Zákon o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze

(1) Voják je povinen zúčastňovat se vojenského zaměstnání (dále jen „zaměstnání“), jehož obsahem je vojenský výcvik⁵) a plnění služebních úkolů. Plněním služebních úkolů vojáci zabezpečují úkoly ozbrojených sil na základě právních a vojenských předpisů a rozkazů.

(2) Rovnoměrné rozvržení doby zaměstnání určuje služební orgán tak, aby dny nepřetržitého odpočinku v týdnu připadaly podle možností na sobotu a neděli. Vyžaduje-li to povaha zaměstnání, může služební orgán dobu zaměstnání rozvrhnout nerovnoměrně.

(3) Voják má nárok na přestávku na jídlo a oddech po každých 6 hodinách zaměstnání, na osobní volno po ukončení zaměstnání a na nepřetržitý spánek v trvání 8 hodin.

(4) Do doby zaměstnání se započítává výkon služby ve směně. Délka služby ve směně nesmí přesáhnout 24 hodin. Voják má nejdéle po každých 6 hodinách výkonu služby ve směně nárok na přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut. Přestávky na jídlo a oddech se započítávají do doby směny. Mezi dvěma směnami má voják nárok na nepřetržitý odpočinek tak, aby mezi koncem směny a počátkem následujícího zaměstnání bylo nejméně 12 hodin. Služební orgán může výjimečně, zejména při výcviku mimo útvar, nebo hrozí-li nebezpečí ohrožení zdraví, života nebo majetku, nepřetržitý odpočinek zkrátit až na 6 hodin.

(1) Voják má nárok po skončení zaměstnání na opuštění vojenského objektu (dále jen „vycházka“), nebrání-li tomu služební úkoly.

(2) Voják je povinen předem ohlásit vycházku služebnímu orgánu.

(3) Vojákovi v základní nebo náhradní službě vzniká nárok na vycházku nejdříve po 3 týdnech výkonu vojenské činné služby.

(4) Ustanovení odstavce 3 se nevztahuje na vojáky v základní nebo náhradní službě, kteří byli povoláni k dokončení této služby.

(1) Voják je povinen nosit vojenský stejnokroj, vojenské odznaky a jinou předepsanou výstroj. Výjimku z povinnosti nosit vojenský stejnokroj může vojákovi povolit služební orgán; voják nesmí nosit vojenský stejnokroj na soukromé cestě v zahraničí.

(2) Náležitosti vojenského stejnokroje a jeho nošení stanoví Ministerstvo obrany (dále jen „ministerstvo“) vyhláškou.

(1) Stanovují se tyto vojenské hodnosti (dále jen „hodnost“):

(2) Odvedenci, který nastoupil vojenskou činnou službu, náleží hodnost vojína. Hodnost vojína náleží též odvedenci, který byl zařazen do zálohy z důvodu prominutí základní nebo náhradní služby.⁶)

(3) Pro rotmistry, praporčíky, důstojníky a generály v záloze se použijí hodnosti stanovené pro vojáky z povolání.⁷)

(1) Voják může být jmenován do vyšší hodnosti, jestliže splňuje stanovené požadavky, a pro funkci, do níž je zařazen, je plánována vyšší hodnost. Vojáka, který vykonává kázeňský trest vězení, nelze jmenovat do vyšší hodnosti.

(2) Jmenovat vojáka do vyšší hodnosti je oprávněn prezident, ministr nebo jiný služební orgán.

(3) Voják, který se během výkonu základní služby připravuje pro výkon funkce, pro niž jsou plánovány hodnosti rotmistrů, praporčíků nebo důstojníků v záloze, může být jmenován do první rotmistrovské, praporčické nebo důstojnické hodnosti nejdříve dnem zařazení do zálohy.

(1) Vyšší hodnost se odejme vojákovi v činné službě a mimo činnou službu za zvlášť závažné úmyslné porušení jeho povinností.

(2) Vyšší hodnost lze odejmout vojákovi v činné službě a mimo činnou službu, který se dopustil závažného jednání, jež je v rozporu s požadavky kladenými na vojáka.

(3) Vojákům, jimž byla vyšší hodnost odňata, přísluší hodnost vojína.

(4) Generálům mimo činnou službu odnímá vyšší hodnost prezident na návrh vlády.

(5) Důstojníkům mimo činnou službu odnímá vyšší hodnost ministr.

(6) Praporčíkům, rotmistrům a poddůstojníkům mimo činnou službu odnímá vyšší hodnost služební orgán.

(7) Poddůstojníkům v základní službě odnímá vyšší hodnost služební orgán.

(8) Rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti podle odstavců 4 až 6 lze vydat do 6 měsíců ode dne, kdy se služební orgán o jednání uvedeném v odstavci 1 nebo 2 dověděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy k tomuto jednání došlo.

(9) Rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti podle odstavce 7 a rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti u vojáků v záloze povolaných na vojenské cvičení lze vydat do 30 dnů ode dne, kdy se služební orgán o jednání uvedeném v odstavci 1 nebo 2 dověděl, nejpozději však do 3 měsíců ode dne, kdy k tomuto jednání došlo.

(10) Je-li zvlášť závažné úmyslné porušení povinností vojáka jednáním, pro nějž je proti vojákovi vedeno trestní řízení, běh lhůty stanovené pro vydání rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti podle odstavců 8 a 9 neskončí do 4 měsíců ode dne nabytí právní moci rozsudku nebo jiného rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení pravomocně ukončeno.

