ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ

Řízení ve věcech podle čl. 2 ústavního zákona

Řízení ve věcech kompetenčních sporů (čl. 4 ústavního zákona)

Výklad ústavních zákonů (čl. 5 ústavního zákona)

Řízení o ústavních stížnostech (čl. 6 ústavního zákona)

Řízení ve věcech politických stran a politických hnutí (čl. 7 ústavního zákona)

Řízení o přezkoumání ústavnosti postupu referenda před vyhlášením jeho výsledků (čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o referendu)

Vyslovení neúčinnosti zákonů a jiných právních předpisů z důvodu podle § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb.

(3) Jestliže přezkoumávané právní předpisy uvedené v čl. 2 ústavního zákona pozbudou platnosti před vyhlášením nálezu Ústavního soudu, řízení se zastaví.

(2) Návrh je nepřípustný, jestliže ústavní a jiné zákony Federálního shromáždění nebo mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, s nimiž podle návrhu nejsou přezkoumávané právní předpisy v souladu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti anebo dosud nebyly vyhlášeny v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění.

(1) Návrh je nepřípustný, jestliže právní předpis, který má být přezkoumáván, pozbyl před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti anebo dosud nebyl vyhlášen v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Má-li být přezkoumáno zákonné opatření předsednictva zákonodárného orgánu, nelze řízení zahájit, dokud takové opatření nebylo schváleno příslušným zákonodárným orgánem.

(1) Účastníkem řízení je též státní orgán, který přezkoumávaný právní předpis vydal.

(2) Podal-li návrh soud v souvislosti se svou rozhodovací činností, jsou vedlejšími účastníky řízení účastníci řízení před soudem, který návrh podal, a jde-li o trestní řízení, osoba, proti níž se trestní řízení vede, a prokurátor.

(3) Zánik platnosti právního předpisu, jeho části, popřípadě některých jeho ustanovení, které pozbyly účinnosti podle odstavce 1, nastává po uplynutí šesti měsíců od vyhlášení nálezu Ústavního soudu podle čl. 3 ústavního zákona, pokud v této lhůtě nenabyl účinnosti právní předpis, kterým se dotčený právní předpis, jeho část nebo některá jeho ustanovení mění nebo ruší.

(2) Orgán, který je povinen uvést dotčený právní předpis do souladu ve smyslu čl. 3 odst. 1 ústavního zákona, je vázán právním názorem, vysloveným v nálezu Ústavního soudu.

(1) Právní předpis, jeho části nebo některá jeho ustanovení pozbývají účinnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 ústavního zákona dnem vyhlášení nálezu Ústavního soudu podle čl. 3 odst. 3 ústavního zákona.

(1) Byl-li na základě právního předpisu, který pozbyl účinnosti ve smyslu čl. 3 ústavního zákona, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, nebyl však dosud vykonán, je pozbytí účinnosti takového právního předpisu důvodem obnovy řízení podle ustanovení trestního řádu.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy pozbyly účinnosti části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.

(2) Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který pozbyl účinnosti, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.

(4) Jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých dříve, než právní předpis pozbyl podle čl. 3 ústavního zákona účinnosti, zůstávají nedotčena.

(1) Při projednávání kompetenčního sporu Ústavní soud zjišťuje, který z orgánů uvedených v čl. 4 ústavního zákona je kompetentní vydat právní předpis nebo rozhodnutí ve věci v návrhu uvedené.

(3) Ústavní soud rozhoduje sám o své kompetenci. Činí-li tak na návrh, vydá o tom usnesení.

(2) Jde-li o kompetenční spor mezi orgány České a Slovenské Federativní Republiky, mezi orgány České a Slovenské Federativní Republiky a orgány jedné nebo obou republik anebo mezi orgány České republiky a orgány Slovenské republiky, Ústavní soud nálezem vysloví, že vydání právního předpisu nebo rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu je v působnosti České a Slovenské Federativní Republiky nebo České republiky anebo Slovenské republiky a že kompetentní vydat právní předpis nebo rozhodnutí je proto orgán této republiky. V ostatních věcech Ústavní soud ve svém nálezu kompetentní orgán výslovně označí.

