých specializačních oborech stanoví specializační náplně, které vydává Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dále jen „Institut“) po schválení ministerstvem zdravotnictví.

12. radioterapie,

9. otorinolaryngologie,

8. stomatologie,

7. dermatovenerologie,

6. psychiatrie,

5. neurologie,

4. chirurgie,

3. gynekologie a porodnictví,

2. pediatrie,

16. epidemiologie.

15. mikrobiologie,

14. hygiena,

13. patologická anatomie,

11. radiodiagnostika,

10. oftalmologie,

1. interní lékařství,

(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbou specializaci v oborech uvedených v příloze. Pro zvlášť úzce specializované obory, které nejsou uvedeny v příloze, může nástavbovou specializaci přiznat výjimečně ministerstvo zdravotnictví po vyjádření své vědecké rady.

(2) V oboru sociálního lékařství, jehož tematika prostupuje všechny lékařské obory, lze získat specializaci jen jako další specializaci po dosažení specializace I. stupně v některém oboru, především v interním lékařství, v pediatrii, v hygieně a v epidemiologii.

(1) Specializaci I. a II. stupně lze získat v těchto oborech:

(3) Nepracuje-li lékař v oboru, ve kterém získal specializaci, po dobu delší pěti let, může dále pracovat jako specialista v tomto oboru jen po předchozím doplnění znalostí a jejich ověření kvalifikační atestací. Nutné předpoklady pro doplnění znalostí zajistí krajský národní výbor, u lékařů pracujících v zařízeních ústředně řízených ministerstvo zdravotnictví.

(2) Pracuje-li lékař ve zkráceném úvazku, prodlužuje se úměrně doba předepsaná k získání specializace.

(1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v oboru stomatologie tři roky; ve II. stupni a v nástavbových oborech další tři až pět let podle specializačních náplní.

(4) Lékař může získat specializaci nejvýše ve třech oborech.

(3) Ze základní vojenské služby se započítává do celkové specializační průpravy šest měsíců. Pokud vykonal lékař základní vojenskou službu před ukončením dvanáctiměsíční všeobecné části specializační průpravy, započítává se mu do této všeobecné části dvěma měsíci, zbývajícími čtyřmi měsíci do vlastní specializační průpravy. Odborná činnost lékaře vykonávaná v průběhu základní vojenské služby ve specializačním oboru se však započítává do specializační průpravy v celém rozsahu.

(2) Lékařská praxe v jiném oboru se započítává jen do doby vlastní specializační průpravy, a to nejvýše dvěma měsíci.

(1) Do specializační průpravy lze započítat jen práci v oboru konanou v pracovním poměru. Ministerstvo zdravotnictví stanoví zda a v jakém rozsahu se započítává práce v oboru konaná mimo pracovní poměr.

(4) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se započítává do celkové specializační průpravy nejvýše dvěma měsíci.

(3) Krajské národní výbory určují pracoviště, na kterých se provádí všeobecná část specializační průpravy, a to náležitě vybavená oddělení nemocnic s poliklinikou a hygienických stanic.

b) u absolventů lékařské fakulty hygienické po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a v jednotlivých úsecích hygieny a epidemiologie, přičemž musí absolventi získat též potřebné znalosti z oboru přenosných nemocí;

a) u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a chirurgie, přičemž musí absolventi získat potřebné znalosti i z oboru přenosných nemocí a gynekologie;

Rozsah a časové rozdělení činnosti v jednotlivých oborech stanoví specializační náplně.
(2) Všeobecná část specializační průpravy se provádí

c) u absolventů stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství a u ostatních absolventů zařazených do specializace ve stomatologii během dvouměsíční průpravy v tomto oboru.

(1) Specializační průprava pro první specializaci začíná všeobecnou částí, jejímž cílem je upevnit a prohloubit pod vedením zkušeného odborníka teoretické i praktické znalosti získané v průběhu studia. Krajský národní výbor, u lékařů pracujících v ústředně řízených organizacích ministerstvo zdravotnictví, může v jednotlivých případech určit, že lékaři absolvují všeobecnou část specializační průpravy v prvních třech letech vlastní specializační průpravy. Takové opatření se oznámí Institutu.

