NÁHRADY PŘI PRACOVNÍCH CESTÁCH

(1) Pracovní cestu koná pracovník jen na základě předchozího rozhodnutí organizace, která přitom určí její východisko, místo ukončení, dobu trvání a způsob dopravy, popřípadě další její podmínky. Organizace může v dohodě s příslušnými odborovými orgány písemně stanovit, v kterých zcela výjimečných případech není třeba k pracovní cestě předchozího souhlasu organizace.

(2) Pro určení počátku a konce pracovní cesty konané veřejným hromadným dopravním prostředkem je rozhodná doba odjezdu (popřípadě obsazení místa) a doba příjezdu stanovená jízdním (přepravním) řádem veřejného hromadného dopravního prostředku (s výjimkou místního dopravního prostředku), kterého pracovník použije pro překonání vzdálenosti mezi obcí, jež byla určena jako východisko cesty, a obcí přechodného pracoviště a mezi obcí přechodného pracoviště a místem ukončení cesty. Při použití letadla je rozhodná jízdním řádem stanovená, popřípadě skutečná doba odjezdu autobusu z výchozího místa dopravy cestujících na letiště a skutečná doba jeho příjezdu k tomuto výchozímu místu.

(3) V odůvodněných případech určí organizace počátek a konec pracovní cesty odchylně s přihlédnutím k podmínkám dopravy, zejména započítá dobu strávenou cestou k určenému dopravnímu prostředku a zpět, pokud je alespoň o 30 minut delší, než je pracovníkova cesta z bydliště na pravidelné pracoviště, a přihlédne ke zpoždění veřejného dopravního prostředku při zpáteční cestě. Organizace však nesmí připočítávat paušálně určitou dobu před odjezdem veřejného hromadného dopravního prostředku nebo po jeho příjezdu.

(4) Při použití jiného než veřejného hromadného dopravního prostředku je pro určení počátku a konce pracovní cesty rozhodná stanovená doba jeho odjezdu z východiska cesty a skutečná doba jeho příjezdu do místa ukončení cesty. V ostatních případech je rozhodná doba skutečně strávená na pracovní cestě.

(5) Pokud má pracovník na základě dohody o provedení práce provést pracovní úkol v místě mimo obec pobytu, může s ním organizace v dohodě sjednat, že mu poskytne náhrady jako při pracovní cestě. V dohodě o pracovní činnosti může organizace sjednat poskytování náhrad jako při pracovních cestách, jestliže pracovníkovi určí pravidelné pracoviště.

(1) Při pracovní cestě, na kterou je pracovník vyslán organizací k plnění pracovních úkolů na přechodné pracoviště mimo obec pravidelného pracoviště a mimo obec pobytu, poskytne organizace pracovníkovi

(2) Při pracovní cestě, na kterou je pracovník vyslán organizací k plnění pracovních úkolů na přechodné pracoviště v obci pravidelného pracoviště nebo v obci pobytu, nebo při cestě z pravidelného pracoviště na jiné pravidelné pracoviště v téže obci poskytne organizace pracovníkovi jen

(3) Jestliže je pracovník, jehož obec pravidelného pracoviště není shodná s obcí pobytu, vyslán na pracovní cestu z obce pravidelného pracoviště do obce pobytu nebo je-li mimořádně povolán z obce pobytu do obce pravidelného pracoviště, přičemž mu vzniknou vyšší výdaje, poskytne mu organizace vedle náhrad uvedených v odstavci 2

(1) Pracovníku náleží náhrada jízdních výdajů za cestu mezi obcí východiska cesty, obcí (obcemi) přechodného pracoviště a obcí místa ukončení cesty. Nemohl-li si pracovník opatřit ubytování v obci přechodného pracoviště, hradí mu organizace i prokázané jízdní výdaje za cestu do místa ubytování a zpět. Jízdními výdaji jsou výdaje za jízdenku (jízdné), letenku, místenku, za použití lůžkového nebo lehátkového vozu a za použití nájemného auta. Při jízdě vlakem do vzdálenosti přes 200 km jedním směrem hradí se jízdné za první vozovou třídu; jinak se hradí jízdné jen za druhou vozovou třídu.