(1) Jde-li o kompetenční spor mezi orgány České a Slovenské Federativní Republiky, který se netýká vydání právního předpisu, Ústavní soud vysloví, který z těchto orgánů je kompetentní vydat rozhodnutí nebo činit opatření či jiné zásahy ve věci označené v návrhu.

(2) Ústavní soud nerozhoduje kompetenční spory, pokud podle ústavního zákona Federálního shromáždění je rozhodování sporů o pravomoc nebo sporů o příslušnost svěřeno jinému státnímu orgánu.

(3) Spory o příslušnost mezi federálními správními orgány, které podléhají témuž federálnímu ústřednímu orgánu státní správy nebo přímo vládě České a Slovenské Federativní Republiky, jsou rozhodovány podle zvláštních předpisů.

(2) Jestliže orgán, který je účastníkem řízení o kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí, kterým svoji kompetenci popřel, a podle zjištění Ústavního soudu je k vydání rozhodnutí ve věci kompetentní, Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí zruší.

(1) Jestliže orgán, který je účastníkem řízení o kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu a podle zjištění Ústavního soudu je k vydání takového rozhodnutí kompetentní jiný orgán, Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí zruší.

(2) Účastníkem řízení je též orgán veřejné moci o kterém navrhovatel tvrdí, že ústavní zákon Federálního shromáždění nesprávně vykládá.

(1) V návrhu na podání výkladu musí být uvedeno, který ústavní zákon Federálního shromáždění, popřípadě která jeho část nebo která ustanovení mají být vyloženy, z jakých důvodů je věc sporná a který orgán veřejné moci podle tvrzení navrhovatele ústavní zákon Federálního shromáždění nesprávně vykládá.

(3) O vedlejších účastnících platí ustanovení § 39 odst. 2 obdobně.

(4) O návrhu na podání výkladu jedná senát Ústavního soudu v neveřejném jednání.

(5) Výklad přijímá senát Ústavního soudu usnesením.

(2) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, platí pro ústavní stížnost ustanovení o návrhu na zahájení řízení a pro stěžovatele ustanovení o navrhovateli.

(1) Ústavní stížnost podle čl. 6 ústavního zákona může podat fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že opatřením, pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 2 písm. b) ústavního zákona (dále jen „stěžovatel“).

a) stížnost svým významem podstatně přesahuje osobní zájmy stěžovatele nebo

(3) Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě do 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, jinak dnem, kdy byl stěžovatel vyrozuměn o vyřízení prostředku (odstavec 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo k porušení jeho základního práva nebo svobody.

(2) Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže

(1) Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

b) v řízení o podaném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

(3) Ústavní soud může přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které mají na výsledku řízení právní zájem.

(2) Vedlejšími účastníky jsou účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Šlo-li o trestní řízení před soudem, je vedlejším účastníkem též příslušný prokurátor.

(1) Účastníky řízení jsou stěžovatel a orgán veřejné moci, proti němuž stížnost směřuje.

(1) Stěžovatel musí být v celém řízení včetně podání návrhu zastoupen advokátem.

(2) Organizační a jednací řád Ústavního soudu stanoví za jakých podmínek má stěžovatel, je-li jím fyzická osoba, nárok, aby náklady zastupování advokátem mu zčásti nebo zcela uhradil stát.

(1) Senát Ústavního soudu může usnesením přijetí ústavní stížnosti odmítnout také, jestliže byla podána opožděně nebo jestliže je zjevně neopodstatněná.

(2) Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti nemusí být odůvodněno. Předseda senátu je písemně sdělí stěžovateli s poukazem na důvody odmítnutí podle odstavce 1 nebo podle § 22.

(3) Vezme-li stěžovatel svou ústavní stížnost zpět, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti zastaví.

(1) Ústavní stížnost nemá odkladný účinek.

(2) Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenalo pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

(3) Rozhodnutí o předběžném opatření pozbývá platnosti vyhlášením nálezu Ústavního soudu ve věci, jinak uplynutím šesti měsíců.

(2) O předběžném opatření může rozhodnout Ústavní soud bez ústního jednání. Ve zvlášť naléhavých případech nemusí být k návrhu podle odstavce 1 vyžádáno vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků.

(1) Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření).

