III. Stěžovatel se v prvé řadě dovolává čl. 12 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Tento článek však reaguje zejména na instituci odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se ústavně právní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit. Účelem ústavního příkazu zakotveného v čl. 12 odst. 2 Ústavy tedy bylo a je vyloučení možnosti, aby zákonodárce vytvořil takovou právní úpravu, která by zbavení státního občanství koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání občana. V souzené věci však napadený § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. sleduje jiný cíl, jestliže předpokládá, že občan vyvinul vlastní iniciativu cizí státní občanství získat. Z tohoto hlediska nejde u občana o zbavení státního občanství, nýbrž o ztrátu státního občanství získáním občanství jiného státu. Z toho je patrno, že smysl čl. 12 odst. 2 Ústavy je zcela jiný, než dovozuje stěžovatel. Pokud by byla stěžovatelova interpretace čl. 12 odst. 2 Ústavy - v porovnání s § 17 cit. zákona - správná, znamenalo by to ve svých důsledcích, že Ústava zakazuje zákonodárci, aby (byť pro futuro) vyloučil existenci dvojího či několikerého státního občanství. Takový zákaz by ovšem byl zcela absurdní, neboť by omezoval právo suverénního státu čelit bipolitismu a byl by v rozporu - jak je uvedeno na jiném místě tohoto nálezu - s platnými i s připravovanými mezinárodními smlouvami v současné demokratické Evropě. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, že při zkoumání ústavnosti § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. je čl. 12 odst. 2 Ústavy relevantní.
Ústavní soud považuje za podstatné, že k nabytí cizího státního občanství podle § 17 cit. zákona dochází vlastním projevem vůle občana (žadatele) a že zákonným následkem takového projevu vůle je ztráta státního občanství České republiky. Ustanovení zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. byla řádně publikována ve Sbírce zákonů a vešla v obecnou známost. Každý občan je povinen znát právní řád republiky, což lze důvodně předpokládat zejména u těch, kteří v souvislosti se státním občanstvím mínili či míní učinit ten či onen právní úkon. Jestliže tedy občan projevil (projeví) vůli nabýt na vlastní žádost cizí státní občanství, musel (musí) si být vzhledem k jasnému a kategorickému znění napadeného zákonného ustanovení - tedy předpisu obecně závazného - vědom toho, že de lege lata pozbývá státní občanství České republiky, jakmile získá státní občanství cizího státu. Pokud vzdor tomu takový úkon učinil (učiní), je povinen snášet právní následky, které s tímto úkonem platné právo spojuje.
Názor, že z hlediska ústavnosti § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. je čl. 12 odst. 2 Ústavy irelevantní, lze podepřít i argumenty, které vycházejí z gramatického výkladu obou předpisů.
Čl. 12 odst. 2 Ústavy na straně jedné a čl. 12 odst. 1 Ústavy a § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. na straně druhé používají odlišných termínů („zbavení“ státního občanství, „pozbytí“ státního občanství). Tento terminologický rozdíl naznačuje úmysl zákonodárce odlišit dvě kvalitativně různé situace. Uvedený záměr lze dovodit zejména porovnáním obou odstavců čl. 12 Ústavy. (Čl. 12 odst. 1 praví, že nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. Čl. 12 odst. 2 stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.) Je totiž stěží myslitelné, že by ústavodárce v jediném ustanovení použil dva různé termíny, pokud by tím nechtěl vyvolat odlišné právní následky a řešit tak situace nikoli stejné, nýbrž různé. O to také jde v souzené věci.