(11) Proti rozhodnutí o odnětí vyšší hodnosti se voják může odvolat. Odvolání se podává k nejbližšímu nadřízenému toho, kdo o odnětí vyšší hodnosti rozhodl, a to do 15 dnů od oznámení rozhodnutí. Nadřízený je povinen o odvolání rozhodnout do 30 dnů od doručení odvolání. Odvolání má odkladný účinek.

(12) Proti rozhodnutí ministra o odnětí vyšší hodnosti se lze odvolat k prezidentovi.

(13) Proti rozhodnutí prezidenta se nelze odvolat.

(14) Ustanovení trestního zákona o ztrátě vojenské hodnosti zůstávají nedotčena.

(1) Voják se zařazuje do funkce v souladu s potřebami ozbrojených sil.

(2) Voják v základní službě může být dočasně zařazen do volné funkce plánované pro vojáka z povolání nejdéle na dobu 9 měsíců.

(3) O zařazení do funkce rozhoduje služební orgán.

(1) Voják v základní nebo náhradní službě může být přemístěn k výkonu funkce podle potřeb ozbrojených sil nebo na vlastní žádost z rodinných, hospodářských nebo sociálních důvodů k jinému útvaru Armády České republiky.

(2) Voják v základní nebo náhradní službě může být převeden k výkonu funkce podle potřeb ozbrojených sil nebo na vlastní žádost z rodinných, hospodářských nebo sociálních důvodů od útvaru Armády České republiky k útvaru Hradní stráže a naopak.

(3) Žádost o přemístění nebo převedení z rodinných, hospodářských nebo sociálních důvodů musí voják v základní nebo náhradní službě doložit potvrzením příslušných orgánů.

(4) Voják v základní nebo náhradní službě se nepřemísťuje a nepřevádí v době

(5) O přemístění a převedení rozhoduje služební orgán.

(1) Voják může být odvelen k dočasnému plnění úkolů ozbrojených sil k jinému útvaru, nejdéle však na dobu 9 měsíců.

(2) Vojáka v záloze, který je povolán na vojenské cvičení, a vojáka v náhradní službě lze odvelet k jinému útvaru jen za účelem výcviku.

(3) Vojáka v základní nebo náhradní službě, který byl přemístěn nebo převeden k útvaru z rodinných, hospodářských nebo sociálních důvodů, nelze odvelet.

(4) O odvelení rozhoduje služební orgán.

(1) Voják může být vyslán na služební cestu k plnění služebních úkolů nebo z jiných důvodů do jiného místa, než je místo jeho zařazení do funkce.

(2) O vyslání vojáka na služební cestu rozhoduje služební orgán.

(1) Hodnocení je základním podkladem pro rozhodování ve věcech průběhu základní nebo náhradní služby a vojenského cvičení vojáků. Hodnocení zpracovává písemně služební orgán.

(2) Obsahem hodnocení je vojenskoodborná způsobilost, zdravotní způsobilost, morální kvality a osobní vlastnosti vojáka.

(3) Voják musí být s hodnocením seznámen.

(1) Voják v základní službě má za 12 měsíců základní služby nárok na řádnou dovolenou v délce 28 kalendářních dnů. Řádnou dovolenou lze čerpat nejdříve po výkonu 3 měsíců služby, a to i po částech.

(2) Řádnou dovolenou uděluje služební orgán, který je povinen určit nástup řádné dovolené tak, aby ji voják mohl vyčerpat do konce základní služby; přihlíží se při tom k potřebám výcviku, plnění služebních úkolů a k požadavkům vojáka.

(3) Řádná dovolená se přerušuje, je-li voják v době jejího čerpání uznán neschopným k výkonu zaměstnání pro nemoc nebo úraz.

(4) Doba řádné dovolené se započítává do doby základní služby.

(5) Nárok na nevyčerpanou řádnou dovolenou nebo její část zaniká skončením základní služby.

(6) Voják povolaný k dokončení základní služby má nárok na řádnou dovolenou nebo na její poměrnou část, kterou nevyčerpal před přerušením základní služby.⁹)

(1) Voják má nárok na zvláštní dovolenou v délce 2 kalendářních dnů při úmrtí rodiče, manžela, druha, dítěte, sourozence, pěstouna, osvojitele a na vlastní svatbu. Při živelní pohromě, která postihla vojáka nebo osoby podle věty první, má voják nárok na zvláštní dovolenou v délce 10 kalendářních dnů.

(2) Vojákovi v základní službě se před povoláním do služebního poměru vojáka z povolání uděluje zvláštní dovolená v délce 10 kalendářních dnů.

(3) Doba zvláštní dovolené se započítává do doby základní nebo náhradní služby anebo vojenského cvičení.

(4) Důvody zakládající nárok na zvláštní dovolenou je voják povinen prokázat.

(5) Zvláštní dovolenou uděluje služební orgán.

(1) Vojákovi v základní službě lze udělit ze zvlášť závažných rodinných a osobních důvodů dovolenou bez nároku na peněžní náležitosti v celkové délce do 30 kalendářních dnů; délka této dovolené nesmí přesáhnout 30 kalendářních dnů za celou dobu základní služby.

(2) Vojákovi v náhradní službě lze dovolenou bez nároku na peněžní náležitosti udělit v délce do 7 kalendářních dnů; délka této dovolené nesmí přesáhnout 7 kalendářních dnů za celou dobu náhradní služby.

(3) Doba dovolené bez nároku na peněžní náležitosti se započítává do doby základní nebo náhradní služby.

