Opatření při vzniku přenosných nemocí
Protiepidemická opatření v ohnisku nákazy, lékařská vyšetření a léčení nemocných
Hlášení a evidence přenosných nemocí

(1) Osoba, která onemocněla přenosnou nemocí, osoba, která jeví příznaky onemocnění takovou nemocí (dále jen „podezřelý z onemocnění“) a osoba, která vešla přímo nebo nepřímo ve styk se zdrojem přenosné nemoci, u níž se však neprojevují příznaky onemocnění (dále jen „podezřelý z nákazy“), je povinna podrobit se ve stanovených termínech opatřením, která nařídí ošetřující lékař, popřípadě orgán hygienické služby, zejména lékařskému vyšetření, potřebným zkouškám a léčení, jakož i izolaci nebo karanténním opatřením.

(2) K osobě, která onemocněla přenosnou nemocí nebo která je podezřelá z onemocnění, musí být podle jejího zdravotního stavu neprodleně přivolán lékař anebo jí musí být jinak opatřena lékařská pomoc. Tím je povinen ten, kdo se o takové skutečnosti dověděl, zejména

a) člen domácnosti nebo spolubydlící nemocného, popřípadě jiná osoba, která ošetřuje nemocného,

c) správce nebo vlastník domu, popřípadě zástupce domovní komise (domovní důvěrník).

b) ředitel školy, jiného školského zařízení nebo vedoucí skupiny osob společně ubytovaných nebo cestujících při onemocnění osoby svěřené jeho péči nebo zdržující se v kolektivu; stejnou povinnost má osoba odpovědná za vedení závodu nebo zařízení pro hromadné ubytování při onemocnění osoby tam pracující nebo tam ubytované, anebo

(1) U osob nemocných nemocí přenosnou z člověka na člověka a u osob podezřelých z takového onemocnění nařídí z důvodů epidemiologických ošetřující lékař, popřípadě orgán hygienické služby jejich okamžitou izolaci. Orgán hygienické služby může od izolace upustit, jestliže nehrozí nebezpečí dalšího šíření nákazy.

(2) Izolace se provádí zpravidla na infekčních odděleních nemocnic s poliklinikou, ale i na expektačních pokojích neinfekčních oddělení nemocnic, léčebných ústavů, ústavů sociální péče a jiných zařízení jako jsou ozdravovny, zařízení zotavovací apod., která jsou povinna tyto expektační pokoje pro potřebu izolace osob zřizovat (ústavní izolace). Izolace se provádí také v domácnosti nemocného nebo podezřelého z onemocnění (domácí izolace). Způsob izolace určí ošetřující lékař, popřípadě orgán hygienické služby, není-li dále stanoveno jinak.

(3) Izolace osob nemocných přenosnou nemocí uvedenou v příloze č. 2 a osob podezřelých z takového onemocnění se provádí ve zdravotnickém zařízení, zpravidla na infekčním oddělení nemocnice s poliklinikou.

(4) Izolace osob, které vylučují choroboplodné zárodky (§ 17), u nichž ošetřující lékař, popřípadě orgán hygienické služby nařídí z epidemiologických důvodů izolaci a které se v domácnosti nebo na pracovišti stýkají s osobami vykonávajícími činnosti epidemiologicky závažné (§ 11) nebo s dětmi navštěvujícími školy nebo školská zařízení, se provádí na infekčním oddělení nemocnice s poliklinikou.

(5) Izolace na infekčním oddělení nemocnice s poliklinikou se neprovede v případě, že osoba nemocná přenosnou nemocí nebo osoba podezřelá z takového onemocnění trpí zároveň jiným onemocněním, které vyžaduje pro svoji vážnost péči na jiném oddělení nemocnice s poliklinikou příslušném podle druhu onemocnění a rovněž v případě, jde-li o přenosnou nemoc, pro jejíž léčení jsou lepší předpoklady na jiném oddělení. V těchto případech stanoví příslušný orgán hygienické služby pro izolaci zvláštní podmínky; obdobně se postupuje v případě, kdy je třeba hospitalizace u nemoci, která není přenosná z člověka na člověka.

(6) Izolace nemocných tuberkulózou, kteří vylučují původce nákazy, se provádí zpravidla na vyčleněných úsecích oddělení tuberkulózy a respiračních nemocí nemocnic s poliklinikou a léčeben pro tyto nemoci.

