1.6.2 Provedení zkoušky

1.6.2.1 Předběžná zkouška
Se směsmi oxidantů s celulózou nebo dřevitou moučkou se musí zacházet a manipulovat s potřebnou opatrností jako s potenciálně výbušnými látkami.
Vysušená látka se důkladně promíchá s vysušenou celulózou nebo dřevitou moučkou v poměru 2 hmotnostní díly zkušební látky a 1 díl celulózy nebo dřevité moučky. Tato směs se zformuje do zkušebního vzorku ve tvaru malého kužele o rozměrech 3,5 cm (průměr základny) x 2,5 cm (výška) naplněním bez pěchování do kuželovité formy (např. laboratorní skleněné nálevky s utěsněným stonkem).
Zkušební vzorek se položí na chladnou, nehořlavou, neporézní a málo tepelně vodivou podkladovou desku (např. osinkocementovou). Zkouška se provádí v digestoři podle 1.6.2.2. Zdroj zapálení se přiloží ke zkušebnímu vzorku. Sleduje se a zaznamená prudkost a doba trvání výsledné reakce. Látka se považuje za oxidant, pokud reaguje prudce. V případě, že výsledek vzbuzuje pochybnosti, vykoná se úplná rozhodčí zkouška podle 1.6.2.2.

1.6.2.2 Rozhodčí zkouška
Připraví se směsi oxidantu s celulózou obsahující od 10 % do 90 % oxidantu stupňovitě po 10 % oxidantu. Aby se přesněji dosáhla maximální rychlost hoření, používají se pro mezní případy mezilehlé směsi oxidantu s celulózou.
Zkušební vzorek je připraven pomocí kovové formy o délce 250 mm s trojúhelníkovým příčným průřezem o vnitřní výšce 10 mm a šířce 20 mm. 2 kovové desky rámu se základnou se upevní na obě podélné strany formy jako bočnice, které přečnívají o 2 mm horní okraj trojúhelníkového příčného průřezu formy (obrázek č. 5). Forma se zcela naplní mírným přebytkem směsi. Poté se přípravek jednou spustí z výšky 2 cm na pevný povrch a zůstávající přebytek látky se seškrábne stěrkou v šikmé poloze. Rám se sejme a přebytek látky se uhladí válečkem. Na horní část formy se poté položí nehořlavá, neporézní a málo tepelně vodivá deska, sestava se převrátí a forma odstraní. Zkušební vzorek se umístí v digestoři napříč odtahu.
Rychlost odsávaného vzduchu musí zabránit úniku dýmu do laboratoře a nesmí se měnit v průběhu zkoušky. Kolem zařízení se postaví zástěna proti nadměrnému proudění vzduchu. Zkouška se provede co nejrychleji s ohledem na hygroskopičnost celulózy a některých zkoušených látek. 1 konec zkušebního vzorku se zapálí plamenem hořáku. Měří se doba, za kterou se reakce rozšíří na vzdálenost 200 mm od okamžiku, kdy reakční zóna prohořela na počáteční vzdálenost 30 mm.
Zkouška se provede s referenční látkou a nejméně jedenkrát s každou směsí z řady směsí zkušební látky s celulózou. Pokud se zjistí, že maximální rychlost hoření zkušební látky je významně vyšší, než je tato rychlost u referenční směsi, zkoušku lze ukončit. V opačném případě se zkouška opakuje pětkrát na každé ze 3 směsí s nejvyššími rychlostmi hoření.
Je-li výsledek měření neprůkazný, zkouška se opakuje pomocí inertní látky se stejnou velikostí částic, jako např. s křemelinou místo celulózy. Alternativně lze opakovaně odzkoušet směs zkoušené látky s celulózou mající nejvyšší rychlost hoření, a to v definované atmosféře (s obsahem kyslíku < 2 %).