(2) Za zemi původu se pokládá ta unijní země, kde přihlašovatel má skutečný (opravdový) průmyslový nebo obchodní závod, a nemá-li takový závod v Unii, ta unijní země, kde má své bydliště; nemá-li bydliště v Unii, tedy země jeho státní příslušnosti v případě, že je příslušníkem unijní země.

(2) V ostatních unijních zemích nemohou být odmítnuty tovární nebo obchodní známky jen z toho důvodu, že se liší od známek chráněných v zemi původu toliko v prvcích, které nezhoršují jejich rozlišovací způsobilost a nedotýkají se totožnosti známek pokud se týče tvaru, v jakém byly přihlášeny v řečené zemi původu.

A. — (1) Každá tovární a obchodní známka řádně zapsaná v zemi původu bude tak, jak jest, připuštěna k přihlášení a chráněna v ostatních unijních zemích s výhradami uvedenými v tomto článku. Tyto země mohou před provedením konečného zápisu požadovat, aby bylo předloženo osvědčení o zápisu v zemi původu vydané příslušným úřadem. Pro toto osvědčení nebude požadováno žádné ověření.

B. — Tovární a obchodní známky, o kterých jedná tento článek, mohou být odmítnuty k zápisu nebo zrušeny jen v těchto případech:

C. — (1) Při posuzování, lze-li známku chránit, nutno přihlédnout ke všem skutkovým okolnostem, zvláště k době užívání známky.

D. — Nikdo se nemůže dovolávat výhod tohoto článku, jestliže známka, o jejíž ochranu žádá, není zapsána v zemi původu.

E. — V žádném případě však nevzejde obnovením zápisu známky v zemi původu povinnost obnovit zápis v ostatních unijních zemích, v nichž byla známka zapsána.

F. — Výhoda priority se zachovává přihláškám známek učiněným ve lhůtě podle článku 4 i tehdy, když se zápis v zemi původu stal teprve po uplynutí této lhůty.

1. jestliže mohou porušit práva, jichž nabyly třetí osoby v zemi, kde je žádáno o ochranu;

2. jestliže nemají rozlišovací způsobilost nebo jsou-li složeny výhradně ze značek nebo údajů, které mohou v obchodě sloužit k označování druhu, jakosti, množství, určení, ceny, místa původu výrobků nebo doby výroby, nebo se staly obvyklými v obecné mluvě nebo v loajálních a stálých obchodních zvyklostech země, kde je požadována ochrana;

3. jestliže odporují dobrým mravům nebo veřejnému pořádku, a zejména mohou-li klamat veřejnost. Rozumí se, že známka nemůže být pokládána za odporující veřejnému pořádku pouze z toho důvodu, že se neshoduje s některým ustanovením známkového práva, vyjímaje případ, kdy se toto ustanovení samo týká veřejného pořádku.