(4) Dovolenou bez nároku na peněžní náležitosti uděluje služební orgán.

(1) Vojákovi v základní službě se uděluje zdravotní dovolená v délce do 30 kalendářních dnů, a to jen ve výjimečných případech na základě rozhodnutí přezkumné komise.⁸)

(2) Doba zdravotní dovolené se započítává do doby základní služby.

(1) Voják nesmí po dobu výkonu vojenské činné služby vyvíjet činnost ve prospěch politických stran a politických hnutí ani pořádat politická shromáždění a vykonávat politickou agitaci ve vojenských objektech a při činnosti ozbrojených sil mimo vojenské objekty.

(2) Činnost v občanských sdruženích a odborových organizacích může voják vykonávat pouze v době svého osobního volna, nebrání-li tomu povinnosti, které vyplývají z výkonu vojenské činné služby.

(1) Voják je zejména povinen

(2) Voják v základní nebo náhradní službě je povinen služebnímu orgánu neodkladně hlásit a písemně doložit skutečnosti důležité pro vojenskou evidenci, zejména změnu příjmení, adresu trvalého a přechodného pobytu, uzavření nebo rozvod manželství, ovdovění a narození nebo osvojení dítěte.

(3) Domnívá-li se voják, že rozkaz nadřízeného je v rozporu s právním předpisem, je povinen nadřízeného na tuto skutečnost upozornit. Trvá-li nadřízený na splnění rozkazu, je voják povinen jej splnit. Voják je povinen odepřít splnění rozkazu nadřízeného, jestliže by jeho splněním spáchal trestný čin; tuto skutečnost ohlásí neodkladně vyššímu nadřízenému.

(4) Je-li při výkonu vojenské činné služby neodkladně třeba zákroku k odvrácení škody hrozící ve vojenských objektech a na vojenském materiálu, je voják povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by zákrokem vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní vojáky a občany nebo osoby sobě blízké.

(1) Pravomoc udělovat kázeňské odměny a ukládat kázeňské tresty má prezident, ministr nebo jiný služební orgán.

(2) Vojenské kázeňské pravomoci podléhají vojáci v základní nebo náhradní službě a vojáci v záloze povolaní na vojenské cvičení.

(1) Kázeňskými odměnami jsou zejména

(2) Kázeňskou odměnu lze udělit za příkladné plnění vojenských povinností nebo za vynikající projev odvahy.

(3) Vynikajícím projevem odvahy se rozumí zejména projev statečnosti při záchraně života nebo majetku.

(1) Voják může být mimořádně jmenován do vyšší hodnosti o jednu hodnost.

(2) Mimořádně jmenovat lze jen v rámci stanovených hodností pro poddůstojníky, rotmistry, praporčíky nebo důstojníky.

(3) Ve výjimečných případech může vojáka mimořádně jmenovat do vyšší hodnosti o více hodností prezident nebo ministr. Ministr nemůže jmenovat do hodnosti generála.

(1) Kázeňským přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje vojenskou kázeň, nejde-li o jiný správní delikt,¹¹) nebo není-li trestné podle trestního zákona.

(2) Kázeňským přestupkem je také zaviněné jednání označené za přestupek podle zvláštního právního předpisu.¹²)

(1) Kázeňskými tresty jsou

(2) Kázeňský trest vězení je mimořádným trestem, který lze ukládat pouze za nejzávažnější kázeňské přestupky.

(3) Vojínovi v základní nebo náhradní službě lze ukládat tyto kázeňské tresty: důtku, přísnou důtku, zákaz vycházek v délce do 21 dnů, vězení v délce do 14 dnů. Vojákyním se kázeňský trest vězení neukládá.

(4) Vojínovi v záloze povolanému na vojenské cvičení lze ukládat tyto kázeňské tresty: důtku, přísnou důtku, zákaz vycházek v délce do 7 dnů, vězení v délce do 4 dnů.

(5) Poddůstojníkům v základní službě lze ukládat tyto kázeňské tresty: důtku, přísnou důtku, zákaz vycházek v délce do 14 dnů, snížení hodnosti o jeden stupeň, odnětí poddůstojnické hodnosti.

(6) Poddůstojníkům v záloze povolaným na vojenské cvičení lze ukládat tyto kázeňské tresty: důtku, přísnou důtku, zákaz vycházek do 3 dnů, snížení hodnosti o jeden stupeň.

(7) Rotmistrům, praporčíkům, důstojníkům a generálům v záloze povolaným na vojenské cvičení lze ukládat tyto kázeňské tresty: důtku, přísnou důtku, snížení hodnosti o jeden stupeň.

(1) Ustanovení této hlavy upravují řízení o kázeňských přestupcích podle § 28 odst. 1.

(2) Kázeňské přestupky podle § 28 odst. 2 projednávají orgány s kázeňskou pravomocí podle zvláštních právních předpisů¹²) a ukládají za ně sankce v nich uvedené; pokuty a náhrady nákladů řízení jsou příjmem státního rozpočtu.

(1) Před uložením kázeňského trestu musí být úplně a přesně zjištěn skutkový stav.

(2) Voják má právo před uložením kázeňského trestu vyjádřit se k věci, navrhnout důkazy a hájit se.

(3) Služební orgán je oprávněn žádat o vysvětlení také toho, kdo podal podnět.

