1. Pásmo vysokých frekvencí (vf)
Vysokými frekvencemi se v této vyhlášce rozumí frekvence od 60 kHz do 300 MHz, tj. vlnová délka ve vzduchu 5 km až 1 m. V tomto rozsahu frekvencí se úroveň pole vyjadřuje intenzitou elektrické složky pole [E] ve voltech na metr [V/m], případně v rozsahu od 60 kHz do 3 MHz intenzitou magnetické složky pole [H] v ampérech na metr [A/m]. Ozáření se vyjadřuje součinem E² ve [V/m]², resp. H² v [A/m]² a času t v hodinách [h] a označuje se W_E, resp. W_H

1.1. Měřící zařízení
Pro měření E i H se používá měřič blízkého pole NFM 1 s příslušnými anténami, popřípadě jiný rovnocenný přístroj schválený hlavním hygienikem ČR. Testování měřiče se provádí jednou za 3 roky. Ozáření W_E, i W_H se stanoví výpočtem nebo přímým měřením dozimetrem.

1.2. Obecné zásady měření intenzity pole
Při měření intenzity pole E nebo H se podle povahy pracoviště (území, objektu) určí místa, na kterých se provede měření, tj. místa, kde se zdržují osoby, jejichž ozáření se stanoví. Měří se především ve výškách 50, 85, 125 a 160 cm nad podlahou, resp. terénem (platí pro střed antény), přičemž pro hodnocení je rozhodující nejvyšší naměřená hodnota v oblasti hlavy nebo trupu s výjimkou případu, kdy v místě končetin je naměřená hodnota vyšší než vyhláškou stanovené E_mezní nebo H_mezní. Ve stanovených výškách se anténou pohybuje v horizontální rovině v rozsahu předpokládaných pohybů člověka na daném stanovišti a anténa se natáčí tak, aby byla spolehlivě zjištěna největší výchylka. Toto měření se opakuje v každé poloze nejméně třikrát a největší zjištěná výchylka se zaznamenává. Hodnota zjištěná ve výši hlavy se zaznamenává, i když není větší než hodnoty zjištěné v ostatních výškách. Hodnoty zjištěné v místech končetin se zaznamenávají pouze v případech, kdy jsou větší než mezní. Měří se za obvyklých podmínek (tj. na pracovišti především za přítomnosti obsluhy). Přítomnost jiných osob mimo osoby konající měření, popřípadě obsluhu, je nutno z bezprostředního okolí vyloučit. Osoba konající měření se nesmí nacházet mezi zdrojem záření a měřící anténou. Měří se za nejnepříznivějšího, případně pravděpodobně nejnepříznivějšího režimu, který může při běžném provozu nastat. Určení tohoto režimu je nutno projednat s příslušným orgánem hygienické služby. Pokud ho nelze předem stanovit měřením, měří se při každém pracovním režimu daného zařízení. V případě zjištění hodnoty intenzity pole přesahující možnosti měřiče se měří při definovaně sníženém výkonu příslušného zdroje a změřená hodnota se přepočítá na plný výkon s uvážením, že výkonu je úměrná hodnota E².
Doba expozice či pobytu se změří nebo zjistí podle účelu pobytu z pracovních výkazů, z údajů pracovních norem, technologických postupů, popřípadě popisu pracovní činnosti s přihlédnutím k vyjádření vedoucího pracovníka.
Protokol musí obsahovat:
- datum a místo měření;
- charakteristiku zařízení (název, typ, výkon, kmitočet, režim a dobu provozu, popřípadě druh vyzařujícího prvku a jeho další parametry) s vyznačením případného předchozího projednání výběru režimu s orgánem hygienické služby;
- jednoduchý náčrtek s označením míst měření, vzdáleností, výšek a zaznamenáním přítomnosti či nepřítomnosti obsluhy během měření;
- maximální hodnoty E, případně H a hodnoty ve výši hlavy; doba expozice, ozáření směnové, denní, průměrné (s uvážením případného ozáření pracovníka mimo pracovní dobu);
- použité měřící přístroje (s uvedením výrobního čísla a data posledního testování);
- závěry (s hodnocením a v případě pracoviště s návrhem na zařazení do příslušné kategorie podle části II přílohy).

1.3. Stanovení ozáření
Ozáření člověka v daném místě je charakterizováno součinem čtverce intenzity pole v tomto místě E² ve [V/m]² nebo H² v [A/m]² a doby t, po kterou na něho toto pole působí (v hodinách). Celkové ozáření člověka za 1 směnu, resp. den je dáno součtem ozáření v jednotlivých místech, kde se zdržoval. V případě pracovníka se bere v úvahu také případné ozáření mimo pracovní dobu. Součet se stanoví samostatně pro E a případně též H a v případě E se ještě odliší součty pro jednotlivá frekvenční pásma. (Pokud toto odlišení není proveditelné, musí se v dalším vycházet z hodnocení v tom pásmu, pro něž jsou stanoveny přísnější hygienické požadavky.) Takto se stanoví směnové, resp. denní ozáření v každém pracovním, resp. kalendářním dnu. Průměrné směnové, resp. denní ozáření se stanoví sečtením směnových, resp. denních hodnot (u pracovníků za celý cyklus, tj. většinou za 5 pracovních dnů, u obyvatelstva za kalendářní týden, tj. za 7 dní) a dělením počtem pracovních dnů, resp. směn (tj. většinou 5) u pracovníků, popřípadě počtem kalendářních dnů (tj. 7) u obyvatelstva. U pracovníků se v případě ozařování i mimo pracovní dobu (směnu) ke směnovému ozáření přičítá též ozáření ve zbývající části dne a až z tohoto součtu v jednotlivých dnech pracovního cyklu se stanoví průměrné směnové ozáření. Pro vlastní hodnocení se však v takovém případě použije teprve součet takto zjištěného průměrného směnového ozáření a průměrného denního ozáření za období nepracovních dnů.
Při hodnocení se kontroluje, je-li při uvažování průměrných směnových, resp. denních hodnot ozáření splněna podmínka
$\frac{W}{W_{P_{resp.0}}}={\frac{W_E}{W_{E_{max}}}}_{\mathrm{0,06}-3}+{\frac{W_E}{W_{E_{max}}}}_{>3-30}+{\frac{W_E}{W_{E_{max}}}}_{>30-300}+{\frac{W_H}{W_{H_{max}}}}_{\mathrm{0,06}-3}\le 1$
kde hodnoty označené indexem max jsou stanovené nejvýše přípustné hodnoty ozáření pro pracovníky (W_EP resp. W_HP) nebo obyvatelstvo (W_EO, resp. W_HO). Současně se porovnává velikost nejvyšších zjištěných hodnot E, resp. H se stanovenými mezními hodnotami E_mezní, resp. H_mezní pro pracovníky nebo obyvatelstvo. Závěry s hodnocením se zapíší do protokolu. Nejvyšší přípustné hodnoty a mezní úrovně pole pro pracovníka a obyvatelstvo - viz též tabulka č. 1 a 2.