2. Návrh skupiny poslanců dále brojí proti neúměrně krátké lhůtě stanovené v ustanovení § 5 odst. 2, odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. k podání výzvy k vydání věci (6 měsíců ode dne účinnosti zákona) a k uplatnění nároku oprávněné osoby u soudu (1 rok ode dne účinnosti zákona). Návrh argumentuje zejména tím, že tato ustanovení jsou s ustanovením § 3 odst. 1, odst. 2 (nyní odstavce 4) napadeného zákona - která jsou zjevně protiústavní - organicky spojena, neboť normují způsob, jak může (a musí) oprávněná osoba svůj nárok realizovat. Za této situace je podle návrhu skupiny poslanců nezbytné zrušit v ustanoveních § 5 odst. 2, odst. 4 slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“, neboť jen tím lze umožnit osobám, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu (tedy občanům ČR, kteří na jejím území trvalý pobyt nemají), aby jej řádně uplatnili ve lhůtě, jejíž počátek bude spadat vjedno s nabytím účinnosti zrušujícího nálezu Ústavního soudu.
V předchozích úvahách Ústavní soud dospěl k názoru, že ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, pokud normovalo pro oprávněné osoby též podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (od 1. ledna 1993 na území ČR), je v rozporu zejména s ústavním principem rovnosti lidí, zakotveným v Listině základních práv a svobod. Tento závěr by však sám o sobě nestačil k odstranění nerovnosti mezi oprávněnými osobami, neboť lhůty obsažené v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 napadeného zákona již uplynuly. Fyzické osoby, které jsou občany ČR a nemají na jejím území trvalý pobyt, by tedy nemohly své nároky s úspěchem uplatnit, neboť uplynutím zákonné lhůty zanikly. Tím by se zrušení neústavních ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavce 2) napadeného zákona zcela minulo účinkem. K naplnění ústavních principů, které vyvolává nutnost zrušit části ustanovení § 3 odst. 1, odst. 4 (dříve odstavce 2) zákona, je proto nezbytné zrušit i část ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona, konkrétně slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“, neboť, jak správně uvádí navrhovatel, jen tak se umožní občanům, jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas. Ustanovení § 5 odst. 2, 4 a § 3 odst. 1, 4 (dříve odstavce 2) zákona jsou tedy vzájemně natolik spjata, že je nelze od sebe oddělovat a uvažovat o ústavnosti § 5 odst. 2, 4 samostatně. Proto Ústavní soud dovozuje, že rovněž napadená část ustanovení § 5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. je ve svých důsledcích v rozporu s týmiž ústavními předpisy, které jsou porušeny napadenou částí ustanovení § 3 odst. 1, 2 tohoto zákona.
Jestliže Ústavní soud zrušuje v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“, pak lhůta uvedená v § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tento závěr je nezbytný, neboť jinak by v souzené věci ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení napadených částí ustanovení § 3 odst. 1, 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, nebyla garantována. Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval i námitkou navrhovatele, že 6měsíční lhůta k výzvě k vydání věci a 1roční lhůta k uplatnění nároku u soudu, které počínají běžet již dnem účinnosti zákona, jsou nepřiměřeně krátké. I této námitce je třeba přisvědčit. Významné je, že se obě lhůty váží na účinnost zákona, o němž se řada občanů s trvalým pobytem mimo území republiky, zejména občanů ze zámořských zemí, nemusela, popř. nemohla vůbec včas dozvědět. Za této situace je stanovení několikaměsíčních lhůt k uplatnění nároku zejména ve vztahu k těmto občanům diskriminující, neboť ve svých důsledcích mnoha z nich znemožnilo, aby své nároky v zákonné lhůtě uplatnili. Z tohoto hlediska lze dovozovat, že určení nepřiměřeně krátkých lhůt v ustanoveních § 5 odst. 2, 4 zákona je v rozporu s ústavními předpisy, jichž se návrh skupiny poslanců dovolává. Důsledně vzato je v rozporu i s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť zejména uvedeným občanům nebylo určením zcela nereálných lhůt umožněno, aby se svého práva domáhali u nezávislého a nestranného soudu.
Lhůty uvedené v ustanoveních § 5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. ovšem Ústavní soud zrušit nemůže již z toho důvodu, že návrh na jejich zrušení podán nebyl. I kdyby však takový návrh podán byl, zrušením uvedených lhůt by obě ustanovení pozbyla jakýkoli věcný smysl. I s přihlédnutím k tomu Ústavní soud dovozuje, že ochraně ústavnosti odpovídá výše uvedený závěr, podle něhož se stávající lhůty váží na vykonatelnost nálezu Ústavního soudu, tedy na den 1. listopadu 1994. Tím jsou dostatečně respektována rovná práva všech občanů, tedy i občanů trvale žijících v cizině, u nichž je třeba předpokládat, že nyní jsou s odstupem doby o svých právech ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, dostatečně informováni a mohou je reálně a včas uplatnit.
Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda vypuštění částí ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 napadeného zákona nemá povahu retroaktivní a zda neporušuje princip právní jistoty, který lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky. V souzené věci jde o nápravu nebo odčinění křivd, k nimž došlo v minulosti, a součástí toho je i restituce majetku. Náprava je uskutečňována konkrétními zákony upravujícími jednotlivé úseky života při respektování zásady, že dřívější normy nebudou zrušovány retroaktivně, nýbrž že budou odstraněny pouze některé následky jejich dřívějšího použití. Je pravda, že již sám zásah do právního stavu vytvořeného podle starých norem v předchozím období jistý aspekt retroaktivity má. Zákon č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, však do samého právního řádu kritického období (tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) retroaktivně nezasahuje, neboť se týká jen následků, které jsou s účinky tohoto právního řádu spojeny, a ničeho jiného.
Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného.
Lze-li u zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, vůbec hovořit o retroaktivitě, pak se jedná toliko o retroaktivitu nepravou, která je z hlediska právní jistoty akceptovatelná. Konstrukce nápravy (rehabilitace) spočívá ve stanovení oprávněné osoby, povinné osoby, v nutnosti podat výzvu povinnému ve stanovené propadné lhůtě, v povinnosti povinného uzavřít konkrétní dohodu o vydání věci a v nutnosti podat v propadné lhůtě žalobu na povinného k vynucení podepsání takové dohody, jestliže povinná osoba odmítla dohodu o vydání věci uzavřít. Nejde tedy o klasickou vindikaci, i když se jedná o nárok na vydání věci, který je však založen na lex specialis (zákon č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících). Tato úprava dále znamená, že se uznává platnost dřívějšího právního řádu, a nedojde-li k realizaci nároku na vydání věci, zůstává při vytvořeném právním stavu a není možno použít jiného právního ustanovení, a to ani ustanovení obecného.
Je zřejmé, že tyto úvahy se z hlediska posuzování retroaktivity právního předpisu netýkají pouze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, jako celku, nýbrž že se vztahují i na důsledky vypuštění slov „ode dne účinnosti tohoto zákona“, dosud obsažených v ustanoveních § 5 odst. 2, 4 uvedeného zákona.
Proto Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že vypuštění uvedených slov v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, nepřípustnou retroaktivitu nezakládá. V opačném případě by celý uvedený zákon musel být považován za nepřípustně retroaktivní. V souzené věci, jak již bylo uvedeno, se však může jednat jen o retroaktivitu nepravou, jež je v právní teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou.
Proto Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dnem 1. listopadu 1994 zrušuje:

1. v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech „a má trvalý pobyt na jejím území“ a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odstavec 2), část věty ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“,

2. v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“.