Pokud se týká skutečnosti, že obecný termín „zbavení“ má z hlediska současné češtiny jiný význam než termín „pozbytí“, lze odkázat zejména na odbornou literaturu jazykovědnou (srov. Slovník spisovného jazyka českého, 1989, ČSAV - Ústav pro jazyk český, svazek IV., str. 367, svazek VIII., str. 238). Výraz „zbaviti“ má podle cit. slovníku význam zejména: nějakým zásahem odstranit působení, vliv někoho či něčeho, odejmout někomu něco, připravit někoho o něco (zbavit někoho vedoucího místa). V právní terminologii je znám např. pojem „zbavení způsobilosti k právním úkonům“, „zbavení rodičovských práv“. Gramatický význam tohoto hesla i jeho porovnání se známými právními instituty zřetelně nasvědčují tomu, že pojem „zbavení“ předpokládá vnější (zpravidla mocenský) zásah extranea. Oproti tomu výraz „pozbytí“ má podle uvedeného slovníku význam zejména „ztratit“ (co, koho), „přijít“ (o co), tedy opak pojmu „nabýt“: např. pozbýt peníze, majetek. „Pozbýt něco“, na rozdíl od pojmu „být zbaven něčeho“, tedy zřejmě nepředpokládá vnější zásah třetí osoby. Je tedy patrné, že i z hlediska gramatické interpretace porovnávaných textů míří ochrana zakotvená v čl. 12 odst. 2 Ústavy na takové případy, kdy dochází k zbavení (odnětí) státního občanství mocenským zásahem třetí osoby (státu). Takovým případem tedy není pozbytí státního občanství, které je upraveno v ustanoveních § 13 až 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb.
Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. čl. 12 odst. 2 Ústavy neporušuje.
Ústavní soud se dále zabýval ustanoveními Listiny a mezinárodních smluv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
Čl. 14 odst. 1 Listiny stanoví, že svoboda pohybu a pobytu je zaručena. Tato svoboda se týká každého člověka, neboť jde o základní právo a svobodu, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. Již sama univerzální koncepce této svobody tedy zřejmě vylučuje protiústavnost ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. - na niž stěžovatel v souvislosti s čl. 14 odst. 1 Listiny poukazuje - neboť ustanovení § 17 se týká toliko pozbytí českého státního občanství nabytím státního občanství cizího, takže má povahu nikoli obecnou, nýbrž zcela specifickou. Je tedy patrné, že ochrana svobody pohybu a pobytu ve smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny míří na případy zcela jiné. Tento článek je zařazen do prvého oddílu druhé hlavy Listiny, který je nadepsán „Základní lidská práva a svobody“. Tato práva zaručují mimo jiné svobodu pohybu a pobytu, tedy právo každé osoby, aby se mohla volně pohybovat kdekoli a aby si svobodně mohla zvolit místo svého pobytu. Ostatně, sám text i smysl napadeného ustanovení § 17 cit. zákona zřetelně nasvědčují tomu, že tento předpis nikomu - ani cizinci oprávněně se zdržujícímu na území České republiky - ve svobodě pohybu a pobytu nebrání.
Čl. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví, že nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem (bod 1) a že nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem (bod 2). Čl. 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech určuje, že nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země. Oba tyto články, jichž se stěžovatel dovolává, se týkají toliko státních občanů příslušného státu a zjevně míří na zcela jiné případy, jichž se napadené ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. netýká.
Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17 cit. zákona není v rozporu ani s čl. 14 odst. 1 Listiny ani s čl. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel konečně poukazuje na to, že napadený rozsudek představuje při „použité aplikaci“ ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. porušení zásady rovnosti před zákonem, tedy jeho základního práva vyjádřeného v čl. 3 odst. 1 Listiny, v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Uvedená formulace sice na první pohled nasvědčuje tomu, že stěžovatel brojí pouze proti nezákonnému použití § 17 cit. zákona, avšak z celkového kontextu jeho podání lze dospět k širšímu výkladu a dovodit, že ve svých důsledcích je napadeno i samo ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. pro rozpor s čl. 3 Listiny a s výše uvedenými články mezinárodních smluv. Ostatně, sám stěžovatel zdůraznil, že rozsudek Městského soudu v Praze konstatoval ztrátu jeho státní příslušnosti ex lege (§ 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb.), a zejména tento právní následek považuje za protiústavní, poněvadž ignoruje Ústavou (čl. 12 odst. 2) požadovaný projev vůle občana směřující k zániku státního občanství České republiky. Tato právní skutečnost, tj. ztráta státního občanství ze zákona, má podle názoru stěžovatele diskriminující povahu, porušující princip rovnosti, takže - jak Ústavní soud usuzuje - i z této argumentace je zřejmé, že stěžovatel napadá ustanovení § 17 cit. zákona i pro porušení čl. 3 Listiny a mezinárodních smluv, které jsou v tomto odstavci uvedeny.
