5. Ani připravovaná Evropská úmluva o státním občanství a vojenské povinnosti v případě vícenásobného státního občanství neznamená průlom do principů dosud platné - byť nikoli pro Českou republiku - Dohody z 6. 5. 1963. Návrh Evropské úmluvy již v preambuli uznává právo každého státu rozhodnout, zda dovolí svým státním občanům mít jedno nebo více státních občanství. V čl. 4 se sice praví, že vnitřní zákony .... každého účastnického státu budou založeny na následujících obecných zásadách: 3. - nikdo nebude svévolně zbaven svého státního občanství; v čl. 6 odst. 1 se však toto obecné pravidlo blíže rozvádí tak, že účastnický stát nesmí zakotvit ve svých vnitřních zákonech .... ztrátu státního občanství ze zákona nebo z iniciativy tohoto účastnického státu, s výjimkou následujících případů: a) dobrovolné nabytí jiného státního občanství. V čl. 9 odst. 2 se dále uvádí, že v závislosti na jakékoli . . . mezinárodní dohodě upravující problematiku státního občanství - a) každý účastnický stát udělí své státní občanství osobám, které:
i) byly státními občany a měly trvalý pobyt de iure a de facto na území státu, jenž přestal existovat . . . a
ii) mají nadále trvalý pobyt de iure a de facto na tomto území, jež se stalo součástí území tohoto účastnického státu.
Je zřejmé, že citovaný článek na řešený případ výslovně nedopadá, neboť žádná mezinárodní smlouva ve věci státního občanství v souvislosti s ukončením existence České a Slovenské Federativní Republiky uzavřena nebyla. I kdyby však byla taková situace nastala, lze poukázat na závěr citovaného čl. 9 odst. 2 sub a), podle něhož při udělování státního občanství lze vyžadovat od dotčených osob, aby se zřekly jakéhokoli státního občanství jiného.
Na stejném principu je budována i úprava čl. 9 odst. 2 sub b) připravované evropské úmluvy, která se sice rovněž přímo netýká řešené věci, ale v hlavní myšlence je s ní srovnatelná. Stanoví, že v případě převodu svrchované moci nad územím umožní každý účastnický stát svým státním občanům, kteří v důsledku tohoto převodu mohli ztratit „jeho“ státní občanství . . ., ii) ponechat si své státní občanství, pokud výslovně vyjádří svůj úmysl ponechat si je, mají-li trvalý pobyt de iure a de facto na území účastnického státu. I zde však platí, že vnitřní zákony účastnického státu mohou stanovit lhůtu, v níž mají dotčené osoby provést volbu, nebo od nich vyžadovat zřeknutí se jakéhokoli jiného státního občanství.
Z uvedeného textu vyplývá, že nová navržená úprava (která ovšem nemusí být v tomto znění přijata) není v rozporu s textem a smyslem stávající mezinárodněprávní úpravy. Proto napadené ustanovení § 17 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. není ani v tomto směru v rozporu s dalším předpokládaným trendem mezinárodního smluvního práva v složité oblasti, která se týká instituce státního občanství.