(4) Kázeňský trest lze uložit jen tehdy, prokáže-li se, že se voják kázeňského přestupku dopustil, a nepostačuje-li k jeho nápravě samotné projednání kázeňského přestupku. Prokáže-li se, že se voják kázeňského přestupku nedopustil, řízení se zastaví.

(5) Druh a výše kázeňského trestu musejí být úměrné povaze kázeňského přestupku a jeho následkům, míře zavinění, okolnostem, za kterých byl spáchán, dřívějšímu chování vojáka, předvídanému účinku trestu na vojáka a na obnovení vojenské kázně. Přihlíží se i k druhu a množství dosud nezahlazených kázeňských trestů.

(6) Rozhodnutí o uložení kázeňského trestu musí mít písemnou formu a musí být vojákovi oznámeno včetně poučení o jeho právu na odvolání.

(1) Kázeňský trest nelze uložit, byl-li voják za týž skutek již pravomocně odsouzen soudem nebo o tomto skutku pravomocně rozhodl jiný příslušný orgán; byl-li kázeňský trest uložen dříve, zruší se s účinností ode dne uložení.

(2) Za jeden kázeňský přestupek lze uložit pouze jeden kázeňský trest.

(1) Proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu se může voják písemně odvolat do 3 dnů od jeho oznámení k nejbližšímu nadřízenému toho, kdo kázeňský trest uložil, (dále jen „odvolací orgán“).

(2) Odvolání má odkladný účinek.

(3) Proti rozhodnutí ministra o uložení kázeňského trestu se lze odvolat k prezidentovi.

(4) Proti rozhodnutí prezidenta se nelze odvolat.

(1) Odvolací orgán může zřídit tříčlennou kázeňskou komisi jako poradní orgán. Členem komise musí být osoba s právnickým vzděláním a zároveň musí být v komisi umožněna účast zástupci vojenské veřejnosti. Kázeňská komise zaujímá stanovisko většinou hlasů. Při rozhodování o odvolání přihlédne odvolací orgán ke stanovisku kázeňské komise.

(2) Odvolací orgán přezkoumá napadené rozhodnutí o uložení kázeňského trestu s ohledem na splnění podmínek pro ukládání kázeňských trestů podle § 31, a to zejména vzhledem k námitkám obsaženým v odvolání.

(3) O odvolání nelze rozhodnout bez vyjádření toho, kdo kázeňský trest uložil, a bez vyslechnutí vojáka, proti němuž je vedeno řízení o kázeňském přestupku.

(4) Odvolání lze vzít zpět do doby rozhodnutí odvolacího orgánu.

(1) Po přezkoumání rozhodnutí odvolací orgán uložený kázeňský trest zruší nebo zmírní anebo potvrdí.

(2) Rozhodnutí o odvolání je konečné a nelze se proti němu odvolat.

(3) Rozhodnutí o odvolání musí být vyhotoveno písemně a doručeno vojákovi, který se odvolal, a služebnímu orgánu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.

(4) O odvolání rozhodne odvolací orgán bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 10 dnů od doručení odvolání; nerozhodne-li o odvolání v této lhůtě, rozhodnutí o uložení kázeňského trestu zruší.

(1) Výkon kázeňského trestu lze nařídit nejdříve následující den po dni, kdy se rozhodnutí o jeho uložení stalo pravomocným, nejpozději však do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

(2) Kázeňský trest nelze vykonat, jestliže výkon kázeňského trestu nebyl nařízen ve lhůtě podle odstavce 1.

(1) Kázeňský trest vězení se vykonává ve vojenské věznici; nástup trestu určí nadřízený po lékařské prohlídce, které je voják povinen se podrobit.

(2) Výkon kázeňského trestu vězení spočívá v omezení osobní svobody pobytem ve vojenské věznici a v nařízení pracovní činnosti, která se vykonává nejvýše 8 hodin denně. Ve výkonu kázeňského trestu vězení je voják střežen.

(3) Voják má právo na vycházku ve vojenském objektu v doprovodu v celkovém trvání 60 minut denně.

(4) Výkon kázeňského trestu vězení se přerušuje ve dnech státních svátků, voleb do Parlamentu a pro nemoc nebo úraz vojáka.

(5) Z výcvikových nebo jiných závažných důvodů může nadřízený, který kázeňský trest uložil, výkon kázeňského trestu vězení přerušit.

(6) Výkon kázeňského trestu vězení nebo výkon jeho zbytku po přerušení musí být zahájen nejpozději do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, jinak se nevykoná.

(1) Kázeňský trest se zahlazuje

(2) Zahlazením kázeňského trestu se na vojáka hledí, jako by nebyl potrestán.

(3) Zahlazením kázeňského trestu snížení hodnosti o jeden stupeň se snížená hodnost vrací, byl-li tento trest prominut.

(1) Kázeňský trest nadřízenému nelze oznámit v přítomnosti jeho podřízených nebo hodnostně vyššímu v přítomnosti hodnostně nižších.

(2) Kázeňský trest nelze uložit nebo vykonat, byl-li kázeňský přestupek promlčen nebo uložený kázeňský trest prominut anebo vztahuje-li se na něj amnestie prezidenta.

(1) Voják odpovídá státu za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením svých povinností při výkonu vojenské činné služby nebo v přímé souvislosti s ním.

(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinnosti ze strany státu, odpovědnost vojáka se poměrně omezí.

(3) Zavinění vojáka prokazuje služební orgán, s výjimkou případů uvedených v § 49 a 51.

(1) Ministr stanoví funkce, pro jejichž výkon je nezbytné uzavření dohody o hmotné odpovědnosti.