(2) Organizace poskytne náhradu podle odstavce 1, jestliže pracovník jízdní výdaje prokáže (jízdenkou, letenkou, místenkou apod.). Pracovník je povinen využít možnosti slev jízdného, je-li to účelné, s výjimkou jízdních výhod, které mu náležejí jako rodinnému příslušníku pracovníka odvětví dopravy.

(3) Při ztrátě dokladu o jízdních výdajích lze výjimečně prokázat tyto výdaje písemným prohlášením pracovníka vyslaného na pracovní cestu, které potvrdí pracovník, který dal příkaz k vykonání pracovní cesty, a popřípadě spoluúčastník cesty.

(4) Použije-li pracovník při pracovní cestě z vážných důvodů jiného veřejného hromadného dopravního prostředku, než který mu organizace určila (§ 3 odst. 1), poskytne mu náhradu prokázaných jízdních výdajů s výjimkou výdajů za letenku; jinak mu poskytne náhradu ve výši jízdného za určený veřejný hromadný dopravní prostředek za předpokladu, že prokáže výdaje za použitý dopravní prostředek.

(5) Podmínky používání vlastních silničních motorových vozidel a jiných vlastních dopravních prostředků a služebních vozidel svěřených pracovníkům do osobní péče při pracovních cestách a náhrady za ně stanoví zvláštní předpisy.³)

(6) Organizace hradí pracovníku též jízdní výdaje za dopravu v obci východiska a místa ukončení cesty a v obci přechodného pracoviště (ubytování). Výdaje za použití jiných než místních hromadných dopravních prostředků je pracovník povinen prokázat.

(1) Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby vyplývající ze stanoveného rozvrhu pracovních směn pracovníka (dále jen „pracovní doba“), považuje se za dobu zameškanou pro překážky v práci na straně organizace. Za tuto dobu náleží pracovníku odměňovanému podle mzdových předpisů hodinovým mzdovým tarifem náhrada mzdy ve výši průměrného hodinového výdělku bez mzdy za práci přesčas; pracovníku odměňovanému měsíční mzdou náhrada mzdy ve výši poměrné části jeho základní měsíční mzdy.

(2) Za čas strávený na pracovní cestě překonáním vzdálenosti mezi obcí východiska cesty, obcí (obcemi) přechodného pracoviště (ubytování) a obcí místa ukončení cesty mimo pracovní dobu náleží pracovníku náhrada za ztrátu času, která činí za každou celou hodinu
Zlomky hodin se nesčítají. Spadá-li doba celé hodiny cesty do dob, pro které jsou stanoveny rozdílné sazby náhrady, poskytne se sazba vyšší.

(3) Náhrada podle odstavce 2 nenáleží, jestliže pracovníku přísluší za tuto dobu mzda za výkon práce; toto ustanovení se nevztahuje na pracovníky, kterým organizace poskytuje podle zvláštního předpisu odměny za řízení vozidla v souvislosti s výkonem povolání.⁴)

(4) S pracovníkem činným na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr⁵) lze v této dohodě sjednat poskytování náhrady odměny (odstavec 1) a náhrady za ztrátu času (odstavec 2), jestliže organizace s pracovníkem sjedná v dohodě rozvržení doby výkonu práce (začátek a konec).

(1) Za každý celý kalendářní den pracovní cesty náleží pracovníku stravné ve výši 57 Kčs.

(2) Při pracovní cestě, která netrvá celý kalendářní den, náleží pracovníku stravné ve výši
23 Kčs, trvá-li pracovní cesta 6 až 12 hodin,
36 Kčs, trvá-li pracovní cesta více než 12 hodin.

(3) Za den, kdy byla nastoupena pracovní cesta, která spadá do dvou nebo více kalendářních dnů, a za den, kdy byla ukončena, náleží pracovníku stravné podle odstavce 2. Bylo-li nutno takovou pracovní cestu nastoupit před 6. hodinou nebo ji ukončit po 20. hodině, náleží pracovníku za den nástupu nebo ukončení cesty stravné podle odstavce 1.

(4) Při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, upustí se od odděleného počítání stravného za jednotlivé dny, jestliže je to pro pracovníka výhodnější. Při několika pracovních cestách konaných v jednom kalendářním dnu se poskytuje stravné za každou cestu samostatně.

(5) Stravné nenáleží, zajistí-li organizace pracovníku na pracovní cestě bezplatné stravování. Náklad na stravu, kterou organizace pracovníku bezplatně zajistí, nesmí přesáhnout částku stravného. Zajistí-li organizace jen část celodenního stravování, je povinna stravné krátit při třech denních jídlech za snídani o 13 Kčs, za oběd o 23 Kčs a za večeři o 21 Kčs; při jiném počtu jídel se stravné krátí přiměřeně. Zabezpečí-li organizace bezplatné stravování ve stravovacím zařízení, které není veřejným stravovacím zařízením, nesmí hodnota potravin spotřebovaných na přípravu jídel a nápojů překročit 65 % částek uvedených v předchozích větách; v odůvodněných případech může výjimku povolit orgán nadřízený organizaci. Jestliže bezplatné stravování zajistí jiná organizace, nesmí organizace za vyslaného pracovníka hradit (v účastnickém poplatku) jiné organizaci za poskytnutou stravu více, než činí částky stravného podle předchozích ustanovení.

(6) Příslušný ústřední orgán může pro důležité akce mezinárodního významu (např. vědecká sympozia, semináře apod.) spojené s účastí značného počtu (podílu) zahraničních představitelů výjimečně povolit, aby při společném stravování účastníků bylo zajištěno bezplatné stravování ve vyšší částce, než se stanoví v předchozích ustanoveních, nejvýše však 93 Kčs na osobu při celodenním stravování.

(7) Předchozími ustanoveními nejsou dotčeny předpisy pro hospodaření s prostředky pro pohoštění a dary.

(1) Za každou noc, kterou pracovník stráví na pracovní cestě, náleží mu nocležné ve výši 20 Kčs, jestliže mu organizace nezajistí bezplatné ubytování nebo jestliže pracovník nepoužije lůžkového nebo lehátkového vozu.

(2) Pracovníkům vykonávajícím montážní práce na staveništích a pracovníkům na pracovištích obdobného charakteru, která určí organizace v dohodě s odborovým orgánem, zajistí organizace zásadně bezplatné ubytování zpravidla v závodních zařízeních; v tomto případě nocležné pracovníkům nenáleží. Náklady organizace na bezplatné ubytování pracovníka mohou činit nejvýše 20 Kčs denně; výjimku může v odůvodněných případech povolit příslušný ústřední orgán.

(3) Nezajistí-li organizace bezplatné ubytování podle odstavce 2 nebo odmítne-li jej pracovník použít z vážných důvodů, poskytne mu organizace nocležné ve výši 12 Kčs za každou noc. Vážným důvodem pro odmítnutí bezplatného ubytování je zejména skutečnost, že ubytovna neodpovídá předpisům o hygienických požadavcích na zřizování a provoz hromadných ubytoven,⁶) popřípadě jiným normám.

(4) Jestliže je výdaj za ubytování vyšší než stanovené nocležné, hradí se pracovníku v prokázané výši namísto nocležného. Ubytovací zařízení nesmí vázat ubytování tuzemských hostů při pracovních cestách na povinný odběr snídaně a zahrnovat její cenu do ceny za ubytování. Pokud pracovník přijme v ubytovacím zařízení snídani, uhradí mu organizace jen výdaj za ubytování bez ceny snídaně.

(5) Jestliže pracovník cestuje v noci a nepoužije lůžkového nebo lehátkového vozu, náleží mu vedle náhrady za ztrátu času nocležné nebo náhrada výdaje za ubytování, pouze je-li nucen se téže noci ubytovat pro časný příjezd nebo pozdní odjezd.

a) náhradu jízdních výdajů,

b) náhrady za čas strávený na cestě,

c) stravné,

d) nocležné,

e) náhrady nutných vedlejších výdajů.

a) náhradu jízdních výdajů,

b) náhradu mzdy za čas strávený na cestě v pracovní době,

c) náhrady nutných vedlejších výdajů.

a) náhradu za ztrátu času,

b) stravné za dobu překonání vzdálenosti mezi uvedenými obcemi, trvá-li tato doba alespoň 6 hodin.

a) v době od 6. do 22. hodiny v pracovních dnech 2 Kčs a ve dnech pracovního klidu 3 Kčs,

b) v noci, tj. v době od 22. hodiny do 6. hodiny, 3 Kčs, jestliže pracovník nepoužije lůžkového nebo lehátkového vozu.