2. Z hlediska posouzení restitučních nároků osob, které československé občanství nepozbyly, a tudíž je nenabyly zpět, ustanovení o podmínce opětovného nabytí občanství, obsažené v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, umožňuje při své aplikaci dvojí interpretaci: První na základě argumentu a contrario, druhou na základě argumentu a minori ad maius.
Argument z opaku, na jehož základě interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, Krajský soud v Brně, nutně vede k závěru, podle něhož nesplnění podmínky opětovného nabytí občanství má za následek nedostatek aktivní legitimace pro uplatňování nároků podle citovaného zákona. Argument od menšího k většímu vede však k závěru opačnému (podle tohoto argumentu poskytuje-li norma oprávnění spojené s menším rámcem svého opodstatnění, tím víc jej poskytuje při existenci rámce závažnějšího).
Ústavně konformní interpretací ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, se v posuzovaném kontextu Ústavní soud již zabýval, a to v řízení o ústavních stížnostech.
V nálezu ze dne 4. října 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94 Ústavní soud konstatoval, že „vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli zbaveni občanství a pak je nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k částečné nápravě křivd a nikoliv k odškodňování za ztrátu občanství.“ Shodně interpretoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Ústavní soud i v nálezu ze dne 12. října 1995 sp. zn. III. ÚS 39/95, když výklad, vylučující osoby německé a maďarské národnosti, které nepozbyli československé státní občanství, z restitučních nároků podle zákona č. 243/1992 Sb. označil za „diskriminační“ a „v rozporu s úmyslem zákonodárce vyjádřeným v § 1 zákona č. 243/1992 Sb.“.
Ústavní soud i při posuzování souladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky setrvává na stanovisku vyjádřeném v dosavadní judikatuře Ústavního soudu v posuzované věci i s jejími důvody, tj. na stanovisku, že opačná interpretace § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, by byla diskriminační a rozporná s účelem uvedeného zákona.
V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.