(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.

(2) Při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 odst. 2. Při usmrcení způsobeném úmyslně může (rozhodčí komise nebo) soud přiznat náhradu i vyšší částkou, jestliže by její nepřiznání odporovalo pravidlům socialistického soužití.

(3) Náhrada nákladů náleží, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.