(2) Převzal-li voják na základě dohody o hmotné odpovědnosti odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, odpovídá za vzniklý schodek. V dohodě lze s vojákem současně ujednat, že bude-li vykonávat službu s více vojáky, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, odpovídají za schodek společně.

(3) Dohoda o hmotné odpovědnosti musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.

(4) Voják se zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, prokáže-li, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.

(1) Voják, který uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti, od ní může odstoupit při změně zastávané funkce, nebo pokud nadřízený v přiměřené době, nejdéle však v době do jednoho měsíce od obdržení jeho písemného upozornění, neodstraní nebo nezabezpečí odstranění závad při výkonu zaměstnání, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Při společné hmotné odpovědnosti může voják od dohody odstoupit, je-li na pracoviště služebně zařazen jiný voják nebo jiný nadřízený. Odstoupení od dohody o hmotné odpovědnosti musí být písemné.

(2) Dohoda o hmotné odpovědnosti zaniká dnem zařazení do jiné funkce, při přemístění, převedení nebo odvelení, dnem doručení odůvodněného odstoupení od této dohody a dnem ukončení vojenské činné služby.

(1) Voják, který odpovídá za škodu, je povinen nahradit skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže ji neodčiní uvedením do předešlého stavu.

(2) Horní hranice výše náhrady škody způsobené z nedbalosti a při nesplnění povinnosti k odvrácení škody nesmí přesáhnout u jednotlivého vojáka čtyřapůlnásobek minimální mzdy.¹³) Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena

(3) Odpovídá-li za škodu několik vojáků, je každý z nich povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění; způsobil-li některý z nich škodu úmyslně, odpovídá za celou škodu.

(4) Způsobil-li škodu také stát, je voják povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

(1) Při společné odpovědnosti za schodek se jednotlivým vojákům určí podíl náhrady podle poměru jejich peněžních náležitostí, přičemž peněžní náležitosti nadřízeného a jeho zástupce se započítávají ve dvojnásobné výši.

(2) Podíl náhrady škody stanovený podle odstavce 1 nesmí u jednotlivých vojáků s výjimkou nadřízeného a jeho zástupce přesáhnout částku rovnající se jejich peněžním náležitostem přijatým v měsíci před vznikem škody. Neuhradí-li se takto určenými podíly celá škoda, je povinen uhradit zbytek nadřízený a jeho zástupce podle poměru svých peněžních náležitostí.

(3) Zavinil-li některý ze společně odpovědných vojáků celý schodek nebo jeho část, hradí schodek tento voják podle míry svého zavinění. Zbývající část schodku hradí všichni společně odpovědní vojáci podíly určenými podle odstavců 1 a 2.

(1) Výši náhrady škody lze určit i nižší částkou, než je skutečná škoda, popřípadě než je horní hranice stanovená v § 52; výše náhrady škody však musí činit u jednotlivého vojáka nejméně jednu desetinu skutečné škody, nejvýše však ve výši stanovených horních hranic. Byla-li škoda způsobena za velmi ztížených podmínek výcviku anebo utrpěl-li voják při způsobení škody vážnou újmu na zdraví, lze náhradu škody snížit u jednotlivého vojáka i pod jednu desetinu náhrady škody uvedené v první větě, popřípadě lze od náhrady škody upustit. Jde-li o škodu způsobenou po požití alkoholických nápojů nebo po vědomém užití jiných návykových látek nebo o škodu na svěřených hodnotách, které je voják povinen vyúčtovat, anebo o škodu způsobenou ztrátou svěřených předmětů, může náhradu škody nižší částkou určit pouze soud.

(2) Způsobil-li škodu voják z nedbalosti při dopravní nehodě, lze od vymáhání náhrady škody zcela upustit, došlo-li k dopravní nehodě za ztížených podmínek a jde-li o první zavinění vojáka nebo o nehodu způsobenou v důsledku jeho malé zkušenosti anebo došlo-li při dopravní nehodě k vážnému poškození jeho zdraví.

(3) Při určování výše náhrady škody podle odstavce 1 se přihlíží zejména k plnění služebních povinností vojákem, k výši a povaze škody a k tomu, jak k ní došlo.

(4) Náhradu škody nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

(1) O náhradě škody rozhodují služební orgány, pokud nedojde k dohodě o náhradě škody. Dohoda o náhradě škody musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.

(2) Byla-li škoda způsobena trestným činem, rozhodne služební orgán o povinnosti vojáka uhradit škodu jen tehdy, jestliže o ní nerozhodl soud.

(3) Jestliže voják uhradil alespoň dvě třetiny určené náhrady škody a dosahuje-li mimořádných kladných výsledků při výkonu zaměstnání, lze upustit od vymáhání zbylé částky náhrady škody. To neplatí při škodě, kterou voják způsobil úmyslně na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, nebo ztrátou svěřených předmětů, po požití alkoholických nápojů nebo po vědomém užití jiných návykových látek.

(1) Stát odpovídá za škodu na věcech, které voják odložil při výkonu vojenské činné služby nebo v přímé souvislosti s ním na určeném nebo obvyklém místě. Služební orgány jsou povinny vytvořit podmínky pro bezpečné ukládání věcí.

(2) Za věci, které voják odložil na jiném než určeném nebo obvyklém místě nebo které nadřízený nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá stát jen do výše dvojnásobku minimální mzdy, kterou stanovuje zvláštní právní předpis.¹³) Jestliže škoda na těchto věcech byla způsobena jiným vojákem nebo jestliže nadřízený převzal tyto věci do úschovy, hradí se škoda bez omezení.

