2. Obecnou praxi států lze charakterizovat takto:

a) osoba s několikerým státním občanstvím se nemůže odvolávat na své jiné státní občanství v poměru ke státu, jehož je rovněž občanem;

b) třetí stát má osobu s několikerým státním občanstvím pokládat za občana pouze jednoho státu, a to podle vlastní volby, nikoli podle volby bipolity samého nebo některého ze států, jichž je občanem. Při této volbě se státy většinou řídí zásadou efektivity, tj. pokládají cizince za občana toho státu, k němuž ho pojí nejužší faktický vztah. V Československu rozhodovala státní příslušnost, která byla nabyta naposled (§ 33 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Stejná právní situace platí i v dnešní České republice (čl. 1 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky).