ČÁST 1
ČÁST 2
ČÁST 3
a) Ustanovení § 127 občanského zákoníku, podle něhož vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by vážně ohrožoval výkon práv jiného, např. i úpravami pozemku, porostem na pozemku, ale např. i světlem (jež by v daném případě mohlo podstatně snížit viditelnost signalizačního zařízení dráhy).
b) Ustanovení § 415 občanského zákoníku, jež přikazuje každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, přičemž komentář občanského zákoníku (Jehlička, Švestka a kol., Občanský zákoník, komentář, 3. vydání 1996, C. H. Beck) na str. 251 - 252 uvádí, že „každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám“, a proto i „nepočínání si tak je neplněním své právní povinnosti a je konáním protiprávním. Je tedy každý odpovědný za škodu, která v důsledku toho vznikne“. Tato koncepce odpovídá evropskému právu. V německém právu např. mohou porušit své povinnosti subjekty jak jednáním, tak i opomenutím - např. tím, že neudržovaly svůj majetek v náležitém stavu. Vlastník pozemku se nemůže zbavit odpovědnosti např. za stromy na svém pozemku tvrzením, že je nezasadil a že vyrostly samy.
c) Ustanovení § 417 občanského zákoníku stanoví přímo povinnost každého, komu škoda hrozí, „zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení“ tak, aby byla škoda odvrácena, u vědomí toho, že existence zdroje ohrožení nevznikne až nařízením k jeho odstranění. Nařízení pouze zjišťuje, že zdroj ohrožení již existuje a že dosud nebyl odstraněn. Taxativní výčet zdrojů ohrožení a priori není možný, proto je na drážním správním orgánu, který disponuje potřebnou odborností, aby připomněl povinnost, kterou vlastník sám nevnímá. Podle § 419 občanského zákoníku pak ten, kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.