(3) Nárok na náhradu škody zanikne, jestliže její vznik voják neohlásil nadřízenému bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl.

(4) Za škodu způsobenou na věcech vojáka při výkonu zaměstnání nebo v přímé souvislosti s ním anebo při odvracení nebezpečí hrozícího životu nebo zdraví anebo škody hrozící majetku odpovídá stát.

(1) Za škodu na zdraví, kterou voják utrpěl při výkonu zaměstnání, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon zaměstnání (dále jen „služební úraz“), odpovídá stát.

(2) Za škodu způsobenou vojákovi nemocí z povolání odpovídá stát. To platí i tehdy, jestliže občan byl před zjištěním nemoci z povolání vojákem a vykonával zaměstnání, při němž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc, která vznikla před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání,¹⁵) a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu.

(3) Výkonem zaměstnání nebo činností v přímé souvislosti s ním není řádná dovolená, zvláštní dovolená, dovolená bez nároku na peněžní náležitosti, zdravotní dovolená, krátkodobé volno k opuštění posádky, vycházka a nenařízená činnost v době osobního volna.

(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vojáka propuštěného z vojenské činné služby činí rozdíl mezi průměrným výdělkem¹⁶) před vznikem škody způsobené služebním úrazem nebo nemocí z povolání a výší nemocenského. U vojáka, který byl před nástupem vojenské činné služby samostatně výdělečně činný, se za průměrný výdělek považuje základ daně z příjmů¹⁷) za poslední zdaňovací období. Náhrada za ztrátu na výdělku náleží však nejvýše ve výši dvacetinásobku minimální mzdy.¹³)

(2) Náhrada podle odstavce 1 náleží i při další pracovní neschopnosti z důvodu téhož služebního úrazu nebo nemoci z povolání; přitom se vychází z průměrného výdělku¹⁶) před vznikem této další škody. Odstavec 1 věta druhá platí obdobně. Jestliže voják neměl před vznikem škody žádný příjem, považuje se za výdělek pravděpodobný plat, kterého dosahují zaměstnanci se srovnatelným vzděláním a praxí. Jestliže však vojákovi před vznikem této další škody náležela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, poskytne se mu náhrada podle předchozího odstavce do výše částky, do které by mu náležela náhrada podle § 62, kdyby nebyl práce neschopen; přitom se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje nemocenské.

(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity se poskytne vojákovi v takové výši, aby spolu s jeho příjmem po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu, který se poskytuje z téhož důvodu, se rovnala jeho průměrnému výdělku¹⁶) před vznikem škody. Ustanovení § 61 odst. 1 věta druhá a třetí a ustanovení § 61 odst. 2 věta třetí platí obdobně. Přitom se nepřihlíží ke snížení invalidního důchodu podle právních předpisů o důchodovém pojištění.

(2) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží vojákovi i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní služební úraz nebo nemoc z povolání. Přitom se za příjem po služebním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje plat nebo vyměřovací základ, z něhož se stanoví nemocenské,¹⁸) a pokud voják nebyl plátcem záloh na nemocenské pojištění, trojnásobek částky, do níž se započítává plně částka osobního vyměřovacího základu pro stanovení výpočtového základu pro vyměření důchodu z důchodového pojištění¹⁹) (dále jen „neomezená částka“), která platí k prvnímu dni kalendářního měsíce, za který náhrada náleží, snížená o jednu čtvrtinu neomezené částky.

(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží vojákovi nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku.

(1) Náhrada za bolest a náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytují jednorázově, za podmínek a ve výši, které stanovuje zvláštní právní předpis.²⁰)

(2) Náhrada za účelně vynaložené náklady spojené s léčením se hradí tomu, kdo tyto náklady vynaložil.

(1) Jednorázové mimořádné odškodnění ve výši šestinásobku minimální mzdy¹³) náleží vojákovi, který se stal invalidním v prvním nebo druhém stupni následkem služebního úrazu nebo nemoci z povolání při

(2) Voják, který se stal invalidním v prvním nebo druhém stupni následkem služebního úrazu vzniklého při letech podle plánu letové přípravy, při zkušebních letech a zalétávání letecké techniky, při seskocích z letadel, vrtulníků a balónů, při likvidaci výbušnin a munice, při záchranných pracích při pohromách ohrožujících lidské životy nebo majetek anebo za jiných obdobně nebezpečných podmínek, má nárok na jednorázové mimořádné odškodnění ve výši dvacetičtyřnásobku minimální mzdy.¹³) Došlo-li ke služebnímu úrazu při pyrotechnické asanaci ve zrušených vojenských újezdech nebo dalších určených prostorech, náleží vojákovi jednorázové mimořádné odškodnění ve výši čtyřicetiosminásobku minimální mzdy.¹³)

(3) Vojákovi, který se stal invalidním ve třetím stupni následkem služebního úrazu při činnostech uvedených v odstavci 1, náleží jednorázové mimořádné odškodnění ve výši dvacetičtyřnásobku minimální mzdy.¹³) Vojákovi, který se stal invalidním ve třetím stupni následkem služebního úrazu při činnostech uvedených v odstavci 2, náleží jednorázové mimořádné odškodnění ve výši dvojnásobku částek uvedených v odstavci 2.

