(2) Avšak každý členský stát může stanovit ve svém vnitrostátním zákonodárství výjimky, které bude považovat za nutné, pokud jde:

a) o pracovníky, jejichž odměna přesahuje určenou částku, a kde vnitrostátní zákonodárství nestanoví tuto obecnou výjimku, pokud jde o nerukodělné pracovníky provozující zaměstnání, považovaná obvykle za svobodná povolání,

b) o pracovníky, kteří nepobírají odměnu v hotovosti,

c) o mladé pracovníky mladší určeného věku a o pracovníky, kteří jsou příliš staří pro pojištění, když poprvé vstoupí do zaměstnání,

d) o domácké pracovníky, jejichž pracovní poměry se nepodobají obvyklým pracovním poměrům pracovníků za mzdu,

e) o členy rodiny zaměstnavatele,

f) o pracovníky v takových zaměstnáních, která, ježto nutně trvají krátkou dobu, neumožňují splnit podmínky pro přiznání dávek, jakož i o osoby zaměstnané jen příležitostně nebo pomocně,

g) o pracovníky invalidní a o pracovníky pobírající invalidní nebo starobní důchod,

h) o veřejné úředníky na odpočinku zaměstnané za odměnu, a o osoby pobírající soukromý důchod, jestliže se odpočivné nebo soukromý důchod rovná alespoň invalidnímu důchodu, stanovenému vnitrostátním zákonodárstvím,

i) o pracovníky, kteří během svých studií dávají hodiny nebo pracují za odměnu, připravujíce se na zaměstnání odpovídající takovým studiím.