DOBA SLUŽBY, DOVOLENÁ A SLUŽEBNÍ VOLNO
Dovolená
Nástup, čerpání a přerušení dovolené

(1) Délka základní doby služby v týdnu se řídí obecně závaznými právními předpisy platnými pro pracovníky v pracovním poměru.

(2) Služební orgán může stanovit příslušníkovi kratší dobu služby v týdnu nebo ji jinak vhodně upravit, jestliže o to příslušník požádá ze zdravotních nebo jiných závažných důvodů a nebrání-li tomu důležitý zájem služby.

(1) Základní doba služby v týdnu se rozvrhuje zpravidla na pět dnů služby tak, aby dny nepřetržitého odpočinku v týdnu připadaly pokud možno na sobotu a neděli. Pokud to povaha služby vyžaduje, může být služba rozvržena nerovnoměrně; průměrná týdenní doba služby nesmí přitom v určeném období, zpravidla čtyřtýdenním, přesahovat hranici stanovenou pro délku základní doby služby v týdnu.

(2) O rozvržení základní doby služby v týdnu rozhoduje příslušný služební orgán; stanoví též začátek a konec doby služby v jednotlivých dnech; doba nepřetržité služby může přitom činit nejvýše 24 hodin.

(3) Ředitel stanoví podmínky, za nichž může být doba služby v týdnu rozvržena jinak, než podle předchozích odstavců.

(1) Příslušník má nejdéle po každých pěti hodinách nepřetržitého výkonu služby nárok na přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Jde-li o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba pro jídlo a oddech.

(2) Ředitel stanoví vnitřním předpisem, v jakém rozsahu se přestávky na jídlo a oddech započítávají do základní doby služby.

(1) Vyžaduje-li to důležitý zájem služby, je příslušník povinen konat službu nad stanovenou základní dobu služby v týdnu.

(2) Při službě konané nad základní dobu služby v týdnu lze nepřetržitý odpočinek mezi dvěma službami zkrátit až na šest hodin; nepřetržitý odpočinek v týdnu musí vždy činit nejméně 24 hodin.

(3) Nocí se rozumí doba od 22 hodin do 6 hodin.

(1) Příslušník má nárok na dovolenou za kalendářní rok, jestliže v něm vykonával službu alespoň 60 dnů.

(2) Za kalendářní rok, v němž vznikl nebo skončil služební poměr, náleží příslušníkovi poměrná část dovolené, i když nesplnil podmínku uvedenou v odstavci 1.

(3) Ředitel stanoví vnitřním předpisem, které doby se posuzují jako doba výkonu služby.

(1) Základní délka dovolené činí 37 kalendářních dnů.

(2) Poměrná část dovolené se určí tak, že za každý kalendářní měsíc trvání služebního poměru v kalendářním roce náleží jedna dvanáctina dovolené. Vznikne-li služební poměr nejpozději 15. den v měsíci, náleží příslušníkovi poměrná část dovolené i za tento kalendářní měsíc. Za kalendářní měsíc, v němž služební poměr skončil, náleží příslušníkovi poměrná část dovolené, jen jestliže v tomto měsíci trval služební poměr nejméně 15 dnů.

(1) Nástup dovolené určuje služební orgán, a to s přihlédnutím k zájmům služby i k oprávněným požadavkům příslušníka. Den nástupu dovolené musí být příslušníkovi oznámen nejméně sedm dnů předem; tato lhůta může být zkrácena, jestliže s tím příslušník souhlasí.

(2) Dovolenou lze příslušníkovi poskytnout (určit nástup) ještě před splněním podmínky stanovené v § 76 odst. 1. Jestliže však příslušník do konce kalendářního roku tuto podmínku nesplní, je povinen vrátit plat, který mu byl vyplacen za dobu dovolené, na niž mu nevznikl nárok.