(4) Při další specializaci I. stupně se trvání specializační průpravy u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství zkracuje o dobu její všeobecné části.

(2) Při nástupu první specializační průpravy vydá krajský národní výbor lékaři specializační index, do něhož se plynule zaznamenává její průběh.

(1) Za organizaci všeobecné části specializační průpravy odpovídají ředitelé nemocnic s poliklinikou. Za odborné vedení lékařů odpovídají vedoucí pracovníci příslušných odborných pracovišť.

(1) Nejpozději do třiceti dnů po ukončení všeobecné části specializační průpravy krajský národní výbor stanoví po projednání s lékařem obor, ve kterém bude prováděna vlastní specializační průprava lékaře. U lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, stanoví obor ministerstvo zdravotnictví.

(2) Výběr oboru se připravuje již v průběhu všeobecné části specializační průpravy na základě hodnocení schopností lékaře i s přihlédnutím k jeho společensky odůvodněným zájmům a v souladu s perspektivní potřebou specialistů.

(3) Stanovený specializační obor se zaznamenává do indexu.

(4) Změnu určeného oboru v průběhu specializační průpravy může provést ze závažných důvodů orgán příslušný k určování oboru, a to jen na základě dohody s lékařem.

(2) Lékařům pracujícím v teoretických oborech se do předepsané doby specializace v klinickém oboru započítává jeden až tři roky dosavadní praxe podle rozsahu použitelnosti znalostí z teoretického oboru pro zvolený obor; započitatelnost posoudí individuálně Institut.

(1) Vlastní specializační průprava se provádí na odborných pracovištích zdravotnických zařízení, lékařských fakult a výzkumných ústavů.

(2) Studijní plán pro specializační průpravu v I. stupni vypracovává vedoucí lékař odborného pracoviště podle vzorového plánu vydaného Institutem. Při sestavování plánu přihlíží k pracovním možnostem zařízení i k dosavadním zkušenostem a znalostem lékaře.

(3) Znalosti a zkušenosti získávané za specializační průpravy prověřuje vedoucí lékař odborného pracoviště alespoň jednou za půl roku; výsledek zaznamenává do indexu.

(1) Po dobu vlastní specializační průpravy se připravuje lékař pod vedením vedoucího lékaře odborného pracoviště podle individuálního studijního plánu.

(1) Splnil-li lékař stanovené požadavky specializační průpravy, ověřuje se požadovaná úroveň jeho znalostí kvalifikační atestací. Místo, termín a způsob kvalifikační atestace určuje Institut.

(1) Přihlášku ke kvalifikační atestaci podává lékař Institutu prostřednictvím nadřízených orgánů. Jestliže kterýkoliv z nadřízených orgánů má za to, že lékař nesplňuje předpoklady kvalifikační atestace, odmítne podání přihlášky s náležitým odůvodněním.

(3) Po úspěšně složené kvalifikační atestaci vydá Institut z pověření ministerstva zdravotnictví lékaři diplom o specializaci.

(2) Kvalifikační atestace se konají v jednotlivých oborech alespoň dvakrát ročně, a to před krajskou komisí stanovenou Institutem v dohodě s krajským národním výborem nebo před ústřední komisí Institutu stanovenou v dohodě s ministerstvem zdravotnictví.

(4) Kvalifikační atestace může být při neúspěchu opakována nejdříve za půl roku, a to nejvýše dvakrát; po třetí jen zcela výjimečně se souhlasem ministerstva zdravotnictví. Opravné kvalifikační atestace se konají vždy před ústřední komisí Institutu.

(2) Zařazení lékaře do této další specializační průpravy provede na jeho žádost a podle potřeb rozvoje zdravotnických služeb krajský národní výbor; u lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, ministerstvo zdravotnictví. Při tom krajský národní výbor, popřípadě ministerstvo zdravotnictví posoudí, zda pracoviště, na kterém zařazovaný lékař pracuje, splňuje předpoklady k získání příslušné specializace.

(1) Lékaři, kteří získali specializaci I. stupně, mohou se dále připravovat ke specializaci II. stupně, popřípadě k nástavbové specializaci. Obvodní lékaři se mohou připravovat ke specializaci II. stupně v oboru interního lékařství jen výjimečně podle studijního plánu vydaného Institutem po schválení ministerstvem zdravotnictví.

(3) Kvalifikační atestaci pro specializaci II. stupně nebo nástavbovou specializaci může Institut ve zvlášť odůvodněných případech povolit i lékařům, kteří nebyli zařazeni do specializační průpravy, splňují však ostatní požadované předpoklady.

(1) K průběžnému zvyšování kvalifikace lékařů je organizováno seminární školení.

(2) Semináře na pracovištích pořádá vedoucí pracoviště pro lékaře svého oboru. Semináře mohou být pořádány též společně pro pracoviště příbuzných oborů; pro lékaře užších klinických oborů lze tyto semináře soustředit do příslušné nemocnice s poliklinikou II. typu. Tematiku stanoví vedoucí tak, aby odpovídala aktuálním potřebám pracoviště. Významnou formou seminárního školení se společnou tematikou jsou semináře klinicko-patologické a klinicko-soudně lékařské.

(3) Ústavní semináře pořádá ředitel zdravotnického zařízení o závažných otázkách, jejichž znalost je nutná pro lékaře všech oborů.

(5) Ministerstvo zdravotnictví určuje pro každý rok hlavní povinná témata seminářů.

(4) Krajské semináře mohou být pořádány jen pro vybrané lékaře jednoho oboru nebo i oborů příbuzných. Tyto semináře pořádá krajský ústav národního zdraví.

(3) Účast na semináři je povinná pro všechny lékaře, na které se vztahuje. Vedoucí pracoviště je povinen přitom zajistit, aby nebyl narušen nutný provoz pracoviště.

(1) Za plánování a za organizaci seminárního školení odpovídají vedoucí pracovišť a ředitelé ústavů národního zdraví a zařízení ústředně řízených.

(2) Přednášet na semináři je povinností odborníků zdravotnických zařízení; pro speciální tématiku, jejíž přednesení nemohou zajistit tito odborníci, lze pozvat jako přednášejícího jiného odborníka za odměnu podle obecných předpisů.

(5) Nutné výlohy dopravy na akce uvedené v předchozích odstavcích se hradí účastníkům v rozsahu stanoveném platnými předpisy, pokud jsou povinné podle předchozích ustanovení a pokud účastníka na takovou akci vyšle ředitel zdravotnického zařízení.

(4) Lékařům je třeba umožnit podle pracovních podmínek účast na významných akcích pořádaných Československou společností J. E. Purkyně, jimiž se doplňuje jejich kvalifikace. Tyto akce mohou být též spojovány se seminárním školením.

(1) K dalšímu zdokonalování znalostí lékařů se pořádají též tematické kursy, školení na školicích místech a další školicí akce k seznámení se speciálními, novými metodami a aktuálními úkoly zdravotnických služeb a k přípravě na vedoucí funkce.

(2) Akce uvedené v předchozím odstavci organizuje Institut, nebo krajský ústav národního zdraví v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví podle učebních programů vydaných Institutem.

(1) Specializaci lze získat v těchto farmaceutických oborech:

2. farmaceutická technologie,

3. farmaceutická analýza.

1. ústavní lékárenství,

(2) V oboru ústavního lékárenství lze získat specializaci I. a II. stupně, v ostatních oborech jen I. stupně; ministerstvo zdravotnictví může však podle potřeby i v těchto oborech zavést specializaci II. stupně.

(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbovou specializaci v oborech uvedených v příloze.

(1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v II. stupni a v nástavbových oborech další tři až pět let podle specializačních náplní.

(2) První rok po promoci je určen k absolvování všeobecné části specializační průpravy a může být absolvován na různých farmaceutických pracovištích, koná-li na nich farmaceut odbornou činnost při přípravě, výdeji a kontrole léků jako svou hlavní pracovní náplň. Po absolvování této části průpravy je farmaceut zařazen do specializačního oboru.

(1) Další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků začíná nástupní praxí na základních pracovištích, která umožňuje absolventům prohloubit a doplnit znalosti získané studiem.

(2) Nástupní praxe trvá šest až dvanáct měsíců. Její délku určí vedoucí pracoviště individuálně, a to podle osobních vlastností, školního prospěchu a výsledků práce absolventa v průběhu šestiměsíční nástupní praxe.