(1) Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které základní právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona Federálního shromáždění nebo mezinárodní smlouvy, uvedené v čl. 2 písm. b) ústavního zákona, byly porušeny a jakým jednáním orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo.

a) zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo

b) jestliže porušení práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva nebo svobody pokračoval a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

(2) Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud:

(1) Byla-li ústavní stížnost odmítnuta (§ 59) pro nepřípustnost nebo zjevnou neopodstatněnost, může senát Ústavního soudu uložit stěžovateli poplatek až do výše 2000 Kčs.

(2) Soudce zpravodaj může stěžovateli uložit, aby do jednoho měsíce zaplatil zálohu na poplatek podle odstavce 1, lze-li vážně pochybovat o opodstatněnosti ústavní stížnosti.

(3) Zaplacená záloha se stěžovateli vrátí, byla-li ústavní stížnost při předběžném projednání přijata k dalšímu řízení.

(4) Soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítne, jestliže stěžovatel nezaplatil včas zálohu, která mu byla uložena podle odstavce 2. Ustanovení § 59 odst. 2 přitom platí obdobně.

(1) Vedlejším účastníkem řízení je státní orgán, který podal návrh na rozhodnutí, jímž jsou politická strana nebo politické hnutí dotčeny.

(2) Návrh na zahájení řízení podle čl. 8 odst. 4 ústavního zákona má odkladný účinek.

(3) Dalšími účastníky řízení jsou prezident České a Slovenské Federativní Republiky a předsednictva zákonodárných sborů republik.

(1) Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, platí pro žádost o přezkoumání ústavnosti postupu referenda před vyhlášením jeho výsledků ustanovení o návrhu na zahájení řízení a pro předsednictvo zákonodárného sboru, které žádost podalo, ustanovení o navrhovateli.

(2) Lhůty, v nichž může být žádost podána, stanoví zvláštní zákon.³)

(1) Předseda Ústavního soudu je oprávněn za přítomnosti soudce zpravodaje, dalšího soudce určeného plénem Ústavního soudu a předsedy příslušné ústřední komise pro referendum⁴) otevřít zapečetěnou složku s doklady o hlasování⁵) a provést úkony potřebné k přezkoumání ústavnosti postupu referenda.

(2) O otevření složky a zjištěných skutečnostech se sepíše zápis, který podepíše předseda Ústavního soudu a ostatní zúčastněné osoby (odstavec 1), které jsou oprávněny uvést případné výhrady k obsahu zápisu.

(3) Po provedení potřebných úkonů předseda Ústavního soudu složku zapečetí.

(1) O žádosti podle čl. 5 odst. 4 ústavního zákona o referendu rozhodne Ústavní soud do 10 dnů od doručení žádosti.

(2) Nález Ústavního soudu podle § 70 se vyhlásí bez odůvodnění v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění bez zbytečného odkladu.

(1) Vznikne-li při projednávání věci před Ústavním soudem pochybnost o účinnosti zákona nebo jiného právního předpisu anebo jeho jednotlivého ustanovení pro nesoulad s Listinou základních práv a svobod⁶) a považuje-li Ústavní soud tuto pochybnost za odůvodněnou, vyzve státní orgán, který takový právní předpis vydal, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil.

(2) Pokud Ústavní soud zjistí, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jeho jednotlivé ustanovení pozbylo účinnosti z důvodu uvedeného v odstavci 1, vysloví to v nálezu, kterým rozhodne v projednávané věci. Tato část nálezu se vyhlásí v úřední sbírce určené k vyhlašování zákonů Federálního shromáždění.

(2) Nález pléna Ústavního soudu podle odstavce 1 se vyhlásí bez odůvodnění v úřední sbírce určené pro vyhlašování zákonů Federálního shromáždění.

(1) Jestliže osoby uvedené v čl. 8 odst. 1 a 2 ústavního zákona navrhly, aby Ústavní soud vyslovil, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jeho jednotlivé ustanovení pozbylo účinnosti z důvodu uvedeného v § 72, postupuje se jako při projednávání návrhu podle čl. 2. ústavního zákona s tím, že ustanovení § 35, 41, 42 a 44 tohoto zákona se nepoužijí a ostatní ustanovení prvého oddílu hlavy druhé části druhé tohoto zákona se použijí přiměřeně.