4. Lze konstatovat, že právní úprava zániku státního občanství České republiky je v plném souladu s tendencí současné moderní demokratické Evropy. V tomto směru je významná zejména Dohoda o omezení případů několikanásobné státní příslušnosti a o službě v ozbrojených silách v případě několikanásobné státní příslušnosti ze dne 6. května 1963. Ta stanoví v čl. 1 odst. 1, že zletilé osoby, mající státní příslušnost smluvní strany, které získají projevem vlastní svobodné vůle, naturalizací, opcí nebo znovunabytím státní příslušnost jiné strany, ztratí svoji dřívější státní příslušnost. Nejsou oprávněny ponechat si svoji dřívější státní příslušnost. Obdobná úprava se týká i osob nezletilých. Myšlenku posílit instituci výlučného (jediného) státního občanství pak sleduje čl. 4 této dohody, jenž uvádí, že žádná ustanovení Dohody nebrání aplikaci jakýchkoli ustanovení, která by mohla ještě více omezovat vznik několikanásobné státní příslušnosti, ať by již byla včleněna nebo následně zavedena v právním řádu té které smluvní strany nebo v jakékoli dohodě, konvenci nebo smlouvě uzavřené mezi dvěma nebo více smluvními stranami.
Česká republika sice dosud signatářem této dohody není, leč sama její existence zřetelně naznačuje tendenci členských států Rady Evropy. Ke dni 2. ledna 1995 tuto Dohodu ratifikovalo 13 států (Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska) a jeden stát ji signoval (Portugalsko). Vesměs všechny státy, které Dohodu ratifikovaly, jsou významnými a tradičně demokratickými zeměmi.