4. Osoba jednající v jednom smluvním státě za podnik druhého smluvního státu – jiná než zástupce mající nezávislé postavení, o němž pojednává odstavec 5 – se považuje za stálou provozovnu v prvním státě, jestliže je v tomto státě vybavena plnou mocí, kterou tam obvykle využívá a která jí dovoluje uzavírat smlouvy jménem podniku, pokud činnost této osoby není omezena na nákupy zboží pro podnik.