(7) Izolace nemocných pohlavními nemocemi, kteří vylučují původce nákazy, se provádí zpravidla na vyčleněných úsecích kožních nebo venerologických oddělení nemocnic s poliklinikou.

(1) Po dobu domácí izolace je nemocný (podezřelý z onemocnění) pod soustavným dohledem lékaře a je povinen umožnit přístup do své domácnosti lékaři i jím pověřenému zdravotnickému pracovníkovi.

(2) Nejsou-li dodržovány zásady domácí izolace, může ošetřující lékař, popřípadě orgán hygienické služby dodatečně nařídit izolaci ústavní.

(1) Po dobu domácí izolace, po odvozu pacienta do ústavní izolace a po dobu trvání ohniska nákazy musí se provádět ohnisková dezinfekce podle pokynu ošetřujícího lékaře prostředky, které tento lékař předepíše, nebo podle pokynů pracovníků hygienické služby prostředky, které tito pracovníci v ohnisku nákazy předají. Ohniskovou dezinfekci v domácnosti vykonávají rodinní příslušníci nemocného nebo podezřelého z onemocnění, kteří byli řádně poučeni o způsobu ochrany proti přenosným nemocem a o výkonu dezinfekce, ve výjimečných případech pracovníci hygienické služby. Ohniskovou dezinfekci v kolektivních zařízeních provádějí určení pracovníci těchto zařízení, kteří byli řádně poučeni o ochraně proti přenosným nemocem a o výkonu dezinfekce.

(2) Ohniskovou dezinfekci ve zdravotnických zařízeních provádějí tato zařízení vlastními pracovníky a prostředky.

(3) Ohniskovou dezinfekci, popřípadě dezinsekci je nutno provést v sanitním voze, ve kterém byl přepravován nemocný přenosnou nemocí nebo podezřelý z onemocnění, ihned po převozu.

(1) V zájmu účinných opatření proti šíření přenosných nemocí z člověka na člověka může orgán hygienické služby

c) podrobit osoby podezřelé z nákazy po určitou dobu karanténním opatřením.

b) zakázat nebo omezit po dobu nutnou k provádění dezinfekce, dezinsekce nebo deratizace provoz v určitých místnostech, budovách a zařízeních nebo přepravu určitými dopravními prostředky,

a) nařídit ochranné očkování osob v ohnisku nákazy, podání imunoglobulinu nebo jiných imunobiologických preparátů nebo chemoprofylaktik osobám podezřelým z nákazy,

(2) Karanténními opatřeními jsou karanténa, zvýšený zdravotnický dozor nebo lékařský dohled. Karanténní opatření nařizuje také ošetřující lékař, který se přitom řídí pokyny orgánu hygienické služby; dobu trvání karanténních opatření určuje vždy orgán hygienické služby.

(3) Karanténa spočívá v tom, že osoby podezřelé z nákazy se oddělí od ostatních a jsou lékařem vyšetřovány a pozorovány. Provádí se v bytech, v ústavech, v zařízeních a na všech jiných místech, kde je toho třeba v zájmu ochrany proti přenosným nemocem, popřípadě v zařízeních k tomu účelu zvlášť zřízených nebo určených plánem opatření pro případ výskytu moru, cholery a žluté zimnice.⁹)

(4) Jsou-li pro to důvody, podrobí se osoby podezřelé z nákazy jen zvýšenému zdravotnickému dozoru, který spočívá v zákazu určitých činností, při nichž by se mohla šířit přenosná nemoc, popřípadě v úpravě pracovních podmínek na jejich pracovišti; tyto osoby jsou zároveň pod lékařským dohledem.

(5) Podle okolností podrobí se osoby podezřelé z nákazy pouze lékařskému dohledu, který spočívá v tom, že jsou na všech místech svého pobytu lékařem vyšetřovány a pozorovány; za tím účelem jsou povinny hlásit se ve stanovených termínech u určených obvodních lékařů, u lékaře školní zdravotní služby nebo u dorostového lékaře, popřípadě u tělovýchovného lékaře a podrobit se opatřením podle § 26 odst. 1.

(1) Cestující z ciziny, kteří jeví příznaky onemocnění přenosnou nemocí, jsou povinni podrobit se na vyzvání lékaře lékařským prohlídkám a izolaci, a je-li třeba, též nutnému odběru materiálu pro laboratorní vyšetření.

(2) Karanténní opatření se mohou nařídit u cestujících, kteří přicházejí z místa (oblasti, dopravního prostředku), kde se vyskytl mor, cholera a žlutá zimnice, a nemohou se prokázat zdravotnické službě v pohraničních přechodech, popřípadě jiným pohraničním orgánům k tomu pověřeným platným mezinárodním osvědčením o očkování proti této nemoci. Takové osoby musí být vyzvány, aby se daly očkovat. Po očkování jsou podrobeny po inkubační dobu karanténním opatřením. Odmítnou-li očkování, může jim být podle epidemiologické situace zakázán vjezd nebo průjezd, anebo jim mohou být nařízena na dobu inkubace karanténní opatření.

(3) Při výskytu moru, cholery a žluté zimnice mezi cestujícími může podrobit orgán hygienické služby karanténním opatřením také všechny osoby, které s nemocným přišly do styku.

a) nařídit dezinfekci a asanaci vod, půdy a jiných míst a předmětů podezřelých z kontaminace původci nákaz, omezit, popřípadě zakázat užívání studní, pramenů, povrchových vod a jiných vodních zdrojů podezřelých z kontaminace původci nákaz a oznámit to příslušnému vodohospodářskému orgánu,¹⁰)

b) zakázat nebo omezit výrobu, prodej a podávání některých druhů poživatin a předmětů běžného užívání a odebrat potřebné vzorky na vyšetření.

(1) Lékař, který zjistil onemocnění, podezření z onemocnění přenosnou nemocí, popřípadě úmrtí na tuto nemoc, nosičství břišního tyfu, paratyfu a ostatních salmonelóz, bacilární úplavice nebo toxických kmenů původce záškrtu, je povinen to hlásit orgánu hygienické služby a příslušnému územnímu nebo závodnímu obvodnímu lékaři a tyto skutečnosti vést v evidenci. Hlášení se provádí na předepsaném tiskopise.^10a) Přenosné nemoci uvedené v příloze č. 3, nejde-li o nemocniční nákazy, se hlásí až při jejich hromadném výskytu, zpravidla telefonicky.

(2) Jiný zdravotnický pracovník, který se dozví o skutečnosti uvedené v odstavci 1, je povinen to oznámit nadřízenému lékaři.

(1) Veterinární lékař je povinen hlásit orgánu hygienické služby každé onemocnění nebo podezření z onemocnění zvířete nemocí přenosnou na člověka, na niž se vztahuje povinnost hlášení a úhyn zvířete na takové onemocnění prostřednictvím příslušného orgánu veterinární péče.

(2) Okresní hygienik neprodleně uvědomí příslušný orgán veterinární péče a krajského hygienika o každém onemocnění nebo podezření z onemocnění člověka vzteklinou, snětí slezinnou a vozhřivkou, popřípadě jinou nemocí přenosnou ze zvířete na člověka, kterou určí hlavní hygienik v dohodě s ministerstvem zemědělství a výživy České socialistické republiky.

(1) Federální ministerstvo zahraničních věcí hlásí hlavnímu hygienikovi výskyt onemocnění československého občana v zahraničí morem, cholerou a žlutou zimnicí nebo jinou závažnou přenosnou nemocí.

(2) Výskyt onemocnění nemocí podléhající mezinárodnímu zdravotnickému řádu v České socialistické republice hlásí ministerstvo zdravotnictví telegraficky Světové zdravotnické organizaci.

(2) Epidemiologická vyšetřování se provádějí ve všech místech, kde je možno v souvislosti s onemocněním zjistit okolnosti důležité pro zjištění ohniska nákazy a pro posouzení příčin a cest šíření nemocí a kde je třeba provést potřebná epidemiologická opatření.

(1) Pracovníci zdravotnických zařízení provádějí potřebná vyšetřování v souvislosti s výskytem přenosných nemocí (dále jen „epidemiologická vyšetřování“) v úzké spolupráci s národními výbory, vedením podniků, závodů a organizací, s orgány Revolučního odborového hnutí, s Československým červeným křížem a jinými společenskými organizacemi, a jde-li o nemoc přenosnou ze zvířete na člověka, vždy též s odborně způsobilými pracovníky veterinárních zařízení.