1. V zemích, jejichž zákony je k tomu zmocňují, mohou úřady, kterým Mezinárodní úřad oznámí zápis některé známky nebo žádost o rozšíření ochrany uplatněné ve smyslu čl. 3 ter, prohlásit, že této známce nemůže být na jejich území poskytnuta ochrana. Takové odmítnutí bude však možno učinit jen za těch podmínek, které by podle Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví platily pro známku přihlášenou k národnímu zápisu.

2. Úřady, které budou chtít použít tohoto oprávnění, musí svá odmítnutí s uvedením všech důvodů oznámit Mezinárodnímu úřadu, a to ve lhůtě stanovené jejich národním zákonem, nejpozději však před uplynutím jednoho roku, počítáno od mezinárodního zápisu známky nebo žádosti o rozšíření ochrany předložené ve smyslu čl. 3 ter.

3. Mezinárodní úřad zašle neprodleně úřadu země původu a majiteli známky nebo jeho zástupci, byl-li Mezinárodnímu úřadu oznámen řečeným úřadem, jedno vyhotovení odmítavého prohlášení, které mu bylo takto oznámeno. Účastník bude mít tytéž odvolací prostředky, jako kdyby byl známku přihlásil sám přímo v zemi, ve které se ochrana odmítá.

4. Důvody odmítnutí známky musí Mezinárodní úřad oznámit účastníkům, kteří o to požádají.

5. Úřady, které ve shora uvedené lhůtě nejdéle 1 roku neoznámí Mezinárodnímu úřadu žádné zatímní nebo konečné rozhodnutí o odmítnutí zápisu nebo o rozšíření ochrany, pozbudou v záležitosti dotyčné známky oprávnění obsaženého v odstavci 1 tohoto článku.

6. Příslušné úřady nemohou rozhodnout o zrušení mezinárodní známky, aniž majiteli známky poskytnou možnost, aby svá práva včas uplatnil. Zrušení známky se oznamuje Mezinárodnímu úřadu.