(1) Průběh nástupní praxe plynule kontroluje a hodnotí vedoucí pracoviště. Po jejím ukončení provede vedoucí pracoviště celkové zhodnocení výsledků a závěr zaznamená do osobního spisu.

(2) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se do nástupní praxe započítává nejvýše dvěma měsíci.

(1) Semináře pro střední zdravotnické pracovníky organizují vedoucí pracovišť, a to podle plánu, který schvaluje ředitel zařízení.

(2) K obecné tematice se pořádají semináře pro pracovníky celého zařízení. Je-li v zařízení malý počet pracovníků téhož oboru, zúčastňují se seminářů pořádaných zdravotnickým zařízením vyššího typu.

(3) Pokud není v předchozích odstavcích stanoveno jinak, platí pro seminární školení středních zdravotnických pracovníků obdobně ustanovení o seminárním školení lékařů.

(1) K dalšímu zdokonalování znalostí středních zdravotnických pracovníků a k jejich seznámení se speciálními metodami a aktuálními úkoly ve zdravotnických službách se pořádají tematické kursy, školení na školicích místech a jiné krátkodobé školicí akce.

(2) Akce uvedené v předchozím odstavci organizuje ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků (dále jen „Ústav“) nebo ústav národního zdraví v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví podle učebních programů vydaných Ústavem.

(1) Pro pracovníky, kteří se připravují na vedoucí funkce stanovené ministerstvem zdravotnictví anebo tyto funkce nově nastoupili, pořádá Ústav zvláštní školicí akce. Účast na těchto školicích akcích je povinná.

(2) Školicí akce se zakončují zkouškou, o níž se vydává osvědčení. Zkouška se může opakovat nejdříve po třech měsících, a to pouze jednou.

(1) K zajištění všestranného periodického doplňování znalostí středních zdravotnických pracovníků v jednotlivých oborech a úsecích práce se postupně zavádí cyklické doškolování, prováděné zpravidla v období pěti let.

(2) Ústav pořádá zpravidla v období pěti let pro vedoucí střední zdravotnické pracovníky cyklické doškolování o nejnovějších poznatcích v oboru. Účastníci tohoto školení jsou povinni přenést tyto poznatky ve školicích akcích organizovaných ústavy národního zdraví na všechny střední zdravotnické pracovníky příslušného oboru, aby každý z nich získal nejméně jednou za pět let celkové doplnění znalostí.

(1) Pomaturitním studiem se získává odborná specializace v úsecích práce, které jsou uvedeny v příloze, popřípadě v dalších úsecích, které stanoví ministerstvo zdravotnictví podle potřeb rozvoje zdravotnických služeb.

(2) Výběr účastníků pomaturitního studia provádějí ředitelé ústavů národního zdraví a ředitelé ústředně řízených zařízení; určí zároveň pracovníka, který odpovídá za soustavné vedení účastníků tohoto studia.

(3) Pomaturitní studium trvá zpravidla tři roky a ukončuje se závěrečnou zkouškou před komisí, kterou zřizuje Ústav v dohodě s ministerstvem zdravotnictví. O závěrečné zkoušce se vydává osvědčení. Zkoušku lze opakovat nejdříve za půl roku a nejvýše dvakrát.

(4) Obsahovou náplň, zásady organizace a způsob provádění pomaturitního studia stanoví ministerstvo zdravotnictví.

(1) Další vzdělávání nižších zdravotnických pracovníků a pomocných zdravotnických pracovníků je založeno především na plynulém zdokonalování jejich znalostí a dovedností při práci pod vedením středních zdravotnických pracovníků, lékařů nebo farmaceutů.

(2) Podle potřeb zdravotnických služeb se mohou nižší zdravotničtí pracovníci a pomocní zdravotničtí pracovníci zúčastňovat dalšího vzdělávání obdobně jako střední zdravotničtí pracovníci.

(1) Vedoucí pracovníci jsou povinni pečovat o to, aby jiní odborní pracovníci ve zdravotnictví, kromě zvyšování svých vlastních odborných znalostí a dovedností, získávali i potřebné znalosti zdravotnické.

(2) Podle potřeby se tito pracovníci účastní též seminářů a jiných akcí ke zvyšování kvalifikace obdobně jako zdravotničtí pracovníci.