(3) Nástup dovolené je nutno určit tak, aby ji příslušník mohl vyčerpat zpravidla do konce kalendářního roku. Jestliže příslušník nemohl dovolenou v kalendářním roce vyčerpat, je služební orgán povinen určit nástup dovolené tak, aby ji příslušník vyčerpal nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Služební orgán je však povinen určit příslušníkovi čerpání alespoň v rozsahu 14 dnů dovolené v kalendářním roce, pokud na ně má nárok.

(5) Čerpá-li dovolenou příslušník s dobou služby rozvrženou nerovnoměrně, přísluší mu tolik pracovních dnů dovolené, kolik jich na dobu jeho dovolené připadá v celoročním průměru.

(4) Služební orgán nemůže určit čerpání dovolené na dobu, kdy je příslušník uznán neschopným ke službě pro nemoc nebo úraz, ani na dobu, po kterou je příslušnice na mateřské dovolené. Na dobu trvání ostatních důležitých osobních překážek ve službě může služební orgán určit příslušníkovi čerpání dovolené jen na jeho žádost.

(6) Vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může služební orgán změnit příslušníkovi původně určený nástup dovolené nebo ho odvolat z dovolené; příslušník má nárok na náhradu nákladů, které mu tím bez jeho zavinění vznikly.

(1) Dovolená se přerušuje, jestliže příslušník je v době čerpání dovolené uznán neschopným služby pro nemoc nebo úraz, ošetřuje-li nemocného člena rodiny nebo bylo-li mu uděleno nebo poskytnuto služební volno. Dovolená se přerušuje také nástupem mateřské dovolené.

(2) Připadne-li v době dovolené příslušníka svátek na den, který je jinak jeho obvyklým dnem služby, nezapočítává se do dovolené.

(1) Příslušník má za dobu dovolené nárok na plat. Na žádost příslušníka musí být plat, splatný během dovolené, vyplacen již před nástupem dovolené.

(2) Příslušníkovi náleží za nevyčerpanou dovolenou nebo za její poměrnou část náhrada ve výši platu odpovídajícího době nevyčerpané základní délky dovolené, pokud dovolenou nebo její poměrnou část nemohl vyčerpat ze závažných osobních či služebních důvodů anebo mu nebyla určena (§ 78 odst. 2) ani do konce příštího kalendářního roku.

(2) Za dodatkovou dovolenou nelze poskytnout náhradu podle § 80 odst. 2; tato dovolená musí být vždy vyčerpána v příslušném kalendářním roce, a to přednostně.

(1) Příslušník, který vykonává po celý kalendářní rok zdraví škodlivou nebo zvlášť obtížnou službu, má nárok též na dodatkovou dovolenou v délce jednoho týdne. Vykonává-li tuto službu jen po část kalendářního roku, náleží mu poměrná část dodatkové dovolené.

(3) Ředitel v dohodě s ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a ministerstvem zdravotnictví České republiky stanoví vnitřním předpisem, která služba je pro účely tohoto zákona považována za zdraví škodlivou nebo zvlášť obtížnou.

(4) Vláda České republiky stanoví nařízením, ve kterých případech a v jakém rozsahu se poskytuje služební volno pro překážky z důvodu obecného zájmu nebo pro důležité osobní překážky ve službě, a po jakou dobu náleží plat v trvání tohoto služebního volna.

(1) Jestliže příslušník nemůže pro překážky z důvodu obecného zájmu nebo pro důležité osobní překážky konat službu, má nárok na udělení služebního volna.

(2) Služební volno bez nároku na plat se poskytne příslušníkovi po dobu, po kterou se mu poskytuje peněžitá pomoc podle právních předpisů o nemocenském pojištění nebo příspěvek podle zákona o rodičovském příspěvku, nejdéle však do tří let věku dítěte.

(3) Příslušníkovi může být poskytnuto, jestliže o to z vážných důvodů požádá, služební volno bez nároku na plat na nezbytně nutnou dobu.