Čl. 3 odst. 1 Listiny stanoví, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušenství k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uvádí, že užívání práv a svobod přiznaných touto úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Ustanovení čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech praví, že všechny osoby jsou si před zákonem rovny a mají právo bez jakékoli diskriminace na stejnou zákonnou ochranu. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.
Tato právní ustanovení zakotvují jednak princip zákazu diskriminace (z jakéhokoli důvodu), jednak princip rovnosti všech lidí před zákonem. Je však třeba uvážit, zda a kdy požívají tyto principy v právní praxi ochrany.
V mezinárodním i v domácím právu se postupně prosadil výklad, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ochrana normovaná v čl. 3 Listiny a v citovaných článcích obou mezinárodních smluv není tedy autonomní, ale má vůči ostatním právům (zaručeným ústavním zákonem či uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu akcesorickou. V podstatě shodně již judikoval i Ústavní soud České republiky. V obsáhlém rozboru kategorie rovnosti konstatuje, že nerovnost, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující již samu podstatu rovnosti, což se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek, některého z politických práv, práv národnostních a etnických menšin a podobně. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje relaci k jiné sociální hodnotě. Porušení principu rovnosti tedy předpokládá vztah k jiným základním právům a tím i intenzitu, která je do roviny základních lidských práv posunuje (nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 4/95). Taková situace však v souzené věci nenastala, neboť Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadené ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. porušovalo i jiná základní práva a svobody, zejména ta, na která stěžovatel poukazoval.
Podle přesvědčení Ústavního soudu by však uvedené principy zákazu diskriminace a rovnosti (ve smyslu citovaných právních ustanovení) nebyly napadeným ustanovením § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. porušeny ani tehdy, kdyby byly chápány izolovaně.
Stěžovatelovo pojetí těchto ústavních principů je z hlediska judikatury Ústavního soudu stěží přijatelné. Rovnost jako ústavněprávní instituce vždy byla a je kategorií nikoli abstraktní (absolutní), ale toliko relativní a nelze ji chápat mechanicky a egalitářsky. To vyslovil v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů již Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky. Uvedl, že „je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně . . .“. (Tuto myšlenku převzal Ústavní soud České republiky do nálezu publikovaného pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.) V souzené věci však zakotvením napadeného ustanovení § 17 do zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. k libovolnému postupu nedošlo. Český právní řád právem rozlišuje mezi státními občany České republiky a mezi občany dřívějšími, kteří projevili vůli stát se občany jiného státu, byť podle platného zákona České republiky věděli, že nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost pozbývají státní občanství České republiky. V těchto případech šlo o uvědomělé jednání dosavadních občanů republiky, a pokud platné právo v některých aspektech (např. přiznání volebního práva apod.) činí rozdíl mezi právním postavením občana České republiky a občana jiného státu (bývalého občana České republiky), pak jde o nerovnost akceptovatelnou a o právní stav, který nemá diskriminační povahu. Tento závěr je v souladu i s názory právní nauky a evropské judikatury, která pod pojem „diskriminace“ zahrnuje případy, kdy se s osobou nebo skupinou osob bez odpovídajícího odůvodnění zachází hůře než s osobami jinými. Podobně se uvádí, že ne každý rozdíl v zacházení nezbytně vede k neoprávněné diskriminaci ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; k diskriminaci dojde jen tehdy, pokud rozlišování postrádá objektivní a rozumné odůvodnění (srov. Duffy: „Policie a Evropská úmluva o lidských právech“, Evropské a mezinárodní právo 2/94-25). O takový případ se však z výše uvedených důvodů v souzené věci nejedná.
Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ustanovení § 17 cit. zákona není v rozporu ani s čl. 3 odst. 1 Listiny, s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.