(1) Účelně vynaložené náklady spojené s léčením a přiměřené náklady spojené s pohřbem se hradí tomu, kdo tyto náklady vynaložil. Od přiměřených nákladů spojených s pohřbem se odečte pohřebné poskytnuté podle zvláštního právního předpisu.²¹)

(2) Náklady na pohřeb jsou náklady, které účtuje pohřební ústav, hřbitovní poplatky, cestovní výlohy, náklady na zřízení pomníku nebo desky a na úpravu hrobu a jedna třetina přiměřených nákladů na smuteční ošacení. Náklady na smuteční ošacení a cestovní výlohy se hradí jen nejbližším příslušníkům rodiny vojáka uvedeným v § 18 odst. 1.

(3) Náhrada nákladů na zřízení pomníku nebo desky nesmí přesáhnout čtyřnásobek minimální mzdy.¹³)

(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kteří byli odkázáni na výživu ze strany zemřelého.

(2) Při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého vojáka; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému vojákovi náhrada za ztrátu na platu nebo na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a může být poskytována nejpozději do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý voják dovršil 65 let věku.

(3) Náhrada nákladů náleží, není-li uhrazena dávkami důchodového pojištění, které se poskytují z téhož důvodu.

a jestliže tyto skutečnosti byly jedinou příčinou vzniku škody.
(1) Stát se zprostí odpovědnosti zcela,

(2) Stát se zprostí odpovědnosti zčásti, jestliže skutečnosti uvedené v odstavci 1 byly jednou z příčin vzniku škody.

(3) Stát se nemůže zprostit odpovědnosti, utrpěl-li voják služební úraz při odvracení nebezpečí, které přímo hrozilo životu nebo zdraví, nebo škody, která hrozila státu, pokud voják tento stav sám úmyslně nevyvolal.

(4) Jednorázové mimořádné odškodnění a jednorázové mimořádné odškodnění pozůstalých náleží i tehdy, jsou-li splněny podmínky pro zproštění odpovědnosti za škodu při služebním úrazu, s výjimkou, kdy si škodu poškozený voják přivodil po požití alkoholických nápojů nebo po vědomém užití jiných návykových látek.

(1) Náhrada škody se poskytuje ve výši skutečné škody, a to v penězích, jestliže není odčiněna uvedením do předešlého stavu. Při určování výše škody na věci se vychází z její ceny v době poškození nebo ztráty.

(2) Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i stát domáhat změny v úpravě svých práv nebo povinností.

(3) Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně zaměstnanců v pracovním poměru, upravit podmínky, výši a způsob náhrady na výdělku nebo příjmu příslušejícím vojákovi po skončení neschopnosti ke službě podle tohoto zákona.

(4) Při řízení o náhradě škody se použijí přiměřeně ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru podle zvláštního zákona.²²)

(1) Vojákovi, který utrpěl škodu na zdraví v souvislosti s plněním úkolů ozbrojených sil, za niž stát neodpovídá podle tohoto zákona, může ministr nebo jím zmocněný služební orgán přiznat v případech hodných zvláštního zřetele peněžitý příspěvek do výše dvanáctinásobku minimální mzdy.¹³)

(2) Peněžitý příspěvek lze za podmínek a ve výši stanovené v odstavci 1 přiznat i pozůstalým po vojákovi, kteří jsou uvedeni v § 69.

(1) Jestliže stát nahradil vojákovi škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo vojákovi za škodu odpovídá, a to v rozsahu, který odpovídá míře jeho odpovědnosti.

(2) Jde-li o náhradu škody při nemoci z povolání, má stát, pokud škodu uhradil, nárok na náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u nichž poškozený voják pracoval za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu, který odpovídá době, po kterou pracoval u těchto zaměstnavatelů za uvedených podmínek.

(1) Voják má za výkon vojenské činné služby nárok na peněžní náležitosti, kterými jsou služné, zástupné, příplatky za službu ve ztížených a zdraví škodlivých podmínkách a stanovené druhy peněžních náhrad.

(2) Nárok na peněžní náležitosti se poměrně zkrátí za dobu zameškanou překročením řádné dovolené, dovolené bez nároku na peněžní náležitosti, výkonem kázeňského trestu vězení a svémocným vzdálením. K zameškaným dobám kratším než 1 den se nepřihlíží.

(1) Voják má nárok na služné po dobu výkonu základní nebo náhradní služby.

(2) Pro hodnosti mužstva a poddůstojníků se stanovují tyto měsíční částky služného:

vojín	450 Kč,
svobodník	500 Kč,
desátník	650 Kč,
četař	700 Kč.

(3) Voják má nárok na vyšší služné dnem jmenování do vyšší hodnosti; to neplatí, je-li den jmenování vojáka do vyšší hodnosti současně dnem jeho propuštění mimo vojenskou činnou službu.

(4) Voják, kterému byla vyšší hodnost odňata nebo kterému soud uložil trest ztráty vojenské hodnosti, má nárok na služné vojína dnem odnětí hodnosti nebo dnem, kterým nabyl rozsudek o ztrátě vojenské hodnosti právní moci. Obdobně se postupuje při snížení hodnosti.

(5) Služné se může upravit v závislosti na změně indexu spotřebitelských cen zjištěné podle údajů Českého statistického úřadu, jestliže index spotřebitelských cen vzroste alespoň o 5 % od kalendářního měsíce, který bezprostředně předchází kalendářnímu měsíci, v němž došlo k poslední úpravě služného. Úpravu služného stanoví vláda nařízením.

