ČÁST A:2
ČÁST A
a) ustanovení § 4 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech „který má trvalý pobyt na jejím území“ a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“ a
b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné lhůty k uplatnění nároků.
ČÁST B:2
a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech „který má trvalý pobyt na jejím území“,
b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“.
c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech „kteří mají trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky“,
d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech „trvale žijících na území České republiky“,
e) ustanovení § 2 odst. 1 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. ve slovech „trvale žijící na území České republiky“,
f) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a trvale žijí v České republice“.
1. Odlišný režim pro restituce zemědělského a lesního majetku na jedné straně a ostatního majetku na straně druhé vznikl pouze v důsledku postupného přijímání zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. Stejně tak nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) se týkal pouze ostatního majetku proto, že zrušení obdobných ustanovení ohledně zemědělského a lesního majetku nebylo navrženo a Ústavní soud nemohl postupovat ultra petitum.
2. Ústavní soud proto konstatuje, že obsah pojmu „některé majetkové křivdy“ použitý v preambuli zákona č. 229/1991 Sb. směřuje k vymezení obsahu a rozsahu napravovaných křivd, nikoli bezprostředně k vymezení jejich subjektů. To plyne již z toho, že preambule hovoří o „některých křivdách“, nikoli však o křivdách vůči „některým vlastníkům“ zemědělského a lesního majetku.
3. Čl. 11 odst. 2 Listiny neumožňuje rozlišovat mezi občany České republiky (do 31. 12. 1992 občany ČSFR) s trvalým pobytem na území České republiky (do 31. 12. 1992 na území ČSFR) a mimo toto území, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu č. 164/1994 Sb. Čl. 4 odst. 2 Listiny přitom umožňuje omezit základní právo nebo svobodu jen zákonem a za podmínek stanovených Listinou, přičemž podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při takovém zásahu šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tyto požadavky Listiny nebyly v případě stanovení podmínky trvalého pobytu nebo trvalého žití na území České republiky (ČSFR do 31. 12. 1992) dodrženy a došlo proto k omezení základních práv nepřípustným způsobem. Zákonodárce je při stanovení zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod vázán ústavními zákony, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a omezení může stanovit jen tam, kde mu to uvedené předpisy vyšší právní síly umožňují.
4. Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své stanovisko o vazbě ustanovení čl. 11 odst. 2 na čl. 14 Listiny, který zaručuje svobodu pobytu a pohybu jako základní lidské právo. Zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, však v napadených ustanoveních realizaci tohoto práva spojuje se ztrátou možnosti nabývat do vlastnictví určité věci. To však ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny neumožňuje. Na jeho základě nelze občana České republiky nutit k trvalému pobytu na jejím území a podmiňovat tím možnost nabytí určitých věcí podle čl. 11 odst. 2 Listiny do jeho vlastnictví. Tím současně došlo k porušení ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být „nikomu“ způsobena újma pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
ČÁST B
ČÁST C:2
ČÁST C
ČÁST D
a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech „který má trvalý pobyt na jejím území, a“,
b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“,
c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech „kteří mají trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky a“,
d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech „trvale žijících na území České republiky“,
e) věta druhá § 8 odst. 1 téhož zákona znějící „Návrh musí být uplatněn do 31. prosince 1992 nebo do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne“,
f) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona,
g) ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona ve slovech „uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 1“ a ve slovech „ode dne skončení lhůty uvedené v odstavci 1“,
h) ustanovení § 22 odst. 6 téhož zákona ve slovech „od účinnosti tohoto zákona“,
i) ustanovení § 22 odst. 8 téhož zákona ve slovech „ve lhůtě do konce roku 1993“,
j) ustanovení § 26 odst. 2 téhož zákona ve slovech „od účinnosti tohoto zákona“,
k) ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb.,
l) ustanovení § 2 odst. 1 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech „trvale žijící na území České republiky“,
m) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a trvale žijí v České republice“,
n) ustanovení § 11 téhož zákona.