B) ve druhé se tvrdí, že zákony jsou retroaktivní, neboť odnímají nebo snižují již přiznané nároky.
Ad A) Z hlediska porušení rovnosti, jak ji namítá skupina poslanců, nutno poukázat na to, že Ústavní soud se již vícekrát solidarizoval s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR, 1: „Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méňe výhod jako jiné. Ani tu však nemůže postupovat libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání na veřejné hodnoty.“ V posuzované věci se nejedná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce, který svůj postup zdůvodnil dostatečně přesvědčivým způsobem. Právě odvoláním se na veřejné hodnoty, kterými jsou základní principy demokracie a jejich ochrana, jsou zřetelné a jasné a jejich oprávnění z uvedených hledisek nelze zpochybnit (viz zákon č. 198/1993 Sb.). Stejně tak nutno připomenout i náplň činnosti osob a funkcí, o kterou se zde jedná a která zcela jednoznačně proti uvedeným základním principům demokracie, a tedy proti veřejnému zájmu, směřovala a působila. Zvoleným postupem zákonodárce nezasáhl do jiných Ústavou garantovaných principů, ale naopak, chrání je. Nedotýká se přitom ochrany nabytých práv jako takové, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou, resp. byly zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která zhusta proti těmto občanům směřovala.
Skupina poslanců v obou návrzích namítá, že občané mají právo na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), jejíž meze mohou být stanoveny jen zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny), přičemž jakékoliv omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny). Při stanovení těchto podmínek se musí respektovat zásada rovnosti v právech a zákaz diskriminace kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny osob z důvodu jejich „jiného postavení“ (čl. 1 a čl. 3 Listiny), což se všechno projevuje v příspěvku za službu a ve výsluhovém příspěvku.
Je třeba konstatovat, že zvýšené ocenění za mimořádně ztížené pracovní podmínky a různá osobní omezení nemohou být poskytovány těm, jejichž činnost nesloužila veřejnému zájmu a veřejnému blahu, nýbrž potlačování lidských práv a demokratického systému. Odměna za takto vykonanou „práci“ by mohla v demokratické společnosti být jen stěží chápána jako spravedlivá. Policie a armáda jsou v každém státě složkami mocenského aparátu, jejichž prostřednictvím stát udržuje určitý společenský, v demokratickém státě všeobecně uznávaný, status quo. Zvýšené nároky se projevují v samotné konstrukci odměny za práci. Příspěvek za službu ani výsluhový příspěvek však nejsou odměnou za práci, mají jiný charakter - jsou dávkami kompenzačními.
Námitka skupiny poslanců, že nebylo prokázáno, že stát ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho poskytl méně výhod určité skupině (obyvatel), neobstojí. Napadené zákony neupravují odnětí výhod určité skupině, nýbrž v souladu se zákonem č. 198/1993 Sb. upravují zápočet let pro přiznání mimořádných výhod určitým skupinám.
Je ostatně věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činnosti osob, které (ať přímo nebo nepřímo) byly potlačováním lidských práv a demokratického systému a sloužily upevňování politického systému totalitního.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud jde o Doporučení MOP č. 68/1944 a Úmluvu MOP č. 158/1982, o skončení pracovního poměru, na které upozorňuje ve svém stanovisku Ministerstvo obrany, není možné je považovat za mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy. Doporučení MOP nemají charakter mezinárodní smlouvy obecně. Úmluva MOP č. 158/1982 nebyla ČR ani jejími právními předchůdci ratifikována a vyhlášena ve Sbírce zákonů, není tudíž také mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
K porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 28 a čl. 41 odst. 1 Listiny proto nemohlo přijetím zákonů č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. dojít.
Ad B) Skupina poslanců namítá, že napadené zákony jsou přímo retroaktivní ve vztahu k zákonům č. 186/1992 Sb. a č. 100/1970 Sb., resp. zákonu č. 76/1959 Sb., což je v rozporu se všeobecným zákazem retroaktivity odvozeným ze zásad právního státu, k jehož definičním znakům patří též princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. K tomu je třeba konstatovat, že ke znakům právního státu nepochybně patří princip právní jistoty a ochrana důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz retroaktivity právních norem. Tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného formulován výslovně v čl. 40 odst. 6 Listiny, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy. Toto stanovisko zaujal Ústavní soud již několikrát.
Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po její účinnosti se však řídí právem novým (viz Pl. ÚS 3/94 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky sv. 1, díl I., č. 38).
Za zpětně působící (pravá retroaktivita) by bylo možné novou úpravu považovat pouze tehdy, kdyby měnila samotný vznik určitého právního vztahu nebo následky právního vztahu, které nastaly přede dnem její účinnosti. Nelze však vyloučit novou úpravu právních následků určitého právního vztahu dříve vzniklého působící ex nunc, jak je tomu v případě posuzovaných zákonů (viz nález pléna Ústavního soudu č. 164/1995 Sb.). Aby se jednalo o retroaktivitu, musel by zákon odejmout (resp. zrušit) nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání, přičemž by již vyplacené částky musely být vráceny. Tak tomu však není. Napadené zákony výslovně stanoví, že nesplňuje-li příslušná osoba nově upravené podmínky pro přiznání příspěvku za službu nebo splňuje-li podmínky pro přiznání příspěvku v nižší částce, sníží se ode dne účinnosti zákonů tyto příspěvky na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání nebo se jeho výplata zastaví. Oba zákony tedy zcela jednoznačně stanoví svou účinnost do budoucna a jsou z tohoto hlediska v souladu s ústavním pořádkem České republiky.