2. Avšak každý členský stát může stanovit ve svém vnitrostátním zákonodárství výjimky, které bude považovat za nutné, pokud jde:

a) o pracovníky, jejichž odměna přesahuje určenou částku a kde vnitrostátní zákonodárství nestanoví tuto obecnou výjimku, pokud jde o pracovníky provozující zaměstnání považovaná obvykle za svobodná povolání;

b) o pracovníky, kteří nepobírají odměnu v hotovosti;

c) o mladé pracovníky mladší určeného věku a o pracovníky, kteří jsou příliš staří pro pojištění, když poprvé vstupují do zaměstnání;

d) o domácké pracovníky, jejichž pracovní poměry se nepodobají obvyklým pracovním poměrům pracovníků za mzdu;

e) o členy rodiny zaměstnavatele;

f) o pracovníky v takových zaměstnáních, která, ježto nutně trvají krátkou dobu, neumožňují splnit podmínky pro přiznání dávek, jakož i o osoby zaměstnané jen příležitostně nebo pomocně;

g) o pracovníky invalidní a o pracovníky pobírající invalidní nebo starobní důchod;

h) o veřejné úředníky na odpočinku zaměstnané za odměnu a o osoby požívající soukromého důchodu, jestliže se odpočivné nebo soukromý důchod alespoň rovná invalidnímu důchodu stanovenému vnitrostátním zákonodárstvím;

i) o pracovníky, kteří během svých studií dávají hodiny nebo pracují za odměnu, připravujíce se na zaměstnání odpovídající takovým studiím.