(1) Voják v záloze povolaný na vojenské cvičení má po dobu vojenského cvičení nárok na služné podle dosažené hodnosti.

vojín	450 Kč,
svobodník	500 Kč,
desátník	650 Kč,
četař	700 Kč,
rotný	750 Kč,
rotmistr	800 Kč,
nadrotmistr	850 Kč,
štábní rotmistr	875 Kč,
podpraporčík, podporučík	900 Kč,
praporčík, poručík	1 000 Kč,
nadpraporčík, nadporučík	1 100 Kč,
štábní praporčík	1 150 Kč,
kapitán	1 200 Kč,
major	1 300 Kč,
podplukovník	1 400 Kč,
plukovník	1 600 Kč,
brigádní generál	1 800 Kč,
generálmajor	2 000 Kč,
generálporučík	2 200 Kč,
armádní generál	2 400 Kč.

(2) Pro hodnosti mužstva, poddůstojníků, rotmistrů, praporčíků, důstojníků a generálů se stanovují tyto měsíční částky služného:

(3) Nekonal-li voják v záloze povolaný na vojenské cvičení toto cvičení celý kalendářní měsíc, náleží mu poměrná část služného.

(4) Voják v záloze povolaný na vojenské cvičení má nárok na vyšší služné dnem jmenování do vyšší hodnosti; to neplatí, je-li den jmenování vojáka do vyšší hodnosti současně dnem jeho propuštění mimo vojenskou činnou službu.

(5) Voják v záloze povolaný na vojenské cvičení dobrovolné, který tvoří aktivní zálohu dobrovolnou,^22a) má po dobu tohoto cvičení nárok na dvojnásobné měsíční částky služného uvedeného v odstavci 2.

(1) Voják má při vojenském cvičení nárok na náhradu příjmu.

(2) Náhrada příjmu vojáka, který je samostatně výdělečně činný,²³) činí za každý kalendářní den vojenského cvičení,
z částky denního vyměřovacího základu.¹⁸) U osob samostatně výdělečně činných, které nejsou plátci záloh na pojistné na nemocenské pojištění, je denním vyměřovacím základem jedna třicetina z částky, která se stanoví z neomezené částky, která je platná k prvnímu dni kalendářního měsíce, za který náhrada náleží, snížená o jednu čtvrtinu a vynásobená třemi.

(3) Vyživovanými osobami se rozumějí osoby, které jsou pro účely poskytování náhrady mzdy při vojenském cvičení zaměstnancům v pracovním poměru osobami, o které zaměstnanec pečuje.²⁴)

(4) Náhradu příjmu samostatně výdělečně činné osobě vyplácí příslušná územní vojenská správa.²⁵) Náhrada příjmu se vyplácí měsíčně pozadu, a to nejpozději do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada náleží.

(5) Náhradu mzdy vojáka při vojenském cvičení upravuje zvláštní právní předpis.²⁶)

(6) Je-li voják, který je zaměstnancem, uznán dočasně práce neschopným při výkonu vojenského cvičení nebo výjimečného vojenského cvičení, a je v době této dočasné pracovní neschopnosti z vojenského cvičení propuštěn, poskytne mu náhradu mzdy nebo platu příslušný vojenský správní úřad. Náhrada se poskytuje ve stejné výši, v jaké ji poskytuje zaměstnavatel zaměstnancům podle zvláštního právního předpisu^26a), a to od propuštění z vojenské činné služby po dobu, po kterou by zaměstnanec měl nárok na dávky nemocenského pojištění. Náhrada se poskytuje i vojáku, který není účasten nemocenského pojištění; v těchto případech se při výpočtu náhrady vychází z minimální mzdy.

(1) Peněžní náležitosti, které byly vojákovi zcela nebo zčásti vyplaceny bez nároku, se nevracejí.

(2) Peněžní náležitosti uvedené v § 74 odst. 1, kromě peněžních náhrad, lze k úhradě pohledávek vzniklých na základě dohody uzavřené s vojákem, vykonatelného rozhodnutí služebního orgánu, včetně náhrady nákladů řízení, nebo vykonatelného rozhodnutí soudu použít jen ve výši jedné třetiny.

(1) Zástupné, příplatky a služné podle § 79 odst. 2 se upravují za podmínek uvedených v § 76 odst. 5.

(2) Výši zástupného a příplatků a podrobnější podmínky k poskytování peněžních náležitostí podle hlavy II a III stanoví ministerstvo vyhláškou.

(1) Voják v aktivní záloze dobrovolné, pokud plní podmínky dohody uzavřené k dobrovolnému udržování své vojenskoodborné připravenosti,^22a) má nárok na odměnu ve výši 500 Kč měsíčně.

(2) Odměnu vyplácí příslušná územní vojenská správa jedenkrát za rok do konce měsíce ledna následujícího po roce, za který odměna náleží.

(1) Voják má nárok na naturální náležitosti.

(2) Naturálními náležitostmi se rozumějí proviantní, výstrojní a přepravní náležitosti a ubytování.

(3) Rozsah a způsob poskytování naturálních náležitostí stanoví ministerstvo vyhláškou.

(1) Ubytováním se rozumějí služby poskytované vojákovi ve vojenském ubytovacím zařízení. Ve zvláštních případech se poskytuje ubytování i mimo vojenské ubytovací zařízení. Nelze-li poskytnout ubytování ve vojenském ubytovacím zařízení, má voják nárok na náhradu prokázaných výdajů za ubytování v penězích.

(2) Podmínky ubytování musejí odpovídat hygienickým předpisům.