(4) Osoba jednající v jednom smluvním státě za podnik druhého smluvního státu – jiná než nezávislý zástupce ve smyslu odstavce 5 – se považuje za stálou provozovnu v prvně jmenovaném státě, jestliže je vybavena plnou mocí, která jí dovoluje uzavírat smlouvy jménem podniku a kterou v tomto státě obvykle využívá, pokud její činnost není omezena na nákupy zboží pro podnik.