NABÝVÁNÍ DĚDICTVÍ
Odmítnutí dědictví
Dědická nezpůsobilost
Vydědění
Přechod dluhů
(1) Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.
(2) Jestliže to je nezbytné pro zachování provozu podniku, může orgán projednávající dědictví ustanovit opatrovníka ke správě podniku do doby skončení řízení o projednání dědictví. Je-li však dědictví předluženo a zůstavitel je podnikatelem, navrhne státní notářství zahájení konkursního řízení podle zvláštního zákona.4)
(1) Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.
(2) Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona.
§ 462
Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.
(1) Dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u státního notářství nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.
(2) Zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.
§ 464
Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl státním notářstvím o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí vyrozuměn. Z důležitých důvodů může státní notářství tuto lhůtu prodloužit.
§ 465
Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout.
§ 466
K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky; rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti. Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví.
§ 467
Prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat. Totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá.
§ 468
K dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou státního notářství a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, se při projednání dědictví nepřihlíží. Jeho opatrovník nemůže prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví učinit.
§ 469
Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.
(1) Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže
a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,
b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,
c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,
d) trvale vede nezřízený život.
(2) Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2.
(3) O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.
(1) Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.
(2) Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.
(1) Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Státní notářství tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům.
(2) Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními notářského řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu státní notářství na návrh dědiců vyzvalo, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.
(1) Stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic.
(2) Není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věci, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví.