1.6 Popis metody
Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-041 Chemické výrobky pro průmyslové použití - Stanovení hořlavosti plynů (nebo ČSN 65 0322 a ČSN EN 720-2).

1.6.1 Zkušební zařízení
Zkušební zařízení tvoří svislý skleněný válec s minimálním vnitřním průměrem 50 mm a minimální výškou 300 mm. Zapalovací elektrody jsou od sebe ve vzdálenosti 3 mm až 5 mm a jsou umístěny ve výšce 60 mm nad dnem válce. Válec je opatřen přetlakovou bezpečnostní pojistkou. Zkušební zařízení musí být opatřeno krytem, aby se zamezilo případnému ohrožení výbuchem. Jako zdroj zapálení se používá statická indukční jiskra, trvající 0,5 s, generovaná z vysokonapěťového transformátoru o výstupním napětí od 10 kV do 15 kV (maximální příkon je 300 W).

1.6.2 Zkušební podmínky
Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).

1.6.3 Provedení zkoušky
Plyn se známou koncentrací ve směsi se vzduchem je vháněn do skleněného válce pomocí dávkovacího čerpadla. Při iniciaci směsi jiskrou se sleduje, zda se plamen oddělí od zdroje zapálení a zda se samovolně šíří. Koncentrace plynu se zvyšuje stupňovitě o 1 %, dokud nenastane výše popsané zapálení. Jestliže podle chemického složení a strukturního vzorce plynu vyplývá, že by mohl být nehořlavý, a lze-li vypočítat stechiometrické složení směsí se vzduchem, postačuje zkoušet směsi pouze v rozpětí od koncentrace o 10 % nižší, než je stechiometrická, do koncentrace o 10 % vyšší, než je stechiometrická stupňovitě o 1 %.