(1) Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona považuje ten, kdo nebyl pravomocně odsouzen

a) pro trestný čin spáchaný úmyslně nebo z nedbalosti, který souvisel s vyhledáváním nebo činností v Oblasti,

b) pro jakýkoliv jiný trestný čin spáchaný úmyslně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání alespoň 1 roku.

(2) Za bezúhonného se považuje také ten, kdo se trestných činů uvedených v odstavci 1 dopustil a byl za tyto činy odsouzen